Můj pohled na ME z hlediska našich reprezentantek

S kýmkoliv když začnu trénovat, tak se dříve či později dotknu téma neúspěchu. Protože právě neúspěch je takové zaklínadlo v každém sportu. Pro někoho je to velký strašák a vlastně i konec samotné činnosti. Nicméně právě neúspěch je základem jakékoliv činnosti. Protože cokoliv děláte, tak se vždycky, nějak/někdy, stočí do neúspěchu. Každý si ho užije. S tím nic nenaděláme. I samotný život končí neúspěchem, smrtí.

Naše reprezentantky makaly. Moc dobře vím (trénuji Magdu Miturovou), že makaly, snažily se a svědomitě se na ME připravovaly - bylo hodně různých šachových soustředění, dokonce i s panem Hortem. 

Stejné úsilí bylo i na samém ME. Když jsem se díval na partie, tak šlo přímo cítit, jak bojují. Každý tah si svědomitě promýšlejí a jediné co nechtějí je zklamat. 

Pamatuji si, když jsem byl na ME družstev v Novém Sadě 2009. Byl jsem tenkrát náhradníkem. Nominoval mě tehdejší kapitán Michal Konopka a bohužel mi to nešlo (1 bod za 4 partií). Zklamal jsem. Moc mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Ženám to tenkrát vyšlo skvěle - kapitánem tehdy byl Lukáš Klíma - a skončily myslím na fantastickém 6. místě.

Vím moc dobře, co to je neúspěch na takové akci. Je to zklamání a lítost. Ne nad sebou, ale nad týmem, zklamání, že reprezentujete svou zem, své fanoušky a nevyjde to. Jsou to hořké slzy, ale znovu musím napsat, to prostě ke sportu patří.

Snad mluvím za fanoušky a mohu jen napsat, drželi jsme palce, nevyšlo to, nevadí, další akce budou lepší. Za mě jasná podpora týmu.

Ženy to mají obtížnější než muži. Zatímco muži jsou profesionální šachisté, dravci, kteří  nejraději zalezou do své jeskyně a tam si brousí zuby, mají to ženy daleko, daleko těžší. Ani jedna z nic není profesionálka, mají práci, šachem se samozřejmě neživí. Některé mají rodiny. Některé ještě do toho studují.

Toto není obhajoba, není koho a co obhajovat. To je fakt. Je třeba to přijmout. A právě z toho brát sílu. A jak?

Užít si to. Dívat se na to jinak. Ne jako něco co vás tlačí a drtí, kde vás svazuje zodpovědnost a mučí vás pocit zklamání a neúspěchu. Nene, nic takového.

Přesto všechno, že reprezentujete vlast a jste pod drobnohledem, tak to je jen a pouze hra. A právě ženy snáší ten sportovní tlak hůře než muži. I proto by se měly naladit na partii tak, aby si šly zahrát dobré šachy a případný nezdar přijmout. V životě přijdou daleko větší nezdary. Přečtěte si knihu Nežijeme věčně - medicína a poslední věci člověka od Atul Gawandeho. Šachy jsou přece krásné a proč kvůli neúspěchu skákat z okna?

Možná by stačilo si jen o tom popovídat. Dát si takový "teambuilding" před partií, nebo během turnaje. Popovídat si o tom. Nevím, nechci blbě radit, ale vím jak to pomáhá. A někdy si třeba sám se sebou vést tento dialog, kdy sedíte na židli v hotelovém pokoji. Zadumám s rukama v dlaních, před klíčovou partií. Sám sebe se zeptat, jak se cítíš, proč se tak cítíš a proč jsi tak nervózní. A pak se pousmát a jít si zahrát šachy. Užít si to. Nebude to věčně.

Robert Cvek 

* diskuze na oficiálních facebookových stránkách nss.