Osvícený šachový Kristus Z pekla mysli do ráje srdce - šachy

19.02.2024 06:00 | Zprávy

Máme před seblu už třetí pokračování osobní zpovědi Viktora Lázničky. První dva díly vyvolaly vlny emocí. Ten dnešní bude o šachách. A příště, jestli nějaké příště bude, to bude o chamtivosti.

Šachové začátky

Od 6 a půl roku chodil na balet, šachy a fotbal. Od mala jej provázela roztěkaná pozornost, spousta aktivit, někdy i naráz – jen nebýt duchapřítomný, jen ne na chvíli se zklidnit. Snad byl lehce autista, nikdy s ničím podobným nebyl diagnostikován, avšak jistě mnoho příznaků měl. Aby se zklidnil, tak ho rodiče dali na šachy, ale taky protože děda z Moskvy měl rád tuto hru. 

Balet brzy odpadl, nebavil ho, schovával se za sloup v sále, byl tudíž po půl roce vyhozen. Fotbal ho bavil, ale pak asi v 11 letech kvůli dominanci šachů ho přestal hrát, šachové úspěchy byly lákavější. Krom zcela běžné školní docházky bez jakýchkoli úlev na základní školu, osmileté gymnázium a vysokoškolské studium paralelně probíhala šachová kariéra. Zpočátku šachově zaostával za českými vrstevníky, například v březnu 1998 byl čtvrtý na Mistrovství ČR do 10 let, což byl tehdy velký úspěch.

mail z 31.12.2007 

V 6 mě rodiče přihlásili do kroužku, pravidelně jsme se scházeli každý týden asi na 2 hodiny asi tak do mých 10-11 let. Petr Šebesta se nás ujal, když mně bylo 7 a hodně dlouho jsem k němu spolu s dalšími chodil každý týden na tréninky, dokonce i když jsem měl už svého osobního trenéra. Řekl bych, že nám dal celkem dobré základy, byl hodně přísný a nekompromisní. Například když někdo něco neudělal, dělal třeba 50 kliků. 

Myslím, že pár měsíců před Mistrovstvím Evropy do 12 let v Řecku jsem začal trénovat s Vigenem Mirumianem. Vlastně díky němu v mém šachovém projevu zbyly jisté známky agresivity. Spolupráce s Vigenem byla velice přínosná, naučil mě toho mnoho, což taky nebylo moc těžké, když jsem skoro nic neuměl. Bohužel ale asi v mých 12 letech musel odjet, a tím to skončilo. Ještě mi říkal, když jsme se loučili, že až se vrátí, tak ať jsem velmistr. Než odjel, tak ještě stačil jako svého nástupce navrhnout Konopího.

Michal Konopka ze začátku podle mě nechtěl mít se mnou vůbec co do činění. Nakonec si našel čas a řekl, že mi postaví jeden diagram, a podle toho, jak ho vyřeším, se rozhodne, zda mě bude nebo nebude trénovat. Dal mi nějaký na odlákání, jsem do toho čuměl a vůbec mě to nenapadlo, přitom to je triviální. I přesto, že jsem to nevyřešil, tak se rozhodl mě trénovat. 

Od té doby jsme se scházeli pravidelně každý týden na 3 hodiny v jeho bývalém domově v Pardubicích. Věnovali jsme se převážně studiím, přehrávání vybraných partií klasiků převážně pozičního nádechu, analýze mých partií, nemohu jinak než to vynachválit. Jasně, že jsme se dívali i na ostré partie, ale těm jsme asi k mé smůle nevěnovali adekvátní kvantum času. Zahájení jsme ani moc nedělali, to spíš, když už někde hodně tlačila bota.

Naše, dá se říci, aktivní spolupráce skončila po Konopího přestěhování zpět do Prahy asi v mých 16 letech, sice on za mnou zpočátku celkem pravidelně jezdíval a někdy já za ním, ale už to pochopitelně nebylo ono. A tak to nějak pomalinku skončilo. Nevím, jakou měrou k tomu přispěl výkonnostní rozdíl vyvstanuvší mezi námi. Asi se nespletu, když napíšu, že velkou.

Konopí měl dále snahu se o mě trochu šachově starat, tak zorganizoval asi 2 nebo 3 tréninky s Davidem Navarou u sebe v novém domově. Hodně jsem za ním zaostával, hlavně to bylo zdůrazněné při počítání variant. Pamatuji si, jak David to spočítal asi za 5 minut a začal se tam „nudit". Já jsem tam seděl další půl hodinu a nic, Konopí mi přidal ještě trochu času, ale stále nic. Tak mi to nakonec museli ukázat. Asi už tehdy, což není překvapující, jsem měl potíže při propočtu s větším rozvětvením variant.

Asi rok jsem pak zůstal víceméně bez trenéra a pokoušel jsem se makat sám. Můj výkonnostní vývoj byl až na výjimky v pořádku, až asi na elu 2430-2450 jsem se zasekl na pár let, ale pak zase přišlo strmé stoupání. Pakliže se má snaha získat 2500 dala nazvat plácáním se, tak o 2600 vůbec. Během asi 2 roků jsem měl z 2480 2600, to byl opravdu velice strmý vzestup.

Veleúspěšné pro mě bylo jaro 2006, asi to bylo mou neokoukaností a rozsáhlou variabilitou v zahájení, kdy jsem se snažil v každé partii dosáhnout momentu překvapení, a až na výjimky se mi to dařilo. Měl jsem tak neskutečně lehkou ruku, nic mě netrápilo, nesvazovalo, „všechno mi bylo jedno". Možná to bylo i tím, že jsem měl velké štěstí. Třeba na olympiádě v Turíně jsem hrál opravdu fantasticky.

Po těchto dobrých výsledcích přišla šance trénovat se Sergejem Movsesjanem. Mnoho jsem si od toho sliboval, bohužel má očekávání nebyla zřejmě naplněna. Asi nejlepší to bylo loni na podzim, kdy jsme se scházeli pravidelně 2-3krát do týdne. V dalším roce už to tak dobré nebylo, časově to příliš nevycházelo. Nedivím se Sergejově neochotě pokračovat ve spolupráci, protože si dokážu představit, jak těžké to může být pokoušet se trénovat se mnou po tak dlouhou dobu.  

Taky byl asi problém nezvyk, že tě někdo sponzoruje, že ti platí trénink a ty ho vůbec neznáš, a jsou kladeny nějaké nároky a cíle. Řekl bych, že trénink se Sergejem mi pomohl šachově vyzrát, ač se to zatím elově neprojevilo. Dále poznat prostředí širší světové špičky, naučil jsem se snad lépe pracovat v zahájení a stal se ze mě trochu ostřejší hráč. Ať už se stalo cokoli, tak Sergej mi hodně pomohl, ať už po šachové stránce, tak i po stránce osobní. 

Na gymnáziu jsem věděl, na čem jsem a co musím udělat, a nic jiného mě netížilo než šachy. Po dobrých výsledcích na jaře 2007, když se dívám zpětně na Ostravu, tak se mi zdá, že jsem to přehnal se sebedůvěrou. Považoval jsem soupeře za vajíčka, která snadno rozšlápnu, kosa ale brzo narazila na kámen. O Krasenkowovi jsem si myslel, že mu u partie jebne, a že ho nějak ojebu, když to trochu přeženu. Možná jsem měl ale pravdu, což dokazovaly průběhy partií, bohužel však často přišlo uspokojení z dosáhlé pozice a s tím související ztráta koncentrace, a to se mi hodně vymstilo.

mail z 27.7.2013

Babička mě přemlouvala na podzim 1999, abych ty šachy ještě zkusil. Mně to ten trenér Šebesta hodně zhnusil. Nakonec se jí to podařilo. Já měl ve věku 10-11 let docela velký depky z toho, že mám jet někam na 14 dní na turnaj. Pamatuju si, že před Mistrovstvím světa do 12 let ve Španělsku v roce 1999 jsem hodně probrečel. Víš proč? Protože jsem měl obavy z toho, jak po návratu budu zvládat dohnat látku, myslím, že jsem byl čerstvě na gymplu, tak mě to trochu svazovalo.

iktor chtěl skončit s šachy v 11 letech. Babička ho přemluvila, ať pokračuje. Nedal na sebe, ale na ostatní, ne na to, co cítil, ale dal na výkon zaměřenou společnost. Proč skončit? Protože byl asi otráven trenérovými metodami, zejména když nebyl udělán domácí úkol, následoval psychoteror zdlouhavým koukáním trenéra do očí hříšníka, trenér byl silně zakomplexovaná osoba. Nemůže souviset i toto s tím, že se pak Viktor do svých 30 let bál dívat lidem do očí? 

