O všem možném i nemožném

Společná příprava textu o financování libeňské Arény, který zveřejnil Novoborský šachový server, poskytla pisateli těchto řádků jedinečnou možnost probrat s velmistrem Markem Vokáčem skutečně leccos. Není proto divu, že došlo i na “retro” do šachu devadesátých let minulého století, kdy se Marek Vokáč věnoval funkcionářské práci pro svaz. A navrhoval mnohé základní dokumenty o organizační struktuře svazu, o systému soutěží a spolupodílel se na stanovení smyslu a cíle svazového lopotění.

Jak vidí své tehdejší počínání Marek Vokáč dnes? Naplnily se jeho vize o fungování svazu? Inu, stále je studnicí všelikých idejí a nápadů, nicméně často už také skeptikem.

Začnu tradiční otázkou: kdy a kde jste se šachem začal a jak snadná či trnitá byla Vaše cesta k velmistrovskému titulu?

Šachy mě naučil dědeček ve věku předškolním, do klubu (Tesla Karlín) jsem začal chodit v devíti letech. Titul mistra (tehdy sportu) jsem dostal, když mi bylo 20 a něco, k titulu GM jsem se prolajdačil v bujarém věku 42 let. Do roku 1992 jsem hrál v tolika turnajích s normou GM, že bych je spočítal na prstech jedné ruky, takže to zase tak pozdě možná ani nebylo.

O funkcionářské práci

Když jste se stal v roce 1993 svazovým činovníkem, musel za tím být elán měnit věci k lepšímu, vize, iluze. Nemýlím se?

Já začal funkcionařit, už když mi bylo nějakých dvacet, v Pražském svazu jsem skoro celá vysokoškolská studia vedl komisi TMK. Pak jsem pár let spíš nadával, co se všechno dělá špatně, to se projevovalo i v mé novinařině pro časopis Československý šach, až mě to zavedlo do vedoucích pozic v šachovém občanském fóru v prosinci 1989. Zkrátka jsem si řekl, že nestačí jen nadávat, a zkusil jsem v nových podmínkách prosadit nějaké změny k lepšímu. Fuj.

Z dobových materiálů o činnosti svazu, které jste mi poskytl, plyne, že svaz se během 90. let minulého století potýkal se zásadními problémy, jejichž důsledkem byly všemožné rezignace členů vedení. O co šlo?

Říkejme tomu období tříbení koncepcí a charakterů. Do vedení šachu přišlo mnoho nových lidí, zhruba jako všude jinde. S různými povahami, různou motivací a různými cíli. A protože šachisté mají velké problémy hledat a nacházet přijatelné kompromisy, bývalo to hodně tvrdé. Zvláště když se hned v počátcích po revoluci projevilo klasické „zblbnutí ze svobody“ – tedy „My si to uděláme po svém, na vás ostatní kašlem, a opovažte se nám do toho mluvit.“ Nebudu tu psát nějaké paměti, ani nějak hodnotit bývalé kolegy. V některých případech jsem ale opravdu rád, že už do dění ve svazu nezasahují. A v pár jiných je mi to naopak líto. Problémy z této doby už nemůžeme svádět na působení nějaké strany, vytvářeli jsme si je vlastní blbostí. Ztratili jsme tak 10 velmi důležitých let, a rozumnější vývoj si vynutily až vážné finanční problémy, které byly na spadnutí.

O financování šachu

Hovoříme o době před více než deseti lety a z hlediska fungování Sazky a.s. a ČSTV tedy o době “před” Arénou. A podobně, jako dnes můžeme žasnout nad funkcí Občanského sdružení Zelený Ostrov, dalo se i tenkrát kroutit hlavou nad “výhodností” smluvního vztahu Sazky s americkou firmou G-TECH v oblasti zajišťování reklamy a výroby stíracích losů. Měly tyto pozoruhodné vztahy již tehdy vliv na financování šachu?

Asi vás zklamu, o Sazku jsem se nikdy moc nestaral. To byl a je píseček vedení ČSTV, sportovní svazy jsou od toho strašlivě daleko. Po rozpadu Československa přešla Sazka do „majetku“ ČSTV a dalších sportovních organizací – podílová správa by bylo asi výstižnější slovo, finanční toky výtěžku Sazky byly mnohem komplikovanější (a vlastně pořád jsou). Nevím přesně, jak vzniklo ono složité akcionářské prostředí a ještě komplikovanější rozhodovací mechanismy. Faktem je, že Sazka je velký podnik, kterým protéká velký balík peněz. Kolem každé takové firmy brousí mnoho dravců a příživníků, projevují se nejrůznější konkurenční a lobbystické tlaky. Kontrolní mechanismy v Čechách? – Dobré jitro!

