John Cochrane a jeho gambit (1)
06.11.2022 06:00 | TréninkPřinášíme vám první díl článku o jednom z nejsilnějších britských šachistů 19. století, Johnu Cochranovi. Do šachové historie se zapsal mj. ostrou gambitovou variantou v ruské hře, která dodnes nese jeho jméno.
John Cochrane (4. 2. 1798 – 2. 3. 1878) je dnes již pozapomenuté jméno jednoho z nejsilnějších britