Když se řekne šachová rivalita, většina fanoušků si vybaví jediné jméno proti druhému: Anatolij Karpov a Garri Kasparov.
Dva titáni, kteří se střetli v pěti zápasech o titul mistra světa mezi lety 1984 a 1990, zanechali stopu, kterou žádná jiná dvojice nepřekonala. Jejich partie nebyly jen o šachu, ale i o psychologii, politice, síle vytrvalosti a o tom, kdo dokáže odolat tlaku.
Karpov usedl na trůn v roce 1975, když Bobby Fischer odmítl obhajovat titul. Mnozí zpochybňovali jeho legitimitu, ale rychle ukázal, že korunu nedostal zadarmo. V následujícím desetiletí vyhrál vše, co se dalo, a jeho styl, nazývaný „boa constrictor“, dusil soupeře, dokud neudělali chybu. „Karpov byl jako mlha – postupně vás obklopí, až se už nemůžete nadechnout,“ řekl o něm velmistr Lubomír Kaválek.
Kasparov přišel jako uragán. V roce 1984, když mu bylo teprve 21 let, nastoupil proti Karpovovi v Moskvě. Zápas začal katastrofálně – Karpov vedl 5:0 a chyběl mu jediný bod k obhajobě titulu. Ale mladý vyzyvatel se nevzdal. Po 48 partiích FIDE zápas zrušila s odůvodněním, že oba hráči jsou fyzicky i psychicky vyčerpaní. O rok později už Kasparov zvítězil a stal se nejmladším mistrem světa v historii. „Byl jsem jako boxer, který stojí v ringu proti šampionovi. Přežil jsem jeho nejtvrdší údery a pak jsem ho porazil,“ vzpomínal Kasparov.
Jejich vzájemná bilance v klasických partiích byla mimořádně těsná: Kasparov vyhrál 28krát, Karpov 20krát a 119 partií skončilo remízou. Oba si drželi pevné místo na šachovém Olympu, přestože každý reprezentoval jiný styl. Karpov stavěl na pozičním tlaku a dlouhodobé strategii, Kasparov na dynamice, přípravě a energii. „Karpov je nejlepší hráč koncovek, kterého jsem kdy viděl. Ale moje síla byla v tom, že jsem dokázal měnit tempo a přizpůsobit se,“ řekl Kasparov.
Ani Karpov se nebál hodnotit soupeře: „Kasparov byl neuvěřitelně houževnatý. Získal titul nejen díky talentu, ale i díky své vůli. Nikdy se nespokojil s remízou, vždy chtěl hrát na vítězství.“ Přesto o sobě skromně tvrdil: „Moje partie možná nevypadaly tak efektně, ale snažil jsem se hrát správně. Šachy nejsou show, jsou to logika a krása v přesnosti.“
Jejich zápasy připomínaly pětisetové bitvy z tenisu – vyčerpávající, nekonečné, s momenty, kdy rozhodovala spíš fyzická kondice než samotné šachové dovednosti. Kasparov později přiznal: „Naučil jsem se od Karpova víc než od kohokoliv jiného. On mě přinutil stát se silnějším hráčem.“ A Karpov s odstupem řekl: „Můj velký omyl byl, že jsem souhlasil s tím, aby se hrálo v Sovětském svazu. Kasparov měl doma vždycky výhodu.“
Kasparov nakonec držel titul patnáct let a stal se symbolem šachů devadesátých let. Jeho vrcholná Elo 2851 z roku 1999 byla rekordem ještě dlouho po jeho odchodu. Karpov zase nasbíral přes 160 turnajových vítězství – víc než kterýkoliv jiný hráč historie. Jeden se stal ikonou agresivního šachu, druhý zosobněním poziční dokonalosti.
Kdo byl lepší ve své nejlepší formě? Na to možná nikdy nebude jednoznačná odpověď. Ale jedno je jisté: bez Karpova by nebyl Kasparov a bez Kasparova by nebyl Karpov. Společně vytvořili nesmrtelnou šachovou symfonii, která inspirovala generace.
