Jak pracovat s motivací IV. Vnější motivace: příležitost vyniknout

Láska ke sportu a vášeň pro hru je základním kamenem sportovní kariéry, ale není jedinou ingrediencí. Stejně tak je nezbytné mít kázeň a odhodlání, protože dříve než se z někoho stane vrcholový sportovec, tráví dětství a dospívání tím, že denně usilovně trénuje, aby vypiloval své dovednosti k dokonalosti. Toho nedosáhneme, když nebudeme mít cíl, ke kterému cílevědomě směřujeme. 

Zahoříme-li vášní pro šachovou hru, stává se toto nadšení téměř nevyčerpatelným zdrojem energie. Vnitřní zápal je ale živel, který musí být zkrocen a jeho síla směrována do aktivit, které jsou pro rozvoj potenciálu stěžejní. Potřebujeme se také opřít o soutěživost, ctižádost, cílevědomost, vůli a odhodlání. Proto je v určitém okamžiku nutné vnitřní pohnutky upozadit ve prospěch sportovních cílů.

Výhody

Vnitřní uspokojení z nějaké činnosti představuje významnou odměnu, která zpětně ještě více posiluje náš vztah k dané činnosti, ale bez vnějších (motivů) cílů, stěží člověk dosáhne plného osobního rozvoje. Nadání je pouze potenciál, čili možnost něčeho dosáhnout, nikoli jistota. Je úplně jedno, jestli máme nějaký potenciál, když nás to profesně přitahuje k jiné oblasti. V takovém případě zůstane potenciál nevyužitý, nebo přinejmenším využitý jen částečně.

Většina trenérů bude pravděpodobně raději pracovat s méně nadaným, ale o to více zapáleným svěřencem, který má v šachu jasně dané priority, než s někým, kdo je sice talentovanějším, ale šachovou hru vnímá jen jako (dočasný) koníček. (Vnější) Cíle totiž tvoří základní kameny, na kterých stojí i padá další rozvoj šachové výkonnosti. Tím asi nejčastějším cílem je „být nejlepším“. Všichni velcí sportovci v mládí toužili být nejlepší na světě. Tím se ovšem nelišili od svých vrstevníků, na rozdíl od nich to ale dokázali. Přání být nejlepším ze všech je u žáků běžná, určitě to však samo o sobě nestačí. Lze namítnout, že se ve většině případů jedná jen o naivní snění, na druhou se nikdo nejlepším nestane, pokud si podobné cíle nikdy nestanoví.

Vnější motivace, prezentována nejčastěji nějakým konkrétním cílem, je důležitá, protože napomáhá nasměrovat naše jednání a udržovat ho ve vytyčeném směru. Kombinace vnitřního odhodlání a zápalu a vnějších cílů jsou stěžejní zejména při překonávání překážek a nepohodlí. V tom se výrazně odlišují amatérští šachisté od těch, kteří jsou zaměřeni na dosahování výkonového růstu. Pro amatéry je typické, že trénují nahodile a nesystematicky. Klasickou chybou je, že se v tréninku vyhýbají oblastem, které je nebaví. Jenomže to jsou většinou právě ty oblasti, ve kterých mají největší nedostatky, a proto by se na ně měli zaměřit především, a ne je ignorovat. Pokud to s rozvojem myslíme vážně, nemůžeme zavírat oči nad  vlastními slabinami. Minimálně bychom na nich měli zapracovat do té míry, aby nás nebrzdili v dalších oblastech. S druhořadou taktikou lze jen stěží pomýšlet na realizaci vyšší šachové strategie. Stejně tak precizní vedení pozičního boje bude znehodnocováno slabou hrou v koncovkách apod. Když například shledáme náš repertoár zahájení jako nedostatečný, nemusíme hned usilovat o dokonalost. Rozhodně bychom ale měli zapracovat na tom, aby tento náš nedostatek při rozehrávání partie nebránil plnému využití našich silných stránek. Je jasné, že lépe využijeme náš případný taktický a strategický potenciál, když nebudeme od zahájení tahat za kratší konec provazu.

Vytvořením sportovního cíle si ujasníme priority a zároveň získáme představu o tom, co je pro dosažení cíle potřeba udělat. Součástí procesu plánování je analýza silných a slabých stránek. Zatímco amatéři mají tendenci věnovat se tomu, co je v šachu baví, výkonově zaměření šachisté by se měli zaměřit na to, co je pro rozvoj výkonu nejstěžejnější. Když je sportovní cíl dostatečně atraktivní, dokážeme se překonat a v tréninku se věnovat i oblastem, které bychom jinak považovali za nudné, obtížné a nezáživné. 