Zájmy sportovních svazů zde mělo hájit vedení ČSTV. Někdo hned po revoluci napsal, že v tělovýchově a sportu budou nutné změny probíhat nejpomaleji – a měl pravdu. Kolik jen let trvalo, než byl vyměněn dávný místopředseda ČSTV pro ekonomiku. Pan Hušák se tehdy dost angažoval, nahradil ho na jeho postu, a snad do roka potom už šéfoval Sazce. Inu – pozoruhodně schopný muž. Ani bych netvrdil, že by si v těch dobách vedl špatně, přísun peněz ze Sazky se tehdy stal spolehlivější. Až když hokejová lobby namočila Sazku do stavby Sazka arény, začaly problémy. Arénagate by asi byl velký trhák, ale na to žádný český novinář nemá. Za sportovní svazy by ten problém mělo samozřejmě řešit vedení ČSTV. Jelikož zde ale fungují podobné kontrolní mechanismy, o jakých již jsem se zmínil, tak je vskutku těžké říct, jak dobře či špatně si vedlo. ČSTV je vlastně problém sám o sobě, podobný jako Sazka – také moc velký, a také o hodně velkém balíku peněz. Šachisté z toho balíku ukusují drobný díl podle složitého a obtížně schvalovaného klíče, jehož základním kriteriem z našeho šachového pohledu je členská základna. A při rozhodování na valné hromadě ČSTV jednou za rok představují šachisté jeden hlas v té nejméně významné podskupině sportovních svazů. Měnit poměry v ČSTV, neřku-li v Sazce, na to fakt nemáme politickou sílu.

Vize, iluze a realita

Obraťme nyní pozornost k Vašim vizím. Dovolte mi několik možná brutálních, nicméně zásadních otázek. Kam by měl český šach směřovat? Jaký by měl mít cíl? Jakou roli hraje na cestě k cíli ŠSČR? A jak cestu k cíli správně financovat? Myslím, že každý řadový člen svazu by v tomhle měl mít stále jasno. Třeba by se mu pak lépe a radostněji platily třeba i vyšší členské příspěvky…

Šachy pro většinu šachistů zůstanou příjemnou zábavou. K tomu je potřeba, aby bylo kde hrát, a co hrát. A kdo hrát! Malé procento hráčů se bude chtít prosadit na mezinárodním poli a pár z nich to dotáhne na profesionální úroveň. To je určitě jasné každému. Ale vy to asi chcete rozvést.

Jednotlivce se dotýká hlavně otázka kde hrát – potřebuje klub v rozumném dosahu a v rozumném prostředí. To ho nutně musí něco stát – určitě penízky, a ty obětavější i práci a volný čas. Určitě mu v tom pomůže, pokud budou mít šachy důstojné společenské postavení (respekt, popularitu, výsledky a podobné fráze). To už ale sám těžko ovlivní. Pak se jednotlivce ještě dotýká otázka vlastní hry, sebezdokonalování a informací – tedy dostupnost trenérů, odborné literatury a odborných periodik, ať už v papírové nebo internetové formě – i to ho nějaké penízky bude stát, ale může se bez toho i obejít, je to na něm. To všechno ostatní je prakticky mimo jeho přímý dosah, k tomu už je nutné mít funkční organizaci. Funkční organizace je tedy to, k čemu bychom měli, dejme tomu také, směřovat. ŠSČR k ní má podle mého názoru stále dost daleko. Financování má na funkčnost organizace klíčový vliv. Nám se podařilo nastavit financování od prvních chvil na špatnou notu. Podíl na tom mají hlavně oni ekonomičtí „experti“, kteří po revoluci omílali formulku „Peníze budou“. Už tenkrát jsem si se svým skeptickým pohledem připadal osamocený. Díky tomu se svaz zaměřil na vytvoření maximální členské základny za cenu minimálních členských poplatků. Když „expertům“ vývoj konečně zavřel hubu, flikovalo se to, jak se dalo, protože jsme si i za mnoho předcházejících let moc zvykli na to, že šachy jsou naše státem sponzorovaná zábava. Chleba nic moc, tak aspoň ty hry. A flikuje se to dosud. Jenže – organizace, která je závislá na přísunu peněz zvenčí, nikdy funkční být nemůže! Bezohledné rvačky o ohlodanou kost, nesmiřitelné osobní antipatie – to jsou jen průvodní důsledky tohoto stavu. Každý šachista by si mohl sednout a napsat na papír, jaké požadavky má na svou organizaci a kolik je za to ochoten zaplatit. Pokud má ještě trošinku rozhled, pak si také dokáže představit, jakou strukturou a metodami půjde jeho požadavky naplnit. V rámci svého klubu si to určitě vyjasnit musí. Dá se to ale udělat i „shora“, bylo by to jednodušší. Chce to jasně říci, jaké představy má o svých úkolech VV ŠSČR (viz stanovy), jakými mechanismy chce tyto úkoly plnit, tedy jakým způsobem zajistí nutné servisní služby, a jakým způsobem zajistí minimální nutný rozvoj. A z toho se dá dojít i k ceně, jakou to všechno bude stát.

