Londýnský šachový turnaj

Samotné myšlence na podobný turnaj dala podnět plánovaná Světová výstava, konaná právě v Londýně od května do října roku 1851. Londýnská šachová obec se rozhodla této situace využít a dostat i šachovou hru do popředí společnosti. Hlavním organizátorem byl Howard Staunton, silný anglický mistr, jenž byl v tuto dobu považován za nejsilnějšího hráče světa. Staunton a jeho přívrženci se vyjma samotného turnaje chtěli zapříčinit dokonce o usnesení tzv. „šachového parlamentu“ a standardizovat s jeho pomocí evropský šach (včetně zápisu tahů nebo časové kontroly jednotlivých partií).

Staunton získal do cenového fondu asi 551 liber (v dnešním přepočtu několik set tisíc dolarů), samotná akce se však neobešla bez rivality a kontroverzí. Například turnaj zcela bojkotoval London Chess Club, konkurent Stauntonova klubu a jedna z nejvlivnějších londýnských šachových asociací.

Turnaje se celkem zúčastnilo 16 hráčů. Desítku britských hráčů – v čele se samotným Stauntonem, jenž byl v celém turnaji považován za hlavního favorita – doplňovali maďarští mistři Johann Jacob Löwenthal a József Szén; Carl Mayet, Bernhard Horwitz a Adolf Anderssen z Německa; a Lionel Kieseritzky z Francie. Mnoho dalších pozvaných se navíc turnaje nemohlo zúčastnit, a to včetně ruského mistra Karla Jänische, jenž na turnaj přijel pozdě a musel se spokojit s dohodnutým zápasem se Stauntonem. V utkání na deset partií Jänisch jednoznačně prohrál.

Londýnský turnaj se hrál vyřazovacím způsobem, z prvního kola postoupili hráči s nejlepším skóre z prvních 3 partií, v ostatních kolech byl počet her navýšen na 7. Párovalo se losem a oba soupeři měli v tuto dobu ještě neomezené množství času na přemýšlení.

Hned první kolo přineslo několik překvapení, když v něm prohráli mistři Löwenthal s britským šachistou Williamsem, Henry Edward Bird s Horwitzem i Kieseritzky, kterého vyřadil Anderssen. Z druhého kola postoupili britští hráči Wyvill s Williamsem, Staunton si vcelku snadno poradil s Horwitzem a Anderssen s Maďarem Szénem.

Teprve semifinále přineslo opravdové překvapení turnaje, protože Anderssen zcela přesvědčivě porazil favorizovaného Stauntona 1–4. Šokovaný Staunton následně prohrál i v souboji o třetí místo s Williamsem, zatímco Anderssen si ve finále poradil s Wyvillem, a ovládnul tak celý turnaj.

Vyjma stříbrného poháru a více než 180 liber z cenového fondu si Anderssen odnesl i čestné uznání jako nejsilnější hráč Evropy. Anderssen si se Stauntonem po turnaji domluvili vzájemný zápas na 21 partií, leč bohužel k němu nikdy nedošlo.

V průběhu šampionátu se německý šachista – původním povoláním učitel matematiky – zapsal do historie i díky své partii s Lionelem Kieseritzkym, jež byla sehrána neformálně během turnajové pauzy. Každý, kdo otevřel alespoň jednu šachovou učebnici, si ji nejspíše přehrál a už také tuší, o jaký vrchol romantické šachové školy se jedná.

Není bez zajímavosti, že Anderssen během svého pobytu na ostrovech vůbec nenavštívil Světovou výstavu, díky které se samotný turnaj mohl uskutečnit. Když se jej na to ptali, odpověděl jednoduše: „Přijel jsem do Londýna hrát šachy!“ A to také dělal. Ne zcela bez chyb a podle současných zásad, ale v té době nejspíše nejlépe v Evropě.

Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:And00278.png

-java-