Když i mistři padají

Tyto okamžiky připomínají, že i ti největší géniové jsou jen lidé – a že opravdová síla se ukáže až tehdy, když přijde pád.

---

Vraťme se do roku 1895. Na nejslavnějším turnaji své doby v Hastingsu seděl u šachovnice Wilhelm Steinitz, první mistr světa. Korunu už dávno ztratil, ale pořád byl legendou. Jenže právě tam přišla série, která všechny šokovala – čtyři porážky po sobě. Partie byly bez nápadu, obrana se mu rozpadala pod rukama. Pro diváky to nebyly jen čtyři ztracené body, ale symbolické loučení zakladatele moderních šachů s érou, kterou sám vytvořil.

O století později už vládl Magnus Carlsen. Muž, o kterém se zdálo, že prohrát dvě klasické partie v řadě je prakticky nemožné. A přesto se to stalo. Norway Chess 2015 – dvě porážky hned na úvod. A pak Tata Steel 2023: nejdřív pád s Anishem Girim, hned nato s mladým lvem Nodirbekem Abdusattorovem. Pro svět to byla senzace, pro Carlsena jen připomínka, že i on je smrtelník. Jenže právě v tom je jeho síla – bral to jako budíček. Když se oklepal, vracel se ještě silnější. Krize pro něj nebyla koncem, ale novým začátkem.

Úplně jinak dopadl Ding Liren. Jeho vystoupení na Norway Chess 2024 se proměnilo v noční můru. Prohrál čtyři partie po sobě – a jedna z nich skončila groteskně rychle, když přehlédl jednoduchý úder a během pár tahů dostal mat. Úřadující mistr světa seděl u šachovnice bez energie, bez víry, s pohledem, který spíš než šachistu připomínal unaveného poutníka. A to nejhorší? Tuhle ztracenou sebedůvěru si nesl dál. Do zápasu o titul nastoupil už nalomený – a když přišla chvíle pravdy, nebyl schopen odolat.

A teď tu máme Dommaraju Gukeshe. Nejmladšího mistra světa v dějinách, symbol nové generace, která měla šachy posunout dál. Jenže i on na právě skončeném Grand Swiss prohrál tři partie za sebou. Série, která by u běžného velmistra byla jen nepříjemnou epizodou, působí u mistra světa jako otřes země. Co to znamená? Je to jen zakolísání, nebo první trhliny v koruně?

Historie nabízí různé odpovědi. Steinitz už se z podobného pádu nezvedl. Carlsen dokázal proměnit krizi v další triumfy. Ding se nechal pohltit a spadl ještě hlouběji. Kterou cestou se vydá Gukesh? To ukáže čas. Jedno je ale jisté – koruna mistra světa není kouzelný štít proti slabosti. A právě chvíle, kdy král padá, rozhodují o tom, jestli se dokáže vrátit na trůn ještě silnější.

Závěrem článku trochu koření

Podle mě dvě největší chyby v historii šachu.

První nás zavede do Reykjavíku 1972. Fischer proti Spasskému, zápas století. Napětí by se dalo krájet, celý svět sleduje každý tah. A pak to přijde – Fischer sahá po otráveném pěšci a hraje 29…Sxh2? Střelec uvízne v pasti, pozice se mu hroutí mezi prsty. Publikum nevěří vlastním očím – génius, který měl být dokonalý, ztrácí figuru jako začátečník. Partie končí jeho porážkou, ale právě v tom je kouzlo: Fischer se zvedne, očistí prach z ramen a nakonec zápas ovládne. Jeho chyba se stala symbolem, že i cesta k nesmrtelnosti vede přes lidské klopýtnutí.

Druhá zastávka: Wijk aan Zee 1993. Larry Christiansen proti Anatoliji Karpovovi. Všichni čekají dlouhý strategický maraton, vždyť Karpov byl mistr trpělivých partií. Jenže už ve 12. tahu se stane něco neuvěřitelného – Karpov přehlédne jednoduchou taktiku, ztrácí figuru a okamžitě vzdává. Partie končí dřív, než se pořádně rozjela. V sále nastane ticho: mistr světa, který dokázal bránit i beznadějné pozice celé hodiny, tentokrát složil zbraně po dvanácti tazích. Jedna z nejkratších kapitulací mistra světa  v historii.

Fischerův otrávený střelec a Karpovova blesková kapitulace. Dva příběhy, které připomínají, že dokonalost je jen iluze. A že šachy jsou krásné právě proto, že i králové této hry občas udělají chybu, která je srazí na kolena – stejně jako se to může stát komukoliv z nás.

(PK)