Peter Leko: „Možná hraji svůj poslední turnaj“

Jaké je to být ve čtvrtém kole Světového poháru?
Je to pocit jako z pohádky. Nečekal jsem to. Nic jsem si neplánoval. Beru to jednoduše – přijde další partie, tak ji odehraju. Jsem šťastný, že mohu hrát právě tady v Indii. Po každé partii stojí kolem spousta lidí, fandí, ptají se, mají radost. Vidíte, že to má smysl. Je to krásné.

Zápas ve třetím kole vypadal velmi náročný.
Ano. Výsledek někdy klame. Každá partie má svůj vlastní příběh. Ta první byla tak složitá, že by se dala zkoumat týden a pořád by tam zůstalo něco skrytého. V takových chvílích už nezbývá nic než intuice. V časové tísni měl můj soupeř možnost udržet remízu, ale minul ji. Pak už stačilo dotáhnout lepší koncovku .

Ale když skončí partie, člověk je strašně unavený. Ví, že ho čeká další den další partie. Soupeř má tisíce možností jak se na vás připravit a vy nemůžete pokrýt všechno a nejde se na všechno připravit. Veškerá ta příprava na soupeře bere spoustu energie. 

A co ten okamžik, kdy jste čtrnáct minut před partií zavřel notebook?
Seděl jsem nad variantami a říkal si: „Ještě jednu? Ještě tohle?“ Ale věděl jsem, že když to otevřu, zapadne do toho další hodina. A hlava bude unavená ještě dřív, než partie začne. Tak jsem to zavřel. Řekl jsem si: půjdu hrát s tím, co vím. Když člověk nehraje denně, jako dřív, musí věřit svému citu. To bylo to nejpoctivější, co jsem mohl udělat. 

Pořád máte pocit, že vaše individuální kariéra končí? 
Ano. Trénuji Vincenta Keymera, hodně komentuji turnaje, cestuji. Člověk je pořád na cestách, stále pracuje, ale už aktivně nehraji. Na trénování mám čas a baví mě, na hraní už nemám čas. Před World Cupem jsem si myslel , že individuální kariéra je za mnou. O to víc, mě těší, že se mi tak na World Cupu daří. Možná, když ode mne nikdo nic nečeká, hraje se mi lépe:)

Co vás přivedlo zpět k hraní?
Maďarská šachová federace. Udělali hodně, aby mě přivedli zpět k týmu před Olympiádou 2026. To rozhodlo. Když vás vaše země požádá, nedá se říct ne. A také jsem chtěl vidět, co se tu v Indii děje.

Myslíte ten šachový boom?
Ano. Když vidím Gukeshe, Praggnanandhu, Erigaisiho a další mladé hráče, vždy si vzpomenu na Viswanathana Ananda. Hrával jsem s ním dvacet let. A to, co tu dnes vidíme – ta radost, nadšení, živý šach – to je jeho zásluha!. Chtěl jsem být u toho ještě jednou. Anand neskutečně ovlivnil celou Indii a zbláznil jí do šachů!

Když hrajete, přemýšlíte někdy jako komentátor?
Někdy mě to napadne – jak by bylo hezké popsat to lidem to co vidím, to nad čím přemýšlím a čeho se bojím. Ale hráč musí zůstat hráčem. Když vidíte počítačové hodnocení, svět se změní. Najednou všechno vypadá jasně, ale v partii není nic jasné. A právě ta nejistota je krásná. Hráč musí mít odvahu být ve tmě.

Teď vás čeká Arjun Erigaisi. Jak na to pohlížíte?
Je to čest. Arjun je podle mě hráč světové Top 5. Pár bodů sem nebo tam na tom nic nemění. A já? Možná hraju svůj poslední individuální turnaj. Proto si tu partii chci prostě užít. Hrát naplno. A přijmout výsledek tak, jak přijde.

rozhovor vyšel v originále zde 

PK