Rudolf Spielmann –Neklidný uprchlík, tvrdě zasažený osudem

Přesto patřil Rudolf Spielmann po několik desetiletí k nejlepším hráčům planety. Jeho život se stal nejen příběhem šachového génia, ale i bolestným zrcadlem doby, která jej nakonec zlomila.

Narodil se 5. května 1883 ve Vídni jako druhé ze šesti dětí Morize Spielmanna a Cäcilie Neustädtl. Otec pocházel z moravského Mikulova a do metropole se přistěhoval v 70. letech 19. století, stejně jako tisíce jiných Židů, kteří hledali v nově uspořádané monarchii rovnoprávnost a lepší život. Moriz byl literární kritik a novinář, který sice rodině nezajistil bohatství, ale s manželkou podporoval umělecké sklony svých dětí. Nejstarší syn Leopold byl hudební zázrak a hrál dokonce před císařskou rodinou, sestry Melanie, Jenny a Irma se staly herečkami. Tragédie se však rodině nevyhýbaly: mladší bratr Edgar neunesl brzkou smrt matky a v roce 1917 spáchal sebevraždu, Melanie zemřela ve 42 letech na těžkou nemoc.

Rudolf se mezitím naučil šachy od otce a rychle v nich našel celoživotní vášeň. Studium matematiky odmítl a zvolil život profesionálního hráče. Poprvé na sebe upozornil v Petrohradu 1909, kde skončil třetí – bok po boku s Oldřichem Durasem, hned za Laskerem a Rubinsteinem. V roce 1912 pak vyhrál tematický turnaj v Abbaziu, kde se hrálo výhradně přijaté královské gambitové zahájení. Hra, v níž se odhazuje pěšec na oltář útoku, mu seděla dokonale. Od té doby nesl přezdívku „poslední rytíř královského gambitu“.

První světová válka přerušila jeho kariéru, ale po jejím konci se na šachovou scénu vrátil silnější a vyzrálejší. Už nebyl jen divokým útočníkem – začal se učit poziční hře a výsledky na sebe nenechaly čekat. V roce 1926 triumfoval v Semmeringu, kde porazil i Aljechina a Nimcoviče. O dva roky později skončil třetí v Berlíně za Capablancou a Nimcovičem a v Karlových Varech 1929 se podělil o druhé místo s Capablancou, před Rubinsteinem, Euwem a dalšími velikány. Roku 1935 vydal knihu Richtig Opfern! – první systematické pojednání o obětech, které se stalo klasikou.

Jenže třicátá léta už znamenala ústup ze slávy. Na scénu nastoupila mladší generace a Spielmann začal prohrávat. V Moskvě 1935 ho Botvinnik porazil už ve dvanácti tazích – partie, která se dostala do všech učebnic a stala se symbolem jeho pádu.

Poklidný závěr života mu dopřán nebyl. Roku 1933 uchopili moc nacisté a Spielmann se stal uprchlíkem. Nejprve odešel do Holandska, pak do Československa. V Praze žil v levném penzionu, bez dokladů, bez budoucnosti. 10. prosince 1938 napsal zoufalý dopis švédskému mecenáši Ludvigu Collijnovi. Prosil o pomoc, o možnost alespoň dočasného azylu, o příležitost znovu hrát šachy: „Jediné, co mě drží při životě, je naděje, že dostanu šanci ještě někde hrát. Prosím, pomozte mi najít azyl. Souhlasím s jakýmikoli podmínkami. Hlavní je uniknout z tohoto pekla uprostřed Evropy.“

Collijn mu skutečně pomohl dostat se do Švédska. Rodina ale takové štěstí neměla. Bratr Leopold byl zatčen a zemřel v Terezíně, sestra Irma byla zavražděna v koncentračním táboře, Jenny přežila, ale po válce propadla těžkým depresím a roku 1964 spáchala sebevraždu.

Ve Švédsku doufal Spielmann v nový začátek. Pustil se do psaní pamětí, ale rukopis záhadně zmizel. Dodnes není jasné, komu jej odevzdal, zda byl prodán, ukraden či ztracen. Spekuluje se, že se dostal do Spojených států, ale nikdy nebyl publikován. Spielmann tak byl připraven i o poslední naději – o dílo, které mu mělo zajistit prostředky k odchodu do Anglie nebo Ameriky.

Bez peněz, bez možnosti cestovat a bez budoucnosti se uzavřel do sebe. V srpnu 1942 zůstal celý týden zavřený ve svém stockholmském bytě. Když sousedé přivolali policii, našli jej mrtvého. Oficiální příčina uváděla srdeční chorobu. Jeho příbuzní však věřili, že se vědomě rozhodl skončit život hladem – jako šachista, který v beznadějné pozici podává ruku a vzdává. Na náhrobku stojí prostá slova: „Rastlös flykting, hårt slagen av ödet“ – „Neklidný uprchlík, tvrdě zasažený osudem“.

Brzy upadl v zapomnění. Mladí šachisté jako Botvinnik či Keres hrdě ukazovali své výhry nad ním a jeho romantický styl byl označován za zastaralý. Richard Réti dokonce napsal, že Spielmann je posledním bardem starých gambitů, jehož partie jsou sice zajímavé, ale nepřesvědčivé. Jenže čísla říkají něco jiného. Proti Capablancovi měl bilanci +2 −2 =8, proti Aljechinovi +2 −4 =10, proti Rubinsteinovi +12 −15 =8, proti Rétiho vlastní kritice +12 −14 −14. Porážel mistry světa a v praktické hře dokázal, že jeho odvaha nebyla jen romantickým přežitkem.

A právě v jeho obětech, v intuici a fantazii, které nešlo vždy exaktně vyčíslit, se zrcadlí i odkaz. To, co o generaci později proslavilo Michaila Tala a později Alexeje Širova, bylo ve skutečnosti pokračováním Spielmannovy tradice. Sám psal: „V nejhlubším smyslu lze označit za správné i mnohé oběti, které neobstojí při pozdějším zkoumání.“ Bylo to šachové vyznání muže, který věřil, že krása hry se nedá sevřít do rovnic.

Rudolf Spielmann – poslední rytíř oběti. Génius, který na šachovnici našel krásu, ale v životě našel jen krutost doby. Jeho partie však žijí dál, zářivé, odvážné a věčně mladé.