Dotek múzy - Jaroslav Kuťák

Marie byla nejkrásnější ženou v Hradci od chvíle, co přijela a před léty vešla zadními dveřmi do sídlištní kanceláře soukromého detektiva Karla Schwarze. Vysoká, štíhlá, dlouhovlasá blondýna s kouzelným úsměvem, kterým si každého získala. Karel měl tehdy svou první kancelář v bývalém hodinářství na Benešovce, kde všechny takové obchůdky ustoupily brutálnímu příchodu supermarketů, a uvolnily se.

Netrvalo dlouho a Marie koupila dům na Velkém náměstí. Svůj byt si tam s velkým potěšením zařídila starožitnostmi, už proto, že jako dítě z rodiny emigrantů vyrostla ve Státech, kde bylo starožitností vše, co pocházelo alespoň ze sedmdesátých let dvacátého století a kde se starší objekty kromě zbraní sotva sehnaly. Znala se osobně se všemi starožitníky a šejdíři v Hradci a okolí, proto ji toho dne nepřekvapilo, že má v telefonu zmeškaný hovor jednoho z nich.

„Copak se děje, pane Hovorko?“ zeptala se během čtvrthodinky.

„Marie,“ potřebuji vaši pomoc. Vykradli mě.“ 

„Dobrá, jedeme k Vám. Jste v práci?“

„Ano. Čekám tady na Vás jako na spasení.“

„Tak za deset minut?“

„Výborně. Moc děkuji.“

Když přijeli, všimli si, že zloděj pachatel nějak rozbil dveře do starožitnictví. Bezpečnostní sklo nevydrželo a některé střepy byly od krve. Majitel tam stál jako hromádka neštěstí. Měl rozsáhlou pleš a na skráních kudrnaté šedivé vlasy jako většina Židů jeho věku, jak je Marie znala z New Yorku.

Jakmile vstoupili, Marie se rozhlédla a konstatovala: „Šperky Vám neukradli, že ne?“

„Ukradli něco mnohem cennějšího,“ ukázal mužík na rozbité sklo pod nohama. Pocházelo ze stojaté vitríny.

„Co tam było?“

„Šachovnice po mém dědečkovi. Určitě jsem Vám o ní vyprávěl. Vyrobil  ji mému tatínkovi ze dřeva, určeného na výztuhy v dolech, kde pracoval jako truhlář. Bylo to dřevo, na které musel být spoleh, aby zabránilo závalům.“

„Tak tedy dub?“

„Nejspíš ano. Dřevo, co vytrží zátěž a vlhkost. Ale z dubu by se zas špatně vyřezávaly figurky.“

"Co na nich bylo zvláštního?“

„Vážně jsem Vám o nich neříkal, Marie?“

„Kdyby ano, tak jsem je koupila.“

„Nechtěl jsem je prodat.Stály tady tady jako opravdová rarita. Dědeček tvrdil, že kdo na nich utírá prach, nikdy s nimi neprohraje.“

„Zkusil jste to?“

„Jsem mizerný šachista, ale vyhrával jsem s nimi. Však to znáte, když se dotknete šachové figurky, bývá to zvláštní smyslný pocit, jako by člověk pohladil někoho sobě milého. U dědečkových šachů jsem tohle cítil ještě příjemněji, jako bych vstupoval do hlubin časů a nechával se ovlivňovat jejich moudrostí.“

„No tak to je musíme najít,“ řekl Karel. „Ukradl Vám je někdo, kdo znal jejich příběh, pane Hovorko. Šachy jsou soubojem mozků, proto hráči bývají ješitní a chtějí co nejvíce vyhrávat.“

„Dáme si záležet,“ přidala se Marie. „Máte jejich fotografii?“

„Jsou to hodně ohmatané stauntonky. Tady je foto.“

Sotva se vrátili na ulici, Marie vytáhla tablet a začala v něm studovat.

„Karle, víš kde je v Kuklenách restaurace U Vacků?“

„Jistě. Na křižovatce staré pardubické.“

„Tak tam jedeme.“

„Dnes od šesti je tam turnaj bleskovém šachu. Desátý ročník. Pořádají ho Lípáci.“

Vrátili se do nového obchodního domu, kde v přízemí parkovali, a rozjeli se. Zmíněná restaurace odtud byla pouhých dvacet minut jízdy daleko.

Hrálo se v tanečním sále.

„Karle, jak víš, že zloděj bude tady?“

„Je to aktuální turnaj a účastníci byli vyzváni, aby si pokud možno přinesli své šachy.“

„Poznáme stauntonky?“

„Ano. Střelci ani dámy nemají kloboučky opačné barvy jako tomu je u českých klubovek, a jezdci mají placaté hřívy.“

Když vstoupili do tanečního sálu, kde se hrálo, udeřil je do nosu pach kouře. Kamna čoudila.

Hrálo tam asi třicet účastníků, ale detektivové ani nemuseli obcházet šachovnice, protože si okamžitě všimli, že jeden dvacetiletý mladík má ošetřennou dlaň a obvazem prosakovala krev.

"Tak to tys ty staré šachy je ukradl, že?“naklonila se k němu krásná, voňavá Marię, aż si leknutím málem cvrkl do gatí. „Kde je máš?“

Ukázal na vedlejší stůl.

„Zapomněls, že se budete u šachovnic střídat? Tomu se říká švýcarský systém. Teď aby ses snažil hrát poctivě.“

„Nikdy jsem nevyhrál ani partii,“ bránil se uhrovatý kluk. „Všichni se mi smáli.“

 „Na posměch nesmíš dát. Ty šachy zabavujeme,“ řekl Karel a ukázal svůj průkaz soukromého detektiva a policejní oprávnění konat. „Pan Hovorka už se jich nemůže dočkat. Rodinné památky se nekradou. Příště se na to vyser, mladej, nebo skončíš v teplácích.“

KONEC