Rady mírně pokročilým šachistům o psychice 1.díl

24.03.2023 14:30 | Trénink

Znám několik šachistů a ne špatných, kteří reálně přemýšleli, že skončí s praktickou hrou a budou se "jen tak" kochat šachovou hrou a trénovat pro sebe.

 Protože praktická hra jim přinášela jen stres, nepohodlí a to pěkné co na šachu měli rádi, praktickou hrou odešlo.

Pravda je, že přes všechny krásy šachové hry, je praktická partie jiná káva. Je to docela velký nápor na psychiku a hlavně na nervy. 

Šachy jsou totiž jiné v klidu pracovny a pak v "ringu". Jak jsem jednou napsal pro jeden časopis, šachy jsou "brutálním sportem" nebo "brutální hrou". Možná to jsou silná slova, ale zase... V jakém jiném sportu stačí chvilka nepozornosti, chvilková ztráta koncentrace a třeba 3 hodinová předchozí práce je pryč. 

Musím ale napsat, že to je v pořádku. Protože přesně toto je (také) krása šachu. Je to jako v životě, jsou krásné chvíle, ale i těžké. Klíčem v šachu je, si zvyknout na toto, přijmout to a stát se bojovníkem.

Moje hlavní rada pro mírně pokročilé šachisty je naučit se přijmout prohru/prohry. To je klíčové. Kdo rád prohrává? Nikdo. To je v pořádku. Ale mnoho z nás neumí prohrát v tom smyslu, že nedokážou vzít prohru jako důležitou součást sebezdokonalování. Myslím si, že změna pohledu na neúspěch a prohru je zcela klíčový. Protože ten klasický pohled je: prohra partie, prohra více partií, neúspěch, velká ztráta do ela je něco velmi negativního, co boří dosavadní snahy sebezdokonalování. Je to signál k tomu, že je vše špatně, že jste méněcenní a snaha se zlepšovat v šachu může být bráno jako něco, co je negativní a k ničemu. Dost lidí se zde láme, protože měli zcela jiné, nereálné očekávání a berou prohru zcela jinak, než by měli brát. 

Ve skutečnosti je to přesně naopak. Pokud s šachem začínáte (a nejenom pro vás), jsou prohry a neúspěchy naprosto nezbytné, abyste dosáhli vlastního mistroství. Rostete přes prohry a neúspěchy. Je to asi jako kdyby 1 roční dítě desetkrát spadlo a pak si pomyslelo, to nemá smysl, já už nikdy chodit nebudu. Dospělý by si řekl, "je to všechno na h...".

Proto vám doporučuji změnit náhled na neúspěch jako něco co je důležité a zákonité. Všichni mistři v šachu si tím prošli. Pamatuji si na svoje začátky mírně pokročilého šachisty. Hrál jsem s mým tátou partie nejdříve tak, že mi dával dámu fóra, pak věž a pak jsme hráli s plnými. Prohrál jsem stovky a stovky partií, než jsem začal mít nějaké úspěchy.

Pokuste se tedy nevnímat prohru jako něco co je špatně, ale jako něco co je a co jen dalším milníkem na vaší cestě. 


Robert Cvek
9x 3744x Robert Cvek
Fotogalerie
Komentáře (9) Aktualizovat Zobrazit pouze mnou komentované
kiklos

Milý Roberte,

dnes k Vám budu trochu kritický, ale snad ne moc. Všechno, co v tomto textu píšete je pravda a je to napsané hezky, ale nějak si neumím představit, že si tenhle text otevře a se zájmem přečte můj 8 nebo 11 letý syn. Je to napsané spíše pro mě. Já to dokážu přijmout, pochopit a ocenit, ale já už to asi nepotřebuju.

Když na kroužku cvičně hraju s dětmi prvního stupně základky, jen těžko nesou porážku. Před týdnem jsem hrál s jedním klukem na čas (já 4 minuty, on 25) a když 4x po sobě hra končila po pár minutách, stoupaly mu slzy do očí. Bylo těžké mu vysvětlit, že to nevadí, že jde o to, aby se z toho poučil. Je důležité, aby se po každé porážce zastavil, nadechl a odhalil aspoň některé z důvodů, které k ní vedly. Hraješ moc rychle, teď jsi nevyhodnotil můj poslední tah, tady jsi hrál první, co tě napadlo, a nezvážil všechny možnosti ...

