Jak pracovat s motivací VII.: člověk vs. problém.

18.11.2022 06:00 | Trénink

Je svým způsobem komické, že ačkoli býváme zpravidla nedůtkliví vůči lidem, kteří nám nabízejí dobře míněné, ale nevyžádané rady, máme většinou pocit o vlastní oprávněnosti radit druhým.

Řešení není nepomáhat, ale pomáhat lidem. Zní to jako nesmysl, že? Jenomže on to bohužel nesmysl není. Existuje totiž rozdíl mezi pomáháním člověku a řešením jeho problému. 

Chceme-li někomu pomoci, instinktivně jednáme následujícím způsobem: (1) identifikujeme problém → (2) najdeme řešení → (3) poskytneme doporučení/radu/pokyn/rozkaz. To je ovšem to, čemu bychom se měli vyhnout. Z celé rovnice nám totiž vypadl ten, kterému chceme pomoci, a to člověk. Často můžeme slýchávat rozhořčené stížnosti typu: Co mi může (ten člověk) radit, když o mě (a mém problému) nic neví! A v tom právě spočívá kámen úrazu. Vyřešit problém a pomoci člověku nemusí být vždycky to samé. Například když budeme hráči radit, aby více a usilovněji trénoval, zaměřujeme se primárně na řešení problému. Výsledkem opravdu může být výkonnostní růst, ale to ještě neznamená, že jsme člověku skutečně pomohli. Vždycky totiž bude existovat riziko, že ve své pomoci sklouzneme po povrchu a budeme ignorovat hlubší problém. Je to stejné jako kdyby se lékař zaměřil jen na zmírnění horečky a bolesti, ale ignoroval nemoc, jež je toho příčinou. Osobně mě už dlouhodobě fascinují příběhy hráčů, kteří ačkoli měli nesporný potenciál a svými výkony na sebe brzy obrátili pozornost šachových diváků, se nakonec ze šachového světa stáhli, nebo šachovou hru odsunuli na pozici příležitostného koníčku.

Chcete-li opravdu pomáhat druhým lidem a posilovat jejich motivaci, držte se následujícího pravidla: Na prvním místě je vždy člověk, nikoli problém. Vždycky bychom měli především pracovat s člověkem a od něho postupovat směrem k nalezení řešení problému. Úspěšné motivační působení opravdu nespočívá v tom, že člověku budeme říkat, co má dělat, a přesvědčovat ho o veškerých výhodách, které mu to přinese. 

Praktickou ukázku si předvedeme na následujícím příkladu, který jen nám už dobře známý, neboť se jedná o vybranou pasáž z rozhovoru s naší reprezentantkou v časopisu Šachinfo.

„Zjistila jsem, že nemá moc vypracovaný repertoár zahájení. Možná za to trochu může moje lenost. Na druhou stranu ráda hraji kreativně a od začátku partie tvořím, nechci bezduše odtahat nějakou variantu do x-tahu.“

Je zřejmé, že hráčka si uvědomuje, že její slabou stránkou je nedostatečná znalost zahájení. Z toho přirozeně vyplývá, že apelování na to, aby zapracovala na zahájení, je nošení dříví do lesa. Můžeme se sice vytasit se všemi možnými argumenty a zdůraznit všemožné důvody, ale popravdě řečeno, jen těžko bychom ji mohli sdělit něco, co by už sama dobře nevěděla. 

Mohli bychom také podrobně rozebrat důvody, které hráčka uvádí. Že ráda hraje kreativně a ráda tvoří od začátku partie. Na to můžeme reagovat mnoha způsoby. Můžeme třeba kousavě opáčit, že čistě kreativně umí hrát kdekdo, že v nižších soutěžích najdeme nepřeberné množství hráčů, kteří také hrají kreativně a od samého začátku partie tvoří. Inu, kde nic není ani smrt nebere. Můžeme se k tomu také postavit seriózně a argumentovat, že znalost zahájení rozhodně není o pouhém memorování variant a rozumět zahájení rozhodně neznamená mechanické nasázení tahů na šachovnici. Skvělým příkladem je partie Dubov - Karjakin, Russian Championship Superfinal Tournament 2020, kterou mnozí šachoví komentátoři považují za partii roku. Daniilu Dubovovi, který je známý jak svým pečlivým, tak originálním přístupem k zahájení, se zde podařilo svého soupeře dokonale zaskočit v Italské hře (!). Po zhlédnutí takové partie těžko můžeme tvrdit, že příprava nemůže být kreativní.