Že vám to připomíná tvorbu svazového rozpočtu? Jenže ty rozpočty, které každoročně schvalují svazové konference, něco postrádají – obecně vzato nejsou z nich jasné ony mechanismy, kterými mají být úkoly plněny, a není tedy zřejmé, jak předkládaná „cena“ vznikla. Háček je v tom, že konference nemá diskutovat pouze o rozpočtu, ale právě i o těch mechanismech. To se ale moc nestává – jednak není čas, pak není moc ochoty ze strany VV ŠSČR tyto otázky otevírat, a mnoho delegátů není ochotno a ani schopno se takové diskuse konstruktivně účastnit.

Kdysi jsem navrhoval, že by konference svazu měla být něco jako šachový kongres. Jak směšné! Jen si to představte. Na počátku pardubického festivalu se v jedné místnosti objeví řada nástěnek, na kterých ŠSČR uspořádá panelovou diskusi ke všem částem šachového dění. Budete se moci seznámit s existujícími problémy, najdete návrhy svazových komisí na jejich řešení (včetně ekonomických rozborů možných variant řešení), budete k nim moci přidat vlastní návrhy a připomínky, prodiskutujete to během bohatého doprovodného společenského programu s přáteli. Během hlavního openu se pak svazové komise sejdou, zpracují připomínky a předloží definitivní návrhy, které pak na závěr festivalu posvětí delegáti konference. Taková hloupost – šachová res publica (= věc veřejná).

Zkuste s přihlédnutím k Vašim původním představám zhodnotit současný stav ve svazu. Co se za ta léta svazu povedlo, za co si zaslouží pochvalu a co byste svazu naopak vytknul?

To je ohromná otázka. Chválím obecně zřídka, když nenadávám, tak je obvykle vlastně všechno v pořádku. Když se tedy přemůžu, tak máme určitě větší pořádek v legislativě a souvisejících dokumentech (mluvím o pořádku, ne o kvalitě), registrace členské základny je myslím také celkem v pořádku (před zhruba 15 lety jsem se asi rok snažil dát do pořádku registraci v Čechách, bylo to v hrozném stavu). Máme myslím dobrého rating officera (to jsem také dlouho dělával, v poslední době se hodně zlepšila FIDE, to velmi pomohlo), a oceňuji, že máme o šachu pravidelný pořad v TV (pominu, že to něco stojí, a dramaturgie má určitě rezervy – hlavně, že je). Personální práce uvnitř svazu je hodně špatná, svaz za ta léta ztratil či odradil hodně schopných nadšenců, kteří svou práci dovedli dělat velmi kvalitně. Komunikace svazu směrem do hnutí je skoro bych řekl příšerná, pokud vám tedy nestačí občas si přečíst na webu komuniké z nějaké schůze. Ono to hodně souvisí s neochotou diskutovat a přijímat cizí názory, ankety jsou zajímavá věc, ale jejich interpretace bývá ošidná. Jednodušší bude, když to shrnu do jediného bonmotu – ŠSČR tu není od toho, aby řídil, ale proto, aby zajišťoval potřebný servis. Možná tomu tak jednou bude.

Dovolte mi na závěr položit Vám úsměvnou otázku. Jak tvrdý je chlebíček šachového velmistra?

Nu, moc zubů už mi nezbývá.

Mnohokrát děkuji za rozhovor!

…

Odkazy:

zdroj: Desko Liberec
D. Ciprys: Na peníze ze Sazky nezapomeňte
Komuniké z 50. schůze VV ŠSČR