Čím atraktivnější (vnější) cíl je, tím více úsilí jsme ochotni vyvinout na jeho dosažení. Před svým zápasem o titul mistra světa v roce 2008 shromáždil a prostudoval Vishy Anand tisíce Kramnikových partií a přípravě věnoval denně 10 a více hodin. Rovněž Anatolij Karpov před polofinálovým zápasem s Borisem Spasským v roce 1974 měl nebývale rozsáhlou přípravu, která u něho nebyla obvyklá. Denně věnoval 10 až 12 hodin intenzivní práci za šachovnicí. Karpov později sám přiznal, že nikdy předtím ani potom tak usilovně nepracoval, byl si však vědom reálné síly svého soupeře a nechtěl  nic ponechat náhodě. Ostatně sám nevěřil v úspěch v zápase, ale byl odhodlaný bojovat. Pro Ananda zase souboj s Kramnikem představoval možnost získat titul mistra světa v klasickém zápase, když první příležitost v roce 1995 proti Kasparovovi nevyužil. 

Nevýhody

Na příkladu Karpova a Ananda jsme si ukázali, jak se vnější cíl může stát potřebným stimulem pro usilovnější práci. Vnější cíle mají však i stinnou stránku. Pokud nejsou cíle dostatečně atraktivní, je pro člověka nesmírně obtížné zmobilizovat potřebnou energii pro jejich dosažení. Nyní, po měsících spekulací, je jasno. Magnus Carlsen titul mistra světa obhajovat nebude. S tímto vývojem událostí příliš spokojený nejsem, ze sportovního hlediska je to ztráta. Nicméně není to až tak nepochopitelné rozhodnutí. Souboj o šachovou korunu představuje pro oba hráče extrémní zátěž. Vždyť se mají vzájemně utkat dva (alespoň teoreticky) nejsilnější hráči. Krom samotného zápasu musí také absolvovat přípravu. Příprava i samotný zápas je pro oba aktéry emočně i fyzicky vyčerpávající podnik. Výchozí postavení obou borců je však jen zdánlivě srovnatelné. Zatímco vyzyvatel chce vyhrát, obhájce touží „pouze“ neprohrát. Tento rozdíl se zdá být triviální, jenomže není, rozhodně ne pro člověka, který titul mistra světa obhajuje celé desetiletí.

Pro sportovce na vrcholu kariéry je vždycky náročnější nacházet další motivační stimuly a cíle, které by v jeho životě figurovaly jako výzvy. Jste-li na vrcholu, nemáte se v podstatě kam posunout. Z vrcholu vede jediná cesta, směrem dolů. A přestože si nemyslím, že Carlsenovo rozhodnutí je správné, rozumím tomu, že v jeho pozici je obtížné nacházet motivaci pro další zápas. Z hlediska motivace je vyzývatel v zápase o titul mistra světa ve výhodnější pozici - chce vyhrát a zapsat se do historie. Proto není problém vyhecovat se a do přípravy vložit mnohem více času a energie, než byl doposud zvyklý. V případě vyzyvatele se jedná o mimořádnou a jedinečnou příležitost, která se nemusí opakovat. Naproti tomu obhájce titulu to má složitější. Nechce samozřejmě prohrát, ale v jeho případě se jedná o jeden z mnoha pomyslných vrcholů kariéry a není snadné se správně naladit. Přece jenom není pro něho nadcházející zápas tak jedinečnou událostí jako pro vyzyvatele. Navíc i když se mu podaří titul obhájit, není to konečné vítěztví, ale jakési odložení nevyhnutelného.

Když dosáhnete šachového Olympu a nějakou dobu mu vládnete, je stále těžší nacházet motivaci pro další snažení. Kasparov ukončil kariéru ze stejného důvodu. Byl nejlepší celých 20 let, ale už neměl žádný cíl, pro který by se nadchnul. Nějakou dobu usiloval o odvetný zápas s Kramnikem, když ale i to selhalo, ukončil kariéru. A tak možná trochu upadlo v zapomění, že i po ztrátě titulu v roce 2000 byl stále nejlepší a vyhrával v následujících letech jeden superturnaj za druhým. Ostatně Kramnik ho v jeho příkladu poměrně brzy následoval, když také poněkud předčasně ukončil kariéru. Rozhodnutí Magnuse Carlsena neukončit kariéru, ale „pouze“ už neobhajovat titul mistra světa, má svou logiku. Postupovat vyčerpávající zápas, který pro něho dávno ztratil na atraktivitě, nebyla činnost, která by mu poskytovala ekvivalentní hodnotu toho, co do zápasu a přípravy musí vložit. Kramnik sice porazil Kasparova v zápase, ale nikdy ho nesesadil z pozice nejlepšího hráče světa. Kasparov nadále dominoval Elo listině. Proto i Carlsen sice nebude oficiálně mistrem světa FIDE, ale zatím zůstane tím nejlepším šachistou planety.