Máme přirozeně tendenci pomoci druhému člověku s tím, co vnímáme jako problém, jenomže při tom zapomínáme, že naším prvořadým zájmem má být člověk. Pokud naší snahu redukujeme na poskytování rad, o které často ani nestojí, pravděpodobně vyvoláme pouze odpor a vzdor. Účinnější strategie spočívá v tom, že se zaměříme na to, co člověku brání chovat se způsobem, který považujeme za vhodnější. Proto místo toho, abychom se snažili přesvědčit (motivovat) člověka o výhodnosti určitého chování, je lepší pracovat s okolnostmi, které člověku v určitém chování brání.

Náš zažitý pohled na motivaci se nám snaží namluvit, že buď motivovaní jsme, nebo ne. Ve skutečnosti je to tak, že máme-li motivaci se zlepšit, trénujeme, pokud ale netrénujeme, neznamená to, že nejsme motivovaní či líní, ale to, že nás motivuje něco jiného, něco, co se s trénováním dostává do konfliktu. Proto je užitečnější nezaměřovat se na hledání motivace, ale na okolnosti, které nám v určitém chování brání. Například se můžeme obávat, že na daný úkol nestačíme, a tudíž váháme, zda se do něho pustit, protože se obáváme selhání. Ono opravdu není maličkost naučit se obstojně nějaké zahájení. I to poměrně jednoduché obsahuje hodně variant, které bychom se měli naučit a zapamatovat. A zdaleka se to netýká jen nás, obyčejných šachistů. Boris Gelfand si v jedné ze svých knih postěžoval, že některé varianty a některá zahájení jsou dneska v podstatě nehratelná. Kvůli masivnímu zapojení počítačů do přípravy připomínají některé varianty spíše soutěž v paměti. My samozřejmě nemusíme znát všechno to, co potřebuje špičkový velmistr, ale i tak toho zbývá dost. Není se čemu divit, že mnozí z nás, i přes přání umět hrát zahájení, se obávají, že takový úkol je nad jejich síly. 

I ve výše uvedeném příkladu se vyskytují okolnosti, které člověku brání chovat se “vhodnějším” způsobem. Práce na odstraňování důvodů, kterými ona hráčka omlouvá svou nedostatečnou přípravu v zahájení, by mohla začít tím, že bychom jí pomohli ujasnit si základní otázky. Například:

Pokud o sobě tvrdí, že je na studium zahájení trochu líná, jak by to vypadalo, kdyby „nebyla“ líná?

Jak moc by v takovém případě musela trénovat? Kolik hodin denně či týdně?

Proč si myslí, že znalost zahájení omezí její kreativitu? Jak by se tomu dalo zabránit?

Zná někoho, kdo by jí mohl poradit?

… apod.

Zkoumáním toho, co se nám zdá obtížné, nedůležité či nezáživné, má své praktické opodstatnění. Mnoho hráčů při tréninku chybuje tím, že se aktivně zaměřují na to, co je baví. K tomu ovšem velké povzbuzení nepotřebují, protože jsou přirozeně motivovaní. Zcela nebo z velké části ale ignorují právě ty oblasti, které je tolik nebaví, nebo ve kterých pochybují o svých šancích na úspěch. Zákonitě to jsou ovšem ty oblasti, ve kterých výrazně zaostávají a které celkově kazí jejich hru. Rozvíjení toho, v čem vynikáme, má své limity, zvláště, když existují oblasti, ve kterých máme výrazné nedostatky. I to je důvod, proč prověřit odvrácenou stranu motivace – tedy to, co nás nebaví.