Šachy zřejmě taky začínaly být pro něj velký stres, příliš se stresoval kvůli výsledku, velmi se třásl napětím u partií. Tady je asi počátek zásadního odpojování od sebe, od toho, co cítí. A taky vzrůstal tlak ve školních povinnostech, tlak mít samé jedničky. Všude byl záhy samý tlak. A vše bylo činěno jen na vůli, na sílu, musíš, musíš, musíš. To byl počátek velkého nárustu vnitřního napětí, obrovského tlaku, který na sebe Viktor od mala vytvářel či dovolil vytvářet. 

Taky zažíval velkou nudu asi od 14 let, nuda vychází z odpojenosti od sebe. Člověk přestává vnímat, co ho baví, dělá jen věci, které by měl dělat, věci z povinnosti. Započínalo období velkého nošení masek, přetvářek, falše, vypočítavosti, narcismu, extrémního komplexu méněcennosti. 

Asi tak od 12 si dal cíl elo 2700, což v tu dobu bylo asi 10. místo na světě. A od té doby ho hlava nehlava, pocit ne pocit, jeho mysl k tomuto cíli vedla a dovedla, avšak za jakou cenu, za cenu obrovského růstu vnitřního napětí, za cenu ztráty své duše. Přání, tužby se nám mohou splnit, ale nedohlédneme důsledky, proto cesta ke štěstí je nepřát si, či na tom přání aspoň vůbec nelpět. Čím víc lpíme na nějakém cíli, přání, tím víc nás jeho dosahování destruuje – tím víc roste napětí. Jen být teď a tady, v uvolněnosti, Viktor žil do svých 31 let jen v myšlenkách na minulost a budoucnost, ve svých cílech a přáních. 

V březnu 1999 na Mistrovství ČR obsadil 1. místo v kategorii do 12 let, avšak ještě nebyl suverénní na domácí scéně ve své věkové kategorii. Zatím byl elově slabý, asi 1600. V říjnu 1999 byl na své první reprezentační akci, na Mistrovství světa do 12 let, velmi však zaostával za světovou konkurencí.  

Postupně se uzavíral do bubliny jménem šachový svět. Běžný život nežil, jen přežíval, žil jen šachově, tam se cítil jako týnejžr relativně dobře, byť za cenu postupně rostoucího napětí, které mu šachové turnajové partie od mala servírovaly. Jelikož byl víc a víc spoutaný výsledky a peněžními odměnami, než že by se bavil samotným procesem hraní.


Šachová bublina

Tak ve 12 skončilo Viktorovo dětství, rovněž z dětského šachového světa plně vstoupil do dospěláckého. Nastoupila třináctiletá etapa šachového a nuceného školního drilu. 

Ve 12 a půl letech měl elo asi 1800, stále byl slabý, kluci z kategorie v ČR byli stále elově silnější. Asi už od 12 a půl bral šachy vážněji, víc trénoval, od 13 se to začalo projevovat na výkonech i elu. Ve 13 a půl letech byl stále daleko za mezinárodní konkurencí. V roce 2001 byl druhý na Mistrovství ČR do 14 let. Od 14 let se stává suverénnější ve své věkové kategorii v republice. V březnu 2002 vítězí na Mistrovství ČR do 14 let. I na mezinárodní scéně se již daří více, například na Mistrovství Evropy do 14 let ve Španělsku získal bronzovou medaili.

Mistr světa Karpov byl v této době Viktorův šachový vzor, později i mistr světa Kramnik. Karpovovy partie si často přehrával na šachovnici, ale i na slepo jen z hnihy tak od jeho 13 let. Měl výhodu, že velmi dobře rozuměl rusky, jelikož máma pochází z Moskvy, a v dětství tam každé léto jezdívali, navíc ho doma učili ruštinu. Tehdy bylo hodně šachových knih právě hlavně v ruštině. Viktor hrál tou dobou mnoho turnajů, hlavně v létě, ale i tak často chyběl ve škole, snad 1/4 času. V roce 2014 v 16 letech hrál první Mistrovství ČR mužů, úspěšně, skončil v polovině tabulky.

Trochu ve srandě, trochu vážně Viktor tak od 15 let prosil spíše zcela výjimečně boha během partií, aby vyhrál. Nevěřil v boha, byl naprogramovaný jako ateista, ale co kdyby to vyšlo, tak pro něj šachové výsledky začaly být klíčové v životě, že pro to chtěl zkusit vše. Ale co když kvůli šachovým úspěchům nevědomě zaprodal svou duši?

Od 13 tak do 17 let byly turnaje, když se zrovna nehrálo, poměrně velkou zábavou, byla tam vždy příjemná společnost, a současně byly odpočinkem od rodinného prostředí. Společnost však často ne zrovna morálně ctnostná a z ještě relativně nevinného chlapce se i díky tomu stával více a více psychopatologický zejména šachový narcis. Duševní korupci zintenzivnil alkohol. Zřejmě potřeba předvádět se, být středem pozornosti, ale taky uvolnění, byly hlavní motivy pití alkoholu asi do 23 let, pil spíše občas, ale zato se někdy pořádně opil. Pak pil střídměji, od asi 27 let dosud nepozřel prakticky žádný alkohol.  

Tak v 16 letech mu jeden šachista říkal, jaký je Viktor egoista. V 17 letech mu řekl učitel angličtiny, že je chamtivý. Učitelka občanské výchovy ho označila za asociála v 18 letech. Sergej Movsesjan mu na podzim 2007 taktéž vyčinil, jaký je egoista. V září 2008 kamarád Honza rovněž mluvil o Viktorově egoismu. V létě 2010 jiný šachový kamarád na společné dovolené v USA byl otráven z toho, jaký je Viktor sobec, taky mu to řekl. V lednu a únoru 2011 při cestování po Austrálii a Novém Zélandu to s ním spolucestující občas měli náročné, taky ho museli upozornit na nevhodné chování. V červnu 2011 pronajatý průvodce na Srí Lance na 14 dnů Viktorovi řekl, jaký je sobec a ponoukal ho k buddhismu, na něco podobného však zatím neslyšel. A tak dále. Všichni měli pravdu, a třebaže se to jeho ega silně dotklo v daný moment, zpětně jim všem byl vděčný za nastavení zrcadla, za podnět k zamyšlení, zda skutečně nemají pravdu. Snad všichni, s kým se vídal, si mysleli totéž, jen mu to nesdělovali. Tyto podněty byly však brány vážně až o pár let později, v roce 2012, předtím jen čistě uraženecky, považoval se jen za nespravedlivou oběť.

mail z 30.9.2013

Právě mě napadlo, že bych se asi musel odstěhovat na jinou planetu, kdybych si vedl od 14 do 18 deníky, a někdo si je po mně přečetl. 

mail manželce Evě z 25.10.2019

Posílám ti moji spíš intelektuální retrospekci. Snažil jsem se dojít k podstatě, jak o ní vždy básním. Člověk k ní ale nejspíš musí dojít existenciálně, že se třeba rozpláče, skutečně to prožije znovu, ne pouze intelektuálně, jak jsem to asi vždy činil já. Neříkám, že se mně podařilo přejít od intelektuálního k existenciálnímu, ale drobný náznak tu snad je.

Asi skutečně všechna má nejistota, všechno mé nepřijetí, všechny mé strachy, všechna má neláska a z toho vyvěrající pocit méněcennosti a z toho vyvěrající zranění a z toho vyvěrající jakási obluda, vychází z nepřijetí sama sebe. Skutečně se moje ego projevuje někdy jako obluda. Toto vše si se mnou nepěkně pohrálo a možná stále pohrává, byť snad naštěstí méně, snad se stávám vědomějším a snad se stanu i láskyplnějším.

Vím pouze to, že jsem stoprocentně nejpozději tak v 7 letech trpěl velkým pocitem méněcennosti, vnímal jsem se jako velmi ošklivý apod. Faktem je, že od útlého věku si nesu tohle velké břímě, vězení, jak to zakouším. A kvůli tomu dělám všechny ty ve skutečnosti zbytečné věci, nemuselo tomu tak být, kdybych od útlého věku, kdo ví, možná už od prenatálního, netrpěl pocitem méněcennosti a dokázal se přijímat. O ničem jiném moje křesťanství, meditace, prána, psychologie, filosofie není.

Jaký byl můj vnitřní stav asi v 15? Jako šachista jsem si začínal čím dál víc věřit, byl jsem sebevědomější a sebevědomější, ego rostlo a rostlo. Avšak jako lidská bytost jsem velmi trpěl pocitem méněcennosti – již jsem psal, že od útlého dětství jsem trpěl tím, že jsem ošklivý, že jsem se nepřijímal, trpěl neláskou. Tady to jsem potlačil šachovým sebevědomím, problém je, že jsem to nevyřešil, ale pouze potlačil, potlačil egem, a tak to ve mně dál vše hnilo a vytvářelo další a další duševní neštěstí, třebaže jako šachista jsem stále více vynikal.

Takový první zlom a velmi špatný krok nesprávným směrem se stal na Mistrovství Evropy družstev juniorů v červenci 2004. Kdy jsem se ve společnosti Slávy a Honzy opil. Každopádně oni se velmi významně podíleli na mém prvním naprostém opití se, poblinkal jsem pokoj, hrůza. A to bylo vůbec první moje seznámení s alkoholem. Takže jsem začal pít v 16 a půl. Bohužel způsob, jakým jsem začal pít pokračoval. Hodně dlouho nic, pak jednorázové nadměrné pití, velmi nevědomý člověk jsem byl. A to vše kvůli tomu, že jsem si nikdy nevážil sám sebe. Od té doby jsem se hlavně přes léto na turnajích občas hodně napil či opil, bohužel. Nikdy jsem v té době nepil mimo turnaje.

Alkohol a takové materiálnější věci je jedna věc, druhá je, že moje duše stále více zabředávala do ega, pro růst v šachu obětovat duši. Protože jsem si asi podvědomě myslel, že úspěch v šachu může kompenzovat můj potlačený stav méněcennosti, nelásky, nepřijetí sebe sama. Zvrácený začarovaný kruh. Zlem vyhánět zlo nemůže plodit nic jiného než katastrofu.

Ale i poměry doma a jinde měly vliv na stav mé duše, která nezřídka trpěla hněvem, zlobou, záští, nenávistí, sobectvím, chamtivostí, závistí, strachem, úzkostí. Avšak za tím vším je zraněné nevinné vnitřní dítě. Člověk, jehož duše je takto stíhána, nemůže mít rád sám sebe, je nesmělý, stydlivý, myslí si, že ho nikdo nemůže mít rád, sám pak nemůže mít nikoho rád. To se týká i navazování vztahů, měl jsem tak nízké lidské sebevědomí, že jsem si nedokázal představit, že o mě má někdo zájem. Čím více jsem se duševně propadal, tím více jsem neměl rád sám sebe.

Bohužel jsem se postupně dostal mezi mým 16. a 17. rokem do takové šachové společnosti výrazně starších než já, která hodně pila na turnajích a neměla často správné životní hodnoty. 

Klidně nečti dál, popisuju to stručně, ale vím, že ti to nedělá dobře. Mně také ne.

V mých 17 a půl letech, kdy jsem se podnapil a v brzkých ranních hodinách mně Lukáš vnukl nápad, který mě nechal klesnout jako člověka ještě mnohem níž, než v jakém jsem byl tehdy stavu. Opilost neomlouvá, zárodek všeho je jinde. Bohužel tehdy jsem začal zcela výjimečně chodit tam, kam jsem neměl, za prostitutkou. Snad bych s tím nikdy nezačal, nebýt Lukáše, kdo ví. Každopádně stav mé duše odpovídal mému jednání. Je možné, že nějaké konkrétní upsání se vědomě zlu neproběhlo, to mohlo proběhnout v útlém dětství, třeba i dědičně. Nicméně vyskytli se v mém životě lidi, kteří mě ještě více svedli na špatnou cestu. Problém byl v tom, že jsem netušil, že něco jako duše existuje. Byl jsem naprosto pohlcený šachovým růstem, schopný obětovat cokoli pro to. Taky jsem v té době učinil drobný podvod, nezdravé duševní kořeny začaly produkovat nepěkné věci.

Postupně jsem byl v životě více a více nešťastný, stále větší egoista, sobec, podvodník – začarovaný kruh, propadal jsem se níž a níž. Mezi 17. a půl rokem a asi 20. rokem jsem žil tragicky. Pak mě vzali do party, kde byli dobří mravní lidé a já měl dobré vzory, tam někde začaly zárodky mého pozvolného obrácení, nicméně podvodů a dalších velmi špatných věcí jsem se definitivně vzdal o pár let později. Všechno tohle zanechalo spoušť v mé duši, kterou se snažím vyléčit. Je to těžké. Sám jsem si zavařil, byť nevědomě.

Věřím, že stejně tak jako člověk na sobě může napáchat hodně škody, věřím též, že stejně tak se může duševně uzdravit. Proto nechápu, jak může někdo o někom říct, že má blok na celý život, a že se s tím nedá nic udělat. Proto mám tolik rád Osha, Ježíše a jemu podobné, protože člověka podporují za každé příležitosti. Nemyslím si, že je někdo odepsaný a jen se ve svém trápeni může plahočit. Bůh je milosrdný. 

 duševní zpovědi v situaci hrozby rozchodu se Viktor s Evou asi shodli, že je Viktor posedlý, a taky že byl.


Komplex méněcennosti – nulové sebe-vědomí 

Viktor viděl od mala skoro o 50 % hůř než člověk se zdravým zrakem, brýle skoro vůbec nepomáhaly, přesto vše musel dělat perfektně bez ohledu na okolnosti, měl takovou představu v sobě. Pochopitelně nemohl být nikdy perfektní. Z toho i z jiných důvodů se více ozývaly hlasy v jeho mysli, že je zlý, špatný, ošklivý, hloupý, a že ho nikdo nemůže mít rád, už tak v 7 letech. On to vše víc a víc potlačoval do svého nevědomí. 

Bývalý spolužák z gymnázia na jednom sraze při studiu na vysoké škole na podzim 2008 řekl něco ve smyslu, že Viktor není špatný člověk a Viktora to velmi překvapilo, bral jako to nejsamozřejmější přesvědčení, že je. Vyrůstá-li dítě v prostředí prodchnutém atmosférou, že vše je v nepořádku, že ono je v nepořádku, nakonec tomu uvěří a bude podle toho žít. Žít velmi nešťastně. Čím víc tomu uvěří, tím víc nešťastně. 

Se vším, co bylo spojeno s Viktorem, vždy přišel pocit, že je to v nepořádku. Třeba Česko je horší než jiné země, nebo houska, kterou jí, je horší oproti jiné housce. Vše, co Viktor říká, je přeci hloupost a tak dále. Jeho mysl viděla na všem problém, zejména na tom spojeném s ním. V hloubi své duše měl přesvědčení, že vše je jeho chyba, že za vše může on, měl obrovské pocity viny, výčitky svědomí. Měl často pocit, že je podezřelý z něčeho, kde se jen naskytla teoretická možnost nějakého podvodu. Měl pocit, že se musí vždy hájit, měl pocit, že na něj všichni útočí, jelikož je na něm vždy něco v nepořádku.

Měl pocit, že musí všem vyhovět, on je přeci na posledním místě. Nic si jen tak nezaslouží, jen výměnou za něco, nulová sebehodnota. S tím souvisí, že byl velmi stydlivý, tudíž ustrašený od mala. Velmi se bál tmy, čerta, stezek odvahy, lidí. Byl velmi napjatý při sociálních kontaktech, hlavně kde to bylo zaměřeno zejména na výkon. Jelikož od mala mu byl vštěpován jen výkon spojený s napětím, žádné uvolnění.

Viktor ponižoval a podceňoval druhé, dávalo mu to pocit nadřazenosti – bylo to důsledkem silného komplexu méněcennosti. Na všech si vždy našel něco ke kritice, aby je shodil, ponížil, aby on se mohl cítit vyvýšen. Musel být vždy nejvýš, proto chtěl být skvělý obdivovaný šachista, pak prezident, papež, Ježíš, Osho, osvícený. Kdy bude konečně sám sebou? Ponižoval a podceňoval druhé také proto, že sám byl často ponižován, že sám se ponižoval a podceňoval. V tomto opačném extrému mysl shazovala Viktora a ostatní vyvyšovala. Čím větší komplex méněcennosti, tím větší extrémy, celý život byl tak svou myslí vláčen z krajnosti do krajnosti.

Silný komplex méněcennosti vedl Viktora k tomu, aby ho ostatní vnímali jako šachovou superstar, které se klaňte. Byl primadona, tak to fungovalo v šachovém světě, tak to v něm bylo v šachovém světě živeno, jinde ne tolik. Měl pocit, že šachisti, zejména ti slabší, mu musí ve všem vyjít vstříc, sloužit mu. Tento návyk se přenášel do celého života a nedělal dobrotu. U šachistů si to jen víc dovoloval požadovat, zneužíval svého šachového postavení. 

Stav vědomí Viktora, tedy stav chápaní, jak tato realita funguje, chápání, kým či čím skutečně je, či míra otevřenosti srdce, v období kolem 19-21 let byl takový, že kdo nehraje šachy, je absolutní nula, jako by nežil, život bez šachů nemá přeci smysl. Jelikož jeho ego, jeho sebehodnota, bylo závislé na šachovém světě, na tom, jak ho šachový svět chválí a obdivuje. A on potřeboval být ten nejlepší, ten nejvíce obdivovaný. Zní to zvláštně, ale jeho mysl jej začala zcela ovládat. Byl naprostým narcisem, trpěl obrovskou vlastní důležitostí, a šachy byly ta nejdůležitější, nejvážnější věc na světě, jelikož vydatně živily jeho ego. On však potřeboval být chválen a oslavován všude, nejen v šachu, až do svých 32 let. 

iktor se vnímal jako hloupý. Později sám sebe ubezpečoval, že přeci nemůže být tak blbej, když má tak poměrně dost intelektuálně zaměřené předky. Částečně i proto začal studium filosofie ve 29 letech, chtěl si připadat jako intelektuál. Ale případným titulem či studiem mentální program nerozpustíte, pouze uvědoměním, přijetím. V červenci 2017 šel na IQ test, chtěl náplast na jeho komplex, byl zklamaný, jak málo mu vyšlo, buď 121 nebo 124, přesně si nepamatuje. Neustále ho tak doprovázela silná nedůvěra v sebe, nulové sebe-vědomí, tedy nulové zdravé sebevědomí, byl naprosto ztotožněný s myslí, plodící velmi silný komplex méněcennosti. 

Napoleonský komplex měl Viktor taktéž silný, připadal si horší než jiní tím, že dorostl menšího vzrůstu, asi 168 cm, styděl se za to. Styděl se za sebe od mala ve všem, měl pocit, že je špatný takový, jaký je. Proto se příliš přizpůsoboval druhým, příliš byl závislý na tom, aby o něm dobře smýšleli. V podstatě se doprošoval, aby s ním souhlasili, schvalovali, co dělá, jak smýšlí. Nulová sebeúcta, sebeláska, pouze závislost. 

Od mala měl přesvědčení, že život je vážný, zřejmě protože matka kvůli úmrtí rodičů byla vážná, a přesvědčení, že není prostor pro legraci, vtip, humor. Také snad proto byl vesměs celý život vážný, smutný až depresivní, jelikož ego je vážné. Super vážný byl do 24 let, pak přišlo trochu uvolnění zejména v roce 2014, ale pak byl zas super vážný. Ze silné vlastní důležitosti v šachách se stávala více duchovní a morální silná vlastní důležitost. 

Žádná krása či kreativita v životě, žádná poezie. Jen próza, vážnost, rigidnost, žádný nadhled, žádné zasmání se sobě – ego se neumí zasmát samo sobě. Jen destrukce převládala ve Viktorovi. Později se ukázalo, že i tento destrukční prvek může být kreativní, je-li užit k destrukci ega, jak jeho, tak i jiných lidí. Viktorova kreativita se po jeho obrácení začala projevovat na opětovném vytváření sebe sama, na opětovném nalézání sebe samého, své pravé podstaty.

Kolem 20. roku snad zcela ztrácel jakoukoli uvolněnost, i tváře byly dost ztuhlé, že ani usmát se moc nešlo – cokoli spojené s radostí a uvolněností odcházelo z jeho života. Smích nešel vyloudit, spíš křečovitý úsměv. Kdo by se smál, když život byl takové utrpení. Avšak byl utrpením proto, jelikož byl brán tak vážně. 

mail partnerce Arance z 11.04.2014

Napadlo mě, jak bych se mohl označit – studený čumák. Sedí to? Myslím, že to nebude daleko od pravdy. Problém je, že o mnoha věcech mě ani nenapadne přemýšlet do té doby, dokud mě někdo netrkne, třeba jako Ty. Naštěstí jsi mě trkla v mnohém. Uvědomuju si to čím dál víc, že se pohybuji ve sterilním šachovém prostředí. A je třeba s tím něco dělat.

mail od Aranky těsně po rozchodu z 12.4.2014  

Když jsi v té hospodě říkal o svém komplexu méněcennosti, moc mi to k tobě nesedělo, ale teď vidím, že to zjevně nebyla střela úplně vedle. Vzpomínám si ještě na jeden případ. Když jsi v Jerevanu nevyhrál nějakou vyhranou koncovku, psal jsi mi, že si ani žádný postup nezasloužíš, když jsi takový chudák, že ani nevyhraješ takovou pozici. Byl to dost zvláštní mail, speciálně si pamatuju to slovo chudák a nepřítomnost jakékoli ironie, prostě jsi to přesně tak myslel. Neopovrhuj sebou. Opovrhuj sebou za morálně špatné skutky, ale rozhodně ne za to, že uděláš chybu v partii, nebo za to, jaký jsi.

asto si Viktor po prohrané partii dost sprostě nadával. Jeho masky v mnoha lidech vyvolávaly dojem, že je skutečně sebevědomý. Opak byl pravdou, ovládal ho velký odpor k sobě. 

Silná nevědomost mu vládla, potřeboval za každou cenu zvítězit, být první. Dával do toho vše, to byl jeho charakteristický rys i v duchovní oblasti. Zřejmě návyk z dětství, asi ho kvůli tomu měli rádi. A ne nadarmo dostal jméno Viktor – vítěz, vždy musel být první, ten nejlepší, aby si vykompenzoval svou velkou vnitřní méněcennost, vždy musel všechny porazit, ponížit, potupit. 

Z komplexu méněcennosti vycházela i silná nedůtklivost, skoro pořád se ho něco dotýkalo, a mysl pořád jela, analyzovala, řešila, ospravedlňovala Viktora, jeho ego, nedala si pokoje, dokud z toho jeho ego nevyšlo dobře. Dokud si vše mysl neracionalizovala tak, aby mohl být zachován vlastní perfekcionismus. 


Perfekcionismus

Perfektní se někdo snaží být, protože se vnímá, že je v nepořádku. Teď a tady je něco špatně. A čím větší komplex méněcennosti, tím větší perfekcionista, tím silnější ego. Perfekcionismus a všelijaké masky a přetvářky jsou pouze destruktivní odpovědí na komplex méněcennosti. Od mala se u Viktora projevoval silný perfekcionismus, že musí být takový a takový a žádné slabosti nejsou tolerovány. Takto silný bič ho bičoval velmi silně 31 let, naprosto bezlítostně, nemilosrdně. Je tu vzor dokonalosti a pokud ho nesplňuješ, jsi špatný, zlý, hloupý a ošklivý. Bič přinesl velké utrpení, avšak současně příležitost, co nejdříve pochopit, o co v životě jde. 

Perfekcionismus volně přecházel v program oběti, všichni Viktorovi ubližují, on je chudáček, celý svět mu ubližuje, vše je nespravedlivé, protože to není podle jeho představ. Ten, kdo má skutečně již více rád sám sebe, bere život vždy do vlastních rukou a nesvádí vinu na druhé. Za neperfektní stav můžou jiní, Viktor přeci ne. Vše se ho dotýkalo, a to je pochopitelně manipulace, ostatní se museli chovat tak, aby se ho nedotýkali, nemohli být sami sebou. Pokud někdo hanil cokoli s ním spojené, vyvolávalo to v něm pocity hněvu či nenávisti. Přiznat chybu, přiznat, že něco neumí, bylo pro něj skoro nemožné, Viktor byl neomylný. Než jeho duchovní ego pochopilo, že i z přiznání chyby se dá něco získat, vytěžit.

Jeho perfekcionismus se projevoval nejen ohledně lidí či jeho činnosti, ale ohledně všeho – třeba když nešel pořádně internet, nebo když měl autobus zpoždění, ozvaly se pocity nasranosti. Perfekcionismus byl znásobený programem neztrácet ani vteřinu, potřebou být vždy maximálně efektivní, tudíž byl fanatikem ve všem, vše dělal na 100 %, nejprve šachy, pak duchovno. Měl vždy velkou sebedisciplínu a pevnou vůli, od mala vše dělal s velkou výdrží, když v něčem viděl smysl. Avšak často pevná vůle byla spojena s tím, že šel zcela nevědomě proti sobě, proti tomu, co cítil.

mail od Roberta z 2.7.2009

Co vidím u tebe špatně: 1) Nemáš harmonogram, 2) Chybí ti sebedisciplína, 3) a i vůle a obecně malá soustředěnost, koncentrace.

iktor si vzal slova šachového velmistra Roberta Cveka k srdci a již dosti pokročilou sebedisciplínu dovedl do dokonalosti, zejména pak tak od 21 let až téměř do sebezničení. A vše dělal jak dokonale sebedisciplinovaný voják a řítil se hlouběji a hlouběji do propasti ega. Vše dělal téměř do padnutí, do vyčerpání, ignoroval únavu, ignoroval, že ho to vůbec nebaví, ba naopak již sere, napětí rostlo každým dnem. Robert tak svým způsobem navedl Viktora k obrovské disciplíně, nechtěně tak k obrovské trýzni, pak o pár let později ho navedl k vnitřnímu obrácení, k počátku spásy.

Viktorův běžný den, když zrovna nebyly školní povinnosti, od roku 2009 býval podobný následujícímu.

3.8.2009

8 – budíček, 8-9 – běh, 9-9:30 – snídaně, 9:30-12:30 – šachy, 12:30-13 – oběd, 13-14:30 – šachy, 14:30-15:30 – četba „Dostojevského", 15:30-17 – plavání, 17-19 – šachy, 19-20 – večeře, 20-22 – šachy, 22-24 – volno

dyž Viktorovi někdo něco vytkl či upozornil na něco, spustil se program perfekcionismu, ihned to bylo třeba napravit a tvrdě na tom dřel. Vyhlášený šachový trenér Vladimir Chuchelov, se kterým v červnu a v září 2010 spolupracoval, prý nikdy neviděl nikoho s větší disciplínou a vůlí. Čím byl mozek Viktora nasáklý, v tom měl díky pevné vůli velmi dobré výsledky. 

mail od Aranky z 12.4.2014

Protože ty máš vždycky ze všeho pocit, že je to přece na pohodu, a že to sice třeba neumíš, ale kdybys chtěl, tak bys to uměl během chvilky.

erfekcionista musí mít pocit, že není nic, co by nezvládl. Viktor měl kolem roků 2012-2014 pocit supermana, masku dokonalého pohodáře. Paradoxně si mnozí čistí materialisti mysleli, že je i přes jeho sobeckost šťastný, jelikož světské materiální věci byly skutečně plněny perfektně. Avšak naprosto byla ignorována duševní stránka života. K ní se perfekcionismus obrátil až od 24 let. Egoista, natož narcis, nemůže být šťastný, i kdyby měl všechno, po čem materialista touží.

Viktor byl plný představ, jak by měl žít, jak by mělo vše vypadat, škola, partnerka, šachy, rodina. Ale kde byl on, byl v tom šťastný? Podvědomě chtěl být sám se sebou, nasytit své nitro, vnímat své pocity. Každý chce, třebaže jen podvědomě, nalézt sebe sama, ale přitom jen plní pořád něčí očekávání, nějaké povinnosti. 

iktor od 18 do 23 let přebíral slepě názory jako papoušek po prezidentovi Klausovi, byl to jeho takový guru tou dobou, neměl vůbec vlastní názory, bál se mít vlastní názory, bál se, že by byly vždy špatné, nedokonalé. Cokoli spojené s ním, i jeho názory, je špatně. 

Asi ve 24 letech došlo k uvědomění, že je vlastně nepopsaný list. K uvědomění, že žádný světonázor, žádnou ideologii za vlastní nepřijal, ani ta zděděná nevědomá ateistická, materialistická přesvědčení po příbuzných, třebaže byl ještě lehce pod jejich vlivem. Dlouho mysl zaplňovaly jen šachy. Ideové prázdno, které se u Viktora objevilo po odmítnutí Klause, bylo záhy zaplněno křesťanstvím, ale pak zase nastalo prázdno, až zůstalo pak zcela ničím nezaplněné, bez přimknutí k jakýmkoli mentálním konceptům.  

Viktor se zcela bál být sám sebou, na nevědomé úrovni měl strach jednat ve shodě se svým prožíváním, byl naprosto odcizený sám od sebe, jen naslouchal odborníkům, druhým lidem.  Tak silně se odvolával na odborníky ještě kolem svých 26 let, až ho na to upozornila přítelkyně v roce 2014. Tak moc si nevěřil, že se na sebe skoro nespoléhal, absolutně si nedůvěřoval. Což se projevovalo třeba i propočtem variant u šachů, někdy si vše opakoval i 20krát, snad i víckrát, jak zaseklý magnetofon pořád dokola ze strachu, aby se špatně nerozhodl, tak moc se bál chyby, nedokonalosti. Stejně tak v celém životě Viktor vše detailně opakovaně propočítával, aby ho nic nepřekvapilo. Jeho mysl zřejmě také viděla v nějaké situaci více souvislostí či možností, jak ji interpretovat než mysl běžného více uvolněného člověka, proto se ztrácel v komplexitě své mysli – nebyl flexibilní v rozhodování.

Bál se spoléhat na sebe, jelikož by neměl koho obvinit z případné nedokonalosti. Takhle ze strachu si před nějakým sociálním kontaktem pořád dokola opakoval, co řekne, a poté zas co řekl, jaké to bylo, jak působil, co si o něm myslí, a tak pořád dokola. Jeho život byl jedno velké mentální přežvykování, ruminace, neustálé často nesmyslné tlachání mysli. Viktorova mysl byla jeden velký chaos, a on si myslel, že tím chaosem je.

rojevoval obrovskou snahu být dokonalý. To, co mu nešlo, kde byly jeho slabiny, bylo třeba zdokonalit jako v šachu. Stále musel plnit nějaké představy dokonalosti. Člověk tak obelhal sám sebe, tak se odcizil sám od sebe, od svého cítění, až si může začít myslet, že i ten bič vlastně chce, ve skutečnosti však nechce. Vždy bylo potřeba naplnit cíl, vždy být dokonalý, jinak přicházel pocit slabocha. Učil se z chyb, jelikož chtěl být perfektní.

Perfekcionismus však plodil neustálou nasranost, protože nikdy není nic perfektní, pořád je něco špatně, nedokonalé, všude je problém, i na duchovní cestě. Tak funguje lidská mysl, zejména ta negativněji více neuroticky laděná. Třeba, až když v zdánlivé nedokonalosti uvidíme dokonalost, tak se ledy pohnou.

Perfekcionismus na jednu stranu působil totální utrpení, na druhou stranu vyvolal ve Viktorovi touhu po Pravdě, touhu po vnitřní duchovní dokonalosti, vnitřní svobodě. V tomto smyslu byl perfekcionismus hnací motor, hnal k pochopení, že perfekcionismus není ta správná cesta k Pravdě, avšak bylo ji potřeba projít. 

Perfekcionismus se během duchovního hledání projevoval i v tom, že Viktor musí být dokonale klidný, tichý, nehádavý, bezkonfliktní, láskyplný, hlavně ne sám sebou, a tak jen přibývaly další a další masky, tentokrát ty líbivé, pozitivní.

Masky – narcismus

Masky či přetvářky byly potřeba, aby byla zachována Viktorova perfektnost, kterou chtěl oslňovat okolí. Téměř perfektně vytvářel před ostatními obrázek sebe jako dokonalého, jelikož byl závislý na jejich obdivu, chtěl před nimi vypadat dobře. Z toho plynula i extrémní domýšlivost, představy, jak ho lidi vždy obdivují, jak na něj všichni obdivně hledí. Velmi dobře klamal svými nevědomými maskami – někteří ho jistě obdivovali a ego z toho bylo syceno, neviděli tu jeho vnitřní prohnilost, pravou tvář. Byl naprosto neautentický, naprosto odpojený od sebe, skrýval to, co se neslučovalo s jeho představami o sobě. Vše probíhalo zcela nevědomě až do roku 2019. 

Nosil masku, že je vždy na prvním místě, ten nejlepší, masku sebevědomého machírka, avšak ve skutečnosti byl zcela bez sebedůvěry. Nedostatek zdravé sebedůvěry, tedy přílišný strach, přílišný respekt k zejména silnějším hráčům, se projevoval i v mnoha šachových partiích horšími výsledky.

Silnou také byla maska hodného a příjemného na lidi, aby z nich něco získal, jinak mu na nikom nezáleželo. Přizpůsoboval se druhým, aby ho brali, přizpůsoboval se jejich očekáváním, pokud to pro něj bylo výhodné, vypočítavost byla za vším jeho jednáním. Mluvil tichounkým hlásečkem nejistého, hodného chlapečka, aby nikomu neublížil, ve skutečnosti mu to bylo úplně jedno. Mluvil tak taky proto, aby mu nikdo neubližoval. 

I při partiích se maskoval, nechtěl, aby soupeři z jeho tváře vyčetli jakékoli vnitřní pohnutí – to, jak se cítí, když si třeba uvědomil, že zahrál špatný tah, nasazoval tak poker face, kontroloval své emoce. Kontroloval své emoce i v běžném životě. Kontrola však není nic jiného než masky, ego.

Absolutně žádná spontaneita. Jen masky, klamání, přetvařování, bylo v něm ve skutečnosti silně vystrašené dítě. Klamal především sám sebe, skutečně si myslel, jak je dokonalý. Sám neprokoukl, že uvnitř něho je troska, sám si to do roku 2014 ani neuvědomoval. Od té doby přišlo částečné prozření a větší upřímnost k sobě, bylo pochopeno, jak moc se klamal. Klamal se však nadále, ale trochu jinými duchovně laděnými maskami, naprostá upřímnost k sobě následovala až v roce 2019. Nemohl již hrát běžné ego hry pozitivního myšlení či duchovní hry, to vše způsobovalo stále větší utrpení. Jelikož masky vyžadují neustálou sebekontrolu, aby ty masky někdo neprokoukl, tudíž vzrůstá napětí. A to se pak projevuje psychosomaticky na těle. Všechny přetvářky, masky, všechna neautentičnost musela odpadnout. Ve Viktorovi bylo něco hodně přidušeného, mnoho jedu nahromaděno, a to již bylo neúnosné. 

Lidi kolem sebe chodí, přetvařují se, a ve skutečnosti jejich nitra vřou a touží po souznění duší. To může nastat jen tehdy, budeme-li více spojeni sami se sebou, nebudeme-li se bát odhalit naši skutečnou tvář, jen takto může být člověk uvolněný a žít v radosti. Viktor své nitro výrazně otevřel přítelkyním, protože tam už nebylo co ztratit, mnoho utajovaného v něm už poznaly, masky byly výrazně prohlédnuty.

rcholový šach a svěží duševní vítr

V únoru 2006 v Brně vyhrál své jediné Mistrovství ČR dospělých v klasickém šachu s velkou převahou, od té doby se mistrovství až na jednu výjimku dobrovolně nezúčastňoval, dával přednost kvalitnějším turnajům v zahraničí. Jeho šachový růst ty roky byl rychlý.

V červnu 2006 se zúčastnil první reprezentační akce dospělých na olympiádě družstev v Turíně. Velmistrem je od 18 let. Toto období lze označit jako vstup k úplně vrcholovému šachu, do širší světové špičky. Byl to přechod od turnajů, kde se setkával s českými šachovými kamarády – tedy vídali se pouze na turnajích, jinak neměli vazby. K turnajům, kde byl hodně sám, jelikož ho zvali již na silnější turnaje, kam jiné, s kterými se do teď na turnajích vídal, nezvali či tam nejezdili. Hrál soutěže družstev a jednotlivců po celém světě. Byl to pozvolný vstup do velké osamocenosti, opuštěnosti, jež vygraduje asi o 6 let později.

Od olympiády v Turíně velmi často četl oslavné komentáře o sobě na šachových stránkách, ale i jinde na internetu. Velmi to hřálo jeho ego, a to bobtnalo, prožíval snad až extázi při čtení jména Viktor Láznička. Stalo se to drogou, závislostí na oslavě a obdivu, navozoval si tak tímto narcismem příjemné pocity. O 12 let později se to naopak jeho ega silně dotýkalo, začali totiž psát negativně, zejména kvůli tak zvanému podvodnému zápasu. 

Navozování příjemných pocitů probíhalo například i mentálním opakováním vtipných věcí, co třeba někde Viktor řekl, nebo vzpomínáním na to, co o něm pěkného řekli, jak o něm pěkně smýšlí, jak ho obdivují. Toto sycení ega, tato závislost na egu, toto navozování příjemných pocitů se však vždy proti danému jedinci obrátí. Každá závislost je zhoubná. Šachové prostředí pro něj bylo drogou, ale jako s každou drogou to bude mít i odvrácenou stránku, velkou abstinenční prázdnotu. Když se zrovna nedařilo na šachách, tak o to víc se prohloubila beznaděj v životě. V šachách byla spatřována jistá naděje na štěstí.

Bylo stále náročnější být sám se sebou, se svým egem, které se snadno naštvalo a nade všechny povyšovalo. Viktor cítil větší a větší prázdnotu, nesnesitelnost být sám se sebou, aniž by si toho byl vědom. Až to opojení drogou, slávou, obdivem trochu opadlo, spočinul před tvrdou realitou naprostého prohnilého duševního stavu.

Třeba ještě v 19 před první zamilovaností si myslel, že láska je naprostý nesmysl, výmysl umělců, spisovatelů. Jelikož se do té doby setkal jen s chladem a vypočítavostí hrající si na lásku, zejména u příbuzných. V tak beznadějném stavu tou dobou žil. Zamilovanost, ale třeba také adrenalinové zážitky, porod a následná péče o novorozence, či vnitřní obrácení dokážou na nějakou dobu ztlumit ego pod vlivem hormonů. Ztišit mysl, strachy, a to je možnost nahlédnout na věci jinak, než se ego zas rozjede. 

Na podzim 2008 Viktora přizval kamarád Honza, jenž chvíli před tím upozornil na jeho sobectví, do party šachistů a jejich kamarádů jinak nastavených než jen výkonnostně zaměřených. Moc laskaví lidé. Párkrát do roka se s nimi Viktor setkával a byl moc rád a snad i vděčný, že s nimi mohl začít trávit čas, bylo tam i několik dobrosrdečných katolických křesťanů, a to ho jistě pozitivně ovlivňovalo. Třebaže to s ním občas muselo být náročné, oni ho přijímali. Oni, a i jiní mu časem dali svým nepovýšeným chováním pochopit jeho nadutost. Vídával se s nimi tak 10 let, ta setkání se stala kořením a nadějí jeho života. Dali mu zakusit, že život nemusí být jen utrpení, roboticky zaměřený jen na výkon, dali mu pocítit lidskost. Tam snad poprvé skutečně pocítil jistou hřejivost, jistou nezištnost. A snad i ten křesťanský vliv se o pár let později projevil. 

V této partě se cítil skvěle, chtěl s nimi trávit čas. Jeho mysl ho na nevědomé úrovni přesvědčila, že aby ho brali, musí nasadit líbivé, pozitivní masky. Podvědomě si myslel, že nemůže být sám sebou, jelikož jeho duševní pokleslost, psychopatologický narcismus, by zřejmě nebyl akceptován. Zde lze hledat zárodky přizpůsobování druhým z vypočítavosti v rámci pozitivních psychologických masek. Tato pozitivní psychologická úroveň však byla stále velmi okrajová v jeho životě, významněji se ozvala až v roce 2012.

Dalším podstatným krokem bylo přestěhování se od mámy do Prahy. Částečně, tedy jen na pár dní v týdnu, na podzim 2007 v době semestru, trvaleji až o rok později. Člověk povystoupí ze zajetých kolejí, ze zajetých mentálních vzorců, z energie příbuzných – třebaže vše probíhalo jen podvědomě, něco to spustit v jeho nitru mohlo. 

Od podzimu 2010 se přestěhoval do bytu, ve kterém žili kamarádi z oné party, a to bylo jistě další velké povzbuzení na cestě k postupnému obrácení. Kamarád Honza mu nabídl, že s nimi může spolubydlet, a to pro něj bylo úžasné. Již dřív ho to napadlo, a tak nějak by si to přál, ale kdo může stát o takové nic, o takového bezcenného člověka, myslel si, ale stalo se. Toto spolubydlení mu ještě více nastavilo zrcadlo v tom, že jsme si rovni, že není kvůli šachovým výsledkům nějaký výjimečný. To mu dosti pomohlo uzemnit se, snad se ozval lehčí náznak zpokornění. Oni Viktorovi na rozdíl od profesionálního šachového prostředí nedovolovali chovat se jako kakabus, jako nabubřelý narcis, superstar. Brali ho jako rovného, chtěl s nimi trávit čas, chtěl s nimi bydlet, a tak musel trochu vystoupit ze své povýšenosti. I přes tyto vlivy byl soužen velkou vnitřní opuštěností.

Tou dobou hrál hodně turnaje v zahraničí, to byla příležitost poznat nové země, nové kultury, i třeba nábožensky orientované. Pobyty na turnajích trávil často o samotě, jelikož se zahraničními hráči se skoro nikdy nebavil, neviděl v tom perspektivu, když neměli být v pravidelném osobním kontaktu.

mail o tom, na čem mu záleží, z 2.11.2008

Dobré vztahy s lidmi, které mám rád. Vzdělání, udělat bez problémů zkoušky. Elo, výsledky v šachách. Dobré vztahy mezi příbuznými. Na dobré fyzičce. Naděje, že to za pár let bude vypadat jinak. Na penězích, ale ne pro sebe, hlavně pro mou holku.

Viktor živil naději, že štěstí a radost vstoupí do jeho života.


48x 5023x Petr Koutný
Fotogalerie
Komentáře (48) Aktualizovat Zobrazit pouze mnou komentované
Remcik z Banika
Autor tohoto komentáře si sám smazal tento komentář.
+0 /-0 | 24.02.2024 00:06

kk

To už tady byloenlightened

Silný komplex méněcenosti vedl Roberta k tomu, aby ho ostatní vnímali jako šachovou superstar, které se klaňte. Měl pocit, že šachisti, zejména ti slabší mu musí ve všem vyjít vstříc, sloužit mu. Ten návyk se přenášel do celého života a nedělal dobrotu. U šachistů si to jen víc dovolil požadovat a zneužíval svého šachového postavení.

+0 /-0 | 19.02.2024 11:34

lubomir1959

kk: Nevím, co vás vede k napadání Roberta. Já jsem se od něj mnohému naučil, pro ty slabší hráče jsou např. jeho tréninky velikým přínosem. Já se nikomu neklaním, ale respektuji šachisty, kteří něco umějí a jsou ochotni to, co umějí, předat dál. Jsem rád že existují i reprezentanti naší země, kteří jsou ochotní slušně se bavit i s nepoměrně slabšími hráči a na rovinu říct, proč se rozhodli tak nebo onak. Nemusí se mi všechno líbit, nemusím vždy se vším souhlasit, ale respekt určitě mám a nekritizuji bezdůvodně všechno a kdekoho.

+0 /-1 | 21.02.2024 09:47

Robert Cvek
Pan kk zcela nepochybně myslel Roberta Jamese Fischera :-)
+2 /-1 | 21.02.2024 11:10

kk

sad

Nesnášel přezdívku  Boby.

Jmenuji se Robert Fisher!

 

+0 /-0 | 22.02.2024 13:42

Cnc-profi
V živote som nevidel viac ufňukaného, manipulatívneho, človeka. Chalanisko nezvládol to, čo zvládajú denne tisícky ľudí a teraz ako sektársky egomaniak vyučuje odstrihnutie sa od ega. Rozkošné. A falošné.
+4 /-0 | 20.02.2024 15:36

xdavx x
Aspoň se pod své názory umi podepsat.
+2 /-1 | 20.02.2024 17:24

Magiland

Titulek má pravdu.