Dobře to ilustruje všeobecný problém vnějších motivačních stimulů. Když dosáhnete svých cílů, jejich význam poklesne. Vidina úspěchu je magnetem, který nás táhne vpřed. Dosažení cíle je sice vzrušující a opojné, ale ze sportovního hlediska se v životě sportovce nic až tak zásadního nezmění. Sportovní výkony se nestanou snadnější a soupeři povolnější. Dobře tuto situaci vystihuje aforismus dr. Tarrasche po jednom jeho neúspěšném vystoupení: „Zapomněl jsem, že nestačí být dobrým hráčem, ale že musím také dobře hrát.“ Řečeno prostou řečí, to že jste mistrem světa ještě neznamená, že si před vámi soupeři automaticky sednou na zadek a všechno vám na šachovnici dovolí.

Vnější cíle

Všechny vnější cíle jsou naprosto legitimní, žádný z nich není horší než jiný, a to i takové cíle, které mají obvykle špatnou pověst: peníze, postavení, prestiž, sláva, úcta, uznání, šachový rating apod. Žádný vnější motiv není ani dobrý, ani špatný. Vynášet hodnotící soudy je sice lidsky pochopitelné, ale nesmyslné. Jde především o to, jak nás daný cíl ovlivňuje. Důležité je, zda nám daný cíl pomáhá, nebo se stane závažím. Upnout se na cíl dosáhnout třeba hranice 2100 Elo bodů, nás skutečně může vyburcovat k většímu tréninkovému úsilí. A je v pořádku, když je pro nás rating důležitý. Problémem se stane, když samotnému ratingu dáme moc ovlivňovat to, jak se cítíme, a když s ratingem samotným spojujeme hodnotu své osobnosti. 

Žádná prohra není příjemná. Ale být naštvaný kvůli tomu, že jsme přišli třeba o 14,6 bodů do Ela, to rozhodně není dobré. Stejně tak je nesmyslné usilovat o remízu jen proto, že tím získáme nějaké bodíky navíc. V takovém případě se rating nestává pomocníkem, ale závislostí. Potkal jsem hráče, kteří raději přestali hrát šachy, než aby o svůj rating přišli. Někdy má šachový rating praktickou hodnotu. Když například jeho výše ovlivňuje výše startovného, nebo když je možnost někam postoupit jen na základě ratingu. V takovém případě je správné, když hráč o svůj rating pečuje. Jinak má ale šachový rating jen takový význam, který mu sami přisoudíme.

Rovněž peníze nejsou nijak zavrženíhodný motiv. Usilovat o vstup do elitní skupiny top hráčů, kteří mají přístup k privilegovaným honorářům, je dobrý vnější motiv. Dělat to, co nás baví a dostat za to slušně zaplaceno je k nezaplacení. Do určité míry nás peníze osvobozují od některých starostí.  Opět platí, že jazýčkem na vahách bude skutečnost, zda se pro nás peníze stanou užitečné nebo posedlostí. Pokud se upneme jen na výši odměny a do pozadí odsuneme šachy jako takové, je zřejmé, že nás peníze ovlivňují tím špatným způsobem.

Samostatnou kategorií se specifickými problémy jsou zvlášť zbytnělé vnější motivy. Příliš silná motivace a orientace na cíl má tendenci narušovat naši koncentraci a herní pohodu. Přílišné usilování o cíl může naše myšlení dezorganizovat natolik, že se nedokážeme soustředit. Nadměrná motivace v tréninku neškodí, při partií je ale na obtíž. Když se začneme příliš upínat na  vidinu úspěchu, zákonitě tím utrpí kvalita naší hry. Nadměrná motivace bývá často příčinou pocitů trémy a obav, a to i u hráčů, kteří předtím s ničím podobným neměli žádné problémy. Není například silnější touhy než uspět před domácím publikem. Výhoda domácího prostředí platí ale jen pro běžné zápasy a utkání. Pokud domácí tým hraje před domovským publikem zvlášť důležité utkání, nebývá úspěšnější. Síla okamžiku, očekávání,  vyhrocená motivace a touha uspět vytváří na psychiku hráčů enormní tlak, proto jsou vítězství domácího týmu pořadatelské země spíše výjimkou. Tradičně totiž selháváme v okamžiku, kdy máme vytoužený cíl na dosah. Promarněných penaltových rozstřelů z rukou (nohou) hvězdných fotbalistů, kteří za obvyklých okolností sázejí míče do branky s neselhávající jistotou, zná fotbalová historie pěknou řádku. 

Martin Pardy