Martin Pardy


8x 1406x
Fotogalerie
Komentáře (8) Aktualizovat
MP
Vložte obsah
+0 /-0 | 18.11.2022 11:40

MP
Asi jsem vstal z postele špatnou nohou, ale pochopit systém vkládání článku mi dalo zabrat. Proto tolik nepodařených odkazů.
+0 /-0 | 18.11.2022 12:04

MP
lubomir1959: Celkem netypicky budu reagovat. S podporou sebevědomí tím, že nasměrujete svěřence na dovednosti, které mu jdou, máte ovšem pravd. Na výkonnost je třeba hledět pragmaticky, když je někdo vynikající v taktice, tak přirozeně bude těžiště jeho výkonnosti ležet v taktice. To je přirozené a je zbytečné to měnit. Cílem není měnit násilným způsobem styl hráče, ale zapracovat na tom, co jeho výkonnost brzdí. Velmistrovskou strategii nezrealizujete druhořadou taktikou, a naopak skvělá taktika vám nebude stačit na hráče, kteří vás do taktických přestřelek nepustí. Být univerzálním hráčem je spíše takový ideál, každý na šachovnici preferuje jiný způsob hry a řešení problémů. I mistry světa bychom mohli rozškatulkovat na dobré/špatné taktiky/poziční hráče/znalce koncovek/zahájení apod. Ovšem to platí pouze pro tuto exkluzivní kategorii. Když budu tvrdit, že některý velmistr má horší taktika, tak neznamená, že mu obecně nejde propočet variant, ale odkazuji na to, že ve srovnání s jiným, silově srovnatelnými velmistry, hraje taktika u něho menší roli. A co se týče Laskera, o jeho psychologii v šachu osobně dost pochybuji, ale nepochybuji o tom, že byl skvělým hráčem, který měl ohromnou praktickou sílu. A ovšem, uměl hrát chytré šachy a nebál se riskovat. Mimo jiné proto, že věřil, že své ošemetné pozice dokáže díky svým schopnostem ustát.
+0 /-0 | 18.11.2022 12:03

lubomir1959

Někde jsem to četl, že Lasker úmyslně používal slabší tahy, aby donutil soupeře bojovat...a souhlasím s tím, co jste o Laskerovi napsal.

+0 /-0 | 18.11.2022 12:14

lubomir1959

Jistě se shodneme na tom, že mi houby pomůže, že jsem zahrál bravurně zahájení, když partii zkazím buď ve střední hře tím, že přehlédnu nějaký kombinační obrat nebo zahraju slabě koncovku a pokazím si vyhranou partii nebo co mi pomůže, že budu mít naučené koncovky, když se do nich ani nedostanu, prostě komplexní hráč musí umět všechno. Na druhou stranu Tomáš Pospíchal, svělý fotbalový trenér, říkal, že rozvíjet se u hráče má to, v čem je dobrý, zvyšuje to pak jeho sebevědomí. Učit leváka psát pravou rukou se taky nemá. Tuším, že to byl Lasker, který tvrdil, že k výhře nad soupeřem nevedou často ty objektivně nejsilnější tahy, ale tahy, které jsou soupeři z nějakého důvodu nepříjemné.

+0 /-0 | 18.11.2022 07:41

MP
Autor tohoto komentáře si sám smazal tento komentář.
+0 /-0 | 18.11.2022 11:40

MP
Vložte obsah
+0 /-0 | 18.11.2022 11:41

Kamil Mihálik
Kedysi to o tvorení som si myslel ja. Tie výsledky začali byť po štúdiu otvorení lepšie. Povedzme aj tú partiu som skazil menej... Vydoloval som z nej, povedzme aspoň polbod, keď bolo niečo zle. Keď išlo podľa plánu, tak som získal celý bod. Dostával som sa do takých pozícií, ktoré sa prehrať skoro nedali.... Z toho som bol dosť prekvapený.... Tiež zahral som si s každým hráčom (aj silnejším) zaujímavé partie..
+1 /-1 | 18.11.2022 08:42