Je to peklo. Všechno

+2 /-0 | 19.02.2024 09:49

MaX

myslím, že jste si právě řekli o další díl...☺

+1 /-0 | 19.02.2024 12:42

Kořenka
brala jsem to jako ůlet, teď to považujy za UBOHOST
+4 /-2 | 19.02.2024 10:44

giocozo
Jako bych čekal u WIM jakousi herní dovednost, tak očekávám od toho, kdo někoho, nebo něco na veřejném webu kritizuje, minimální jazykovou dovednost. Bohužel se dá považovat za úlet pouze váš příspěvek a to jak po jazykové stránce, tak i věcné.
+1 /-0 | 20.02.2024 12:39

ciki333

Zuřivost, s jakou někteří čtenáři brojí proti Lazničkově trilogii, je symptomatická pro zdegenerovanou euroatlantickou civilizaci. Tato "diskuse" reflektuje i rozdělenou českou společnost. Kam se poděla tolerance, respekt k jinému názoru? Rád bych touto cestou vzkázal všem těm, kteří volají po zákazu publikování Viktorových myšlenek: "Běžte do řitě!"

+3 /-6 | 19.02.2024 15:54

Sel Mar

Ciki přeháníš, vzpamatuj se. Přijdu ti jako zástupce zdegenerované euroatlantické civilizace?  Já nevolám po zákazu, ale nikdo ani 100x opakovanými moudry nepřekroutí můj silný dojem (intuitivní i logický), že je to na hlavu, že je Láznička velice podivná bytost, které bych se nejspíš obloukem vyhnul a nemá s duchovnem a seberozvojem nic moc společného.  Ale když je podle Vás nesprávné vyjadřovat názor, že sem něco nepatří, tak pojďme sem dát recept na vynikající domácí bábovku, nebo deníčky nácků z Azova jakže to ztratili Avdijevku. A opovažte se někdo napsat, že sem gastronomie nepatří! 

+0 /-2 | 20.02.2024 09:40

patmat
Vo vedľajšom článku nás hojne zásobuješ o "zdegenerovanej euroatlantickej civilizácii" verzus vraj morálne aj inak vyspelé Rusko. Mohol by si to dávať len tam.
+3 /-1 | 19.02.2024 16:30

honzales77
Autor tohoto komentáře si sám smazal tento komentář.
+0 /-0 | 19.02.2024 16:14

mat-lal

Zdravím, vážení. Předpokládám, že vás zřejmě všechny opět nakrknu, nicméně věc se má tak: Šachisté, až na výjimky, nejsou dobří spisovatelé. To jsem psal už minule a sklidil jsem řádnou porci nevole. Nyní vysvětlím proč! Abyste v nějakém oboru uspěli, musíte se mu léta pilně věnovat. Zajímavé je, že spousta lidí si myslí, že když uspěli ve svém oboru (velmistr), tak jsou stejně dobří i ve všem ostatním. To je omyl. Každý z této komunity zřejmě chápe, že když se někdo stane profesorem a myslí si, že by automaticky ostatní porazil v i šachu (je to přece taky duševní disciplína), je směšný a zřejmě dostane nařezáno i od juniora. Zajímavé je, že naopak to nechápe nikdo, přitom je to totéž!!! Pokud chcete umět dobře psát, musíte začít už v mládí a pilně (denně), cvičit svůj sloh. Jinak to prostě nejde, i kdybyste byli tuplovaní velmistři.

+3 /-0 | 20.02.2024 08:04

patmat
Ale táto kniha nebola písaná ani tak pre čitateľov, ako skôr len pre jej autora.

Doteraz bola zverejnená len tak "nenápadne" a NŠŠ po nej vďačne siahol - každý čitateľ sa ráta.

Zverejňovanie "po kúskoch", keď to veľa čitateľov navštívi najmä kvôli diskusii...

Zaujímalo by ma, kto by dokázal prečítať celú Viktorovu knihu bez preskakovania niektorých častí - je to naozaj "peklo".

Sú nevzdelaní spisovatelia, čo dokázali výrazne prekonať v predajnosti svojich kníh spisovateľov, čo "študovali sloh" celý život.

Keď nie je zaujímavá téma, dobrý príbeh, dobrý rozprávač a pod., tak môže byť sloh hocijako vyšperkovaný - málokto to bude čítat.

+0 /-1 | 20.02.2024 08:34

Kamil Mihálik
Hm predošlé diely som nečítal, ale tento sa mi veľmi páčil :) Článok je dobrý...
+0 /-1 | 20.02.2024 06:36

Praktickysach

nejspíše nechápu ten nadpis, proč má být Viktor Láznička osvicený? Vysvětlí mi to někdo prosím? je v tom nějáká myšlenka? 

+0 /-0 | 19.02.2024 14:08

golemcz
Autor tohoto komentáře si sám smazal tento komentář.
+0 /-0 | 19.02.2024 22:20

patmat
Nadpis je len skopírovaný názov knihy. "Šachy" je tam pridané, aby bolo zrejmé, čoho sa týkajú kapitoly knihy v článku.
+1 /-0 | 19.02.2024 14:46

Praktickysach

 že je to název knížky, kterou  napsal  je jasný. Jen mi nesedí, že někdo kdo prošel duševním rozvojem si dá do názvu knihy osvícený, tak v čem je ta myšlenka.

+0 /-0 | 19.02.2024 15:16

Tomáš Klimecký

Článek za mne tedy ne , chápu že si své čtenáře najde.Jen je škoda , že jako příznivec a podporovatel nss ani nevím jak hraje ČR na turnaji Mitropa.Ano už zde bylo psáno,že je to podřadný turnaj a je na okraji zájmu a ješte více mne mrzí , že odtud odcházejí lidé co mají šachy rádi.Je to můj názor.

+1 /-0 | 19.02.2024 16:35

SchwartzBlack

Martina Kořenová se chová, IMHO, velmi zvláštně, možná v ní Viktorův otevřený popis vlastního pekla spouští to její. Ale to je přece její věc, je dospělá a nikdo kolem ní nemusí chodit po špičkách, aby se jí čirou náhodou něco nedotklo.

+3 /-2 | 19.02.2024 17:31

honzales77
Tento komentář byl smazán pro porušení pravidel diskuze.
+0 /-1 | 19.02.2024 17:02

Petr Koutný

Honzo, prosím nepsat odkazy  a hlavně ne ná stránky člověka, kterého viním z podvodu. Díky. Petr 

+0 /-0 | 19.02.2024 18:30

xdavx x
Nechapu ty řeči o tom co smí a co nesmí byt psano o cem se smí nebo nesmí diskutovat. Nikdo nikoho nenutí číst to co nechce. Presto se vždy najdou lide, kteří maji potřebu ostatním upravovat o co se smí nebo nesmí zajímat. To jste se uz vážně zblaznili?
+3 /-2 | 19.02.2024 17:17

lykan

Vždycky mi připadala absurdní potřeba některých určovat, co na nss patří a co nepatří. Tak když se mi něco nelíbí, tak to nečtu, ne? Někdo jiný si to třeba přečte rád. 

 

Nebo snad od teď budeme vést pod každým třetím článkem tady debatu o tom, jestli to sem patří, nebo nepatří?

+7 /-2 | 19.02.2024 13:23

Petr Koutný
Děkuji za tento komentář. Já sledují čtenost článků. Článek, který nemá čtenost, nemá pokračování..naopak, článek který nepropadne může mít pokračování první dva díly měly slušnou čtenost, tedy lidí asi zaujaly. Třetí díl, buď bude poslední a nebo bude další a opět to nerozhodnou komentáře pod článkem, ale právě zájem lidí číst tento článek.
+2 /-1 | 19.02.2024 13:36

Kořenka
Loučím se tímto s NSS.cz a už nečekám, jestli přijde další peklo.(články a reakce nečtu) S pozdravem Martina Kořenová
+2 /-1 | 19.02.2024 13:55

ciki333

Ale no tak, Martino, nelžete si do vlastní kapsy...Vždyť ty sondy do nitra Viktorovy duše přímo hltáte. Nashledanou za týden u 4. dílu "Z pekla mysli do ráje srdce."

+1 /-1 | 19.02.2024 15:44

Rio
To zas bude v knikupectvích nablito!
+2 /-0 | 19.02.2024 11:50