Talent, píle a pracovitost 2.díl

V roce 1862 se hrál slavný turnaj v Londýně. První místo celkem jasně vyhrál Adolf Anderssen, který udělal 11 bodů ze 12 partií (!), druhý byl Louis Palsen (oba drtivě vyřídil Paul Morphy, který ale už nehrál vážné šachy), který měl  9 bodů a třetí byl John Owen, který měl 7 bodů. Na šestém místě skončil Willhelm Steinitz, v té době vycházející hvězda. Více informací o turnaji zde:  https://en.wikipedia.org/wiki/London_1862_chess_tournament

Co nás však zajímá nejvíc, je pán, který byl na 9. místě. Jmenoval se Joseph Henry Blackburne a právě on porazil Wilhelma Steinitze. A to se učil šachy teprve tři roky (!) Partie k přehrání je zde: https://www.chessgames.com/perl/chessgame?gid=1001490

Blackburne se narodil 10.12.1841 a šachy začal studovat až v roce 1859, viz citát nahoře. Tedy až v 17-18 letech a po třech letech tréninku byl schopen sehrát ucelenou a dobrou partii s mladým Steinitzem a vyhrát ji, se kterým se pak ještě hodně krát utkal. 

Zajímavá je také šachová dlouhověkost tohoto šachisty, přezdívaného černá smrt. Ještě v roce 1914 zatápěl světové elitě na slavném turnaji v Petrohradě v roce 1914.

Pokud se chcete něco více dozvědět o tomto pozoruhodném šachistovi, doporučuji zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Henry_Blackburne

Pokud vás něco zcela drtivě chytne a vy se tomu budete věnovat každý den, mnoho hodin, jste schopni udělat doslova magické kousky. Pokud skutečného mistra dělá 10 000 hodin tréninku - ačkoliv v toto tolik nevěřím, ale je to dobrý nástroj pro naše pochopení věci - můžete tuto metu dosáhnout už po třech letech. Stačí denně trénovat 10 hodin. A zbude vám čas si dát vánoce bez tréninku nebo sem tam onemocnět a jen ležet.
Zní to celé banálně, ale přesně takto to je. 

Vím to i proto, protože to znám osobně. Můj otec byl mistr republiky v české házené (za protektorátu). Dostal ale tuberkulózu (tehdy smrtelná nemoc) ze které se vyléčil, nicméně přišel o jednu plíci (přesto kouřil až do osmdesáti). Musel s házenou skončit. V té době byl studentem na vysoké škole medicíny a začal dělat šachy, které ale vůbec (do té doby) neuměl. Denně dělal 6 hodin medicínu a 6 hodin šachy (myslím si, že šachy dělal ještě více). Každý den. Ve svých 29 letech skončil 3. na mistroství Slovenska a byl to velmi silný šachista. Školu udělal s červeným diplomem, ačkoliv na gymplu propadal (mimochodem tam se učil 0 hodin).

V roce 2005 jsem se učil jen pro sebe fyziku a matematiku. Velmi intenzivně, každý den kolem 6 hodin. Asi po čtyřech měsících takového učení jsem byl schopen odmaturovat. Nutno napsat, že mne to strašidelně bavilo.

Jeden můj kamarád - spolužák na gymnáziu, Mirek, nebyl moc fyzicky zdatný. Přes prázdniny každý den usilovně na sobě dřel, běhal, skákal, posiloval atd. Jaký šok pro nás po prázdninách. Nejenom, že jasně nejdále skočil do dálky, ale všechny porazil jak v běhu na dlouhou trať, tak hlavně na krátkou trať, kde jsem nemohl uvěřit, že mne předběhl.

Klíčem není věk, pokud se nebudeme bavit o tom, že chcete sejmout Magnuse, ale to, kolik času, energie a koncentrace tomu dáte. Je mnoho šachistů, kteří dlouhodobě stagnují, nejsou talentovaní, ale pak, během roku dvou, vystřelí jako raketa. Je to proto, protože denně velmi tvrdě a intenzivně trénovali.

Pokud čtete tyto řádky a je vám třeba 17 let a jste někde beznadějně poslední, nic se neděje. Pokud budete denně dělat alespoň 5 hodin šachy a třeba i více a každou volnou chvilku, v autobuse řešit úlohy na slepo atd. pak může platit Matoušovo: "Mnozí první budou poslední a poslední budou první."

Konec 2.dílu