Už se tu o všech těch důvodech psalo mnohokrát, elo - děti se víc soustředí na soupeření v ratingu než za šachovnicí. Špatná hra proti silnějšímu - rezignace předem, jako když prase čeká na ránu při zabíjačce, místo aby zkusilo hledat správný moment překvapení pro útěk ze chlívku. Špatná reakce na chybu - hráč udělá chybu, zjistí, že ztrácí pěšce, a místo aby se zastavil a hledal nejnadějnější pokračování, spustí velmi rychlou hru, plnou chyb a partii ztratí během několika tahů. Jakoby chtěl před soupeřem předstírat, že to chyba nebyla, že to byla oběť. Děti jsou psychicky velmi odlákávány jiným směrem než ke správnému vyhodnocování porážky / chyby a pak chybí poučení a růst. A to platí i ve škole a obecně v životě. Nejsem pedagog, moc bych si přál tohle umět předat svým dětem.

+1 /-0 | 24.03.2023 07:45

Pavel Ch

Kiklos  - myslíte to v kroužku dobře a velmi se snažíte. Nebojte se číst i odborné trenérské články z jiných sportů. Mentalita a psychologie dětí je stejná, ať dělají jakýkoliv sport. Pak k Vaší snaze o žáky přibude třeba i vědomost, že se někdy zbytečně o něco strachujete, o co není třeba. Další zdroje bych doporučil časopis coachs nebo třeba na facebooku Jana Muhlfeita. V článku Roberta najdete odpověď na něco, co jste psal. Jestli chcete, napíši zítra večer k Vašemu příspěvku více.

+0 /-0 | 24.03.2023 22:29

Robert Cvek

Dobrý den, to je zcela OK :-) A primárně to není určeno pro děti, ale pro dospělé. Respektive, dospělý - trenér - to pak, nějak, dle sebe může předat svěřencům. Jj, to je právě velké umění trenérské to podat tak, myslím nyní dětem, aby ty prohry tak nevadily. A samozřejmě, individuálně. Není každý BF aby si hned po prohře stavěl, s odhodlaným výrazem, figurky na novou partii :-)

+0 /-0 | 24.03.2023 09:59

kiklos

nevím, koho myslíte pod iniciály BF

ale vlastně máte pravdu, jinak to nejde než individuálně a váš text je tak návodem na téma pro trenéry

myslím, že je obecně škoda, že se ve školách a na kroužcích nemluví víc o psychologii, tedy o nějakých praktických jednoduchých psychologických návodech na různé životní situace - lidé neumí číst řeč těla, neumí si poradit s nepříjemnou otázkou, neumí poznat lháře, neumí zdravě riskovat atd.

+0 /-0 | 24.03.2023 10:52

miff
@kiklos Ono je to asi hodně individuální a zároveň to vyžaduje neustálou komunikaci. Hráč musí chtít vyhrát, z toho logicky vychází, že nebude nadšený, když prohraje. Zároveň ale musí přijmout, že není ostuda prohrát a každá porážka ho může něco naučit. U syna byla dokonce jedna fáze (naštěstí jen proti mně), kdy se v určitě fázi prostě zablokoval. Bál se, že nevybere ten nejlepší tah, tak by u toho raději vydržel sedět hodiny a jen by koukal kolem sebe. Naštěstí se to zlomilo a pochopil, že neexistuje jeden nejlepší tah. Nyní už asi chápe, že někdy soupeř prostě hraje lépe a na porážce není nic špatného a měl by se z toho poučit. Samozřejmě když prohraje kvůli vlastní hloupé hrubce, tak je situace trochu jiná. Těžko říct, jak to bude do budoucna. Člověk roste, mění se přístup, mění se očekávání, cíle...
+0 /-0 | 24.03.2023 09:25

Robert Cvek

JJ, pěkně napsáno. Ano, různě se to mění. A klíčový, samozřejmě, je individuální přístup.

+0 /-0 | 24.03.2023 10:01