Partie, která vstoupila do dějin

Amsterdam, květen 1994. V centru evropského šachu se právě rozjíždí prestižní turnaj VSB (Euwe Memorial), kde se střetávají největší esa tehdejšího světa. Největším favoritem je samozřejmě Garry Kasparov – úřadující mistr světa, neohrožený vládce šachového trůnu a symbol dominance. Na druhé straně sedí Vasyl Ivančuk – šachový romantik, vizionář a génius, který ale kvůli své rozkolísané psychice a nevyrovnaným výkonům zatím nedosáhl na vrchol, který mu mnozí prorokovali.

* Tah Df3 byl v roce 1994 novinkou. Obyvkle se hrálo: a4,nebo Sd3 či Se2. Dokonce Jf3 byl tenkrát naprosto normální tah. Přesto je zvláštní, že tah Df3 napadl až Ivančuka. 

Když los šestého kola postavil tyto dvě osobnosti proti sobě, málokdo očekával senzaci. Jenže Ivanchuk měl svůj den.

„Cítil jsem, že Garry nebude očekávat nic ostrého,“ svěřil se Ivančuk novinářům po partii. A tak zatáhl za spoušť – zvolil ostrou Najdorfovu variantu Sicilské obrany a bez zaváhání ve střední hře obětoval střelce. Tím získal nebezpečnou iniciativu a Kasparov, známý svou precizní přípravou, byl náhle donucen improvizovat.

V klíčové chvíli partie místo obranného tahu 14...Bg7 zahrál Kasparov nešťastné 14...Qd8?. „Začátek konce,“ glosoval tah britský komentátor Daniel King. Ivančuk pak nedal garrymu žádnou šanci. Král Garry se dusil. V 39. tahu složil zbraně.

„Byl jsem mimo rytmus. Nechápal jsem pozici a Ivanchuk mě přehrál s přesností chirurgického skalpelu,“ přiznal později Kasparov v rozhovoru pro ruský tisk.

Ivančuk se vyhnul velkým gestům. „Viděl jsem, že mám šanci, tak jsem po ní šel. Víc za tím nehledejte,“ řekl s typickým nadhledem.

Šachový svět bouřil. „Jeden z mála, kdo dokázal porazit Kasparova nejen výsledkově, ale i psychologicky,“ prohlásil velmistr Genna Sosonko. Magazín New In Chess mluvil o „brilantní demolici“. Partie se okamžitě stala předmětem analýz a výukových videí – a zůstává jím dodnes.

Tato partie není jen kapitolou šachové historie. Je to důkaz, že i ten nejdominantnější šampion může narazit – pokud proti němu stojí talent, odvaha a inspirace. Ivančuk v Amsterdamu hrál jako člověk, kterého šachy milují. A svět se na chvíli zastavil a tleskal.

Je jen škoda, že se Vasyl Ivančuk nikdy nestal mistrem světa. Ne proto, že by na to neměl – šachový talent měl na rozdávání. Ale osud mu zkrátka nepřál: jednou to byla nervozita, jindy vlastní perfekcionismus, nebo prostě jen špatný den. A přesto – nebo právě proto – zůstává v paměti fanoušků jako jeden z nejoblíbenějších šachistů všech dob.

Jeho partie s Kasparovem není jen o výhře nad mistrem světa. Je to příběh o tom, že někdy stačí jeden dokonalý den, aby se z outsidera stal hrdina. A že šachy, stejně jako život, nejsou vždy fér – ale když přijdou chvíle jako tahle, stojí za to být u toho. Protože když hraje Ivančuk, nikdy nevíte, jestli neuvidíte něco, co už se nikdy nebude opakovat.

PK