Když šachy přestaly vonět po tabáku

Mezi tichým tikotem šachových hodin a šustěním papíru, na který se zapisovaly tahy, se líně vznášely bílé obláčky, které se rozplývaly nad hlavami hráčů. Cigareta mezi prsty velmistra byla stejně samozřejmá jako jezdec na „f3“. Kouření patřilo k šachu jako rituál – potáhnout, vydechnout, pohlédnout na šachovnici a ponořit se do myšlenek.

Ale doba se měnila. Svět začal kouření vnímat jinak – jako zlozvyk, jako zdravotní riziko, jako něco, co do sportu nepatří. Šachy dlouho odolávaly, možná i proto, že na rozdíl od jiných sportů se tu nepotíte ani neběháte, a tak se cigareta u partie zdála neškodná. Jenže pravda byla jiná. Kouř v uzavřených sálech se vrýval do plic hráčů i diváků a někdy se stal i součástí nepsané hry – jsou doloženy případy, kdy velmistr vydechoval kouř přímo k soupeři, aby mu znepříjemnil soustředění.

Zlom přišel na přelomu osmdesátých a devadesátých let. FIDE rozhodla, že od 1. ledna 1990 se během partie kouřit nesmí. Oficiálně kvůli zdraví a hygieně, neoficiálně i proto, aby skončily drobné kouřové provokace, které k šachům sice patřily, ale nebyly v duchu fair play. Pro mnohé hráče to byl šok. Michail Tal, génius útoku a věčný romantik, si bez cigarety hru sotva uměl představit. Viktor Korčnoj i Boris Spasskij měli k tabáku podobně blízko. A Alexej Suetin, řetězový kuřák, přiznával, že si na nový režim zvykal jen velmi těžko – bez cigarety mu partie připadala ochuzená.

Vzpomínky na tuto éru mají zvláštní kouzlo. Aron Nimzowitsch kdysi reagoval na soupeře, který si na stůl položil doutník, aniž by ho zapálil, slovy: „Hrozba kouření je silnější než jeho realizace.“ Věta, která vystihla nejen psychologii šachu, ale i tehdejší atmosféru. Boris Spasskij zase vyprávěl, jak jednou našel Tala v hotelovém pokoji – dveře pootevřené, uvnitř hustý kouř a Tal spící na doutnajícím polštáři. Talův životní styl byl neoddělitelnou součástí jeho hry – riskantní, vášnivý, geniální, ale také nebezpečný.

Když zákaz vstoupil v platnost, hrací sály se pročistily, vzduch se stal lehčím a partie profesionálnější. Šachy se zařadily po bok ostatních sportů, kde zdraví a fair play stojí na prvním místě. A přesto – pro některé pamětníky s tím zmizel i kus kouzla. Éra, kdy nad šachovnicí tančily nejen figury, ale i bílé prameny kouře, se stala minulostí. Možná byla nezdravá, možná nespravedlivá, ale měla svou tvář a své příběhy. 

Samozřejmě, dnes je kouření během partie nepředstavitelné a ani já bych nechtěl celou partii vdechovat cigaretový dým. Ale ta představa, kdy turnajové sály byly zahalené mlžným závojem, nebo staré klubovny, do kterých jste vstoupili a hned vás ovanula směs vůně tabáku, starých figurek a příběhů, má v sobě něco, co se už nikdy nevrátí. A možná právě proto se ptám – ztratily tím šachy kus své duše, nebo naopak našly čistší a lepší tvář?

Já vím, co mi řeknete. Ale přeci jen bych si přál zažít ten pocit, když vstupujete do staleté klubovny, obložené tmavým dřevem, s ošoupanými stoly a vrzajícími židličkami, a ze všech stran na vás padá tíha tisíců partií, které se tu odehrály. Představit si ty velké i malé bitvy, šepot analýz v koutě, zvuk figur klouzajících po zašlé šachovnici… a mezi tím vším líně stoupající kouř, který se mísí s atmosférou místa a stává se její neoddělitelnou součástí. A možná je to právě ta směs kouře, dřeva a příběhů, co dělala šachy starých časů tak podmanivými. Nebo se mýlím?

(PK)