Aljechin a nacisté

V roce 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, byl Alexander Aljechin na vrcholu. Po prohře v roce 1935 s Maxem Euwem dokázal v odvetě o dva roky později znovu získat titul mistra světa. Žil ve Francii, byl finančně zajištěný, společensky uznávaný a po boku měl svou americkou manželku Grace Wishaar, která zdědila jmění po předchozím manželovi.

Na šachové olympiádě v Buenos Aires téhož roku reprezentoval Francii a exceloval – získal zlatou medaili za nejlepší výkon na první šachovnici. V průběhu turnaje ale svět zasáhla zpráva o německém útoku na Polsko a vypuknutí války. Mnozí šachisté, včetně Miguela Najdorfa, zůstali v Argentině, ale Alechin se vrátil do Evropy a krátce sloužil ve francouzské armádě. Tehdy ještě podle svědectví projevoval vůči nacistickému Německu odmítavý postoj, což potvrzují i stížnosti německých hráčů na jeho chování.

S postupujícím vývojem války se však jeho přístup radikálně změnil. Historik Rohrer hovoří o „dvojí strategii“, kterou Alechin zvolil – na jedné straně chtěl zajistit svůj mistrovský titul a na druhé si udržet svůj životní standard. Jedním směrem bylo obnovení zápasu s Capablancou, který by mu umožnil opustit Evropu a získat finanční zajištění. Jednání ale zkrachovala a Aljechin se vydal druhou cestou – přiklonil se k nacistickému režimu.

V roce 1941 publikoval v německém propagandistickém listu Pariser Zeitung sérii článků s názvem „Árijské a židovské šachy“. Texty byly plné antisemitských stereotypů a účelových manipulací s šachovou historií. Pokusy Aljechina později se od těchto textů distancovat označuje Rohrer za nevěrohodné. „Ať už napsal každý řádek on, nebo ne, Aljechin za tyto články nese odpovědnost. Vyšly pod jeho jménem a měly váhu jeho autority,“ píše Rohrer. Dokonce v roce 1941 v jednom španělském rozhovoru sám Aljechin prohlašoval, že se na šachy dívá „z rasového hlediska“.

Téhož roku se Aljechin zúčastnil turnaje v okupovaném Krakově, kde se seznámil s vysoce postavenými nacisty – zejména s Hansem Frankem, nechvalně známým generálním guvernérem okupovaného Polska. Frank byl vášnivým šachistou a díky tomuto vztahu získal Aljechin výhodné zaměstnání v Institut für Deutsche Ostarbeit – nacistickém institutu zaměřeném na "výzkum Východu". Pobíral plat 1000 říšských marek měsíčně, což bylo více než vydělávalo 98 % tehdejších Němců, a zároveň si mohl přivydělat exhibicemi, články a účastí na turnajích.

Když se však válečné štěstí začalo obracet proti Německu, odešel Aljechin v roce 1943 do neutrálního Španělska. Zůstal mimo přímé boje, ale zdraví se mu zhoršovalo a jeho psychický stav nebyl stabilní – v roce 1943 byl hospitalizován na psychiatrické klinice. V roce 1945 se přestěhoval do Portugalska, kde žil v ústraní, nemocný a izolovaný od šachové komunity, která ho za jeho blízkost k nacismu odmítla.

Zemřel 24. března 1946 v hotelovém pokoji v portugalském Estorilu – stále jako úřadující mistr světa.

PS:

Je snad nemožné soudit Aljechina dnešním pohledem. Pohledem člověka, který nezažil hrůzu světové války, neprošel strachem o život, nejistotou zítřka ani tlakem totalitního režimu. Nevím, jak bych se zachoval já v situaci, ve které byl Aljechin. Právě proto můžu o to víc obdivovat hrdinství těch, kteří si i v těch nejtemnějších časech dokázali zachovat svědomí a odvahu postavit se zlu.

Rád bych vzpomněl třeba na Karla Treybala – českého šachistu, soudce a vlastence, který byl během nacistické okupace zatčen gestapem a v roce 1941 popraven. Nezradil své zásady, i když za to zaplatil životem. V kontrastu s Aljechinovým příběhem je jeho osud tichou připomínkou toho, že i ve válce existovala volba – těžká, bolestná, ale možná. A právě proto bychom neměli zapomenout ani na genialitu Aljechinových partií, ani na stíny, které padly na jeho jméno.

Historie totiž není černobílá – ale je naším zrcadlem.

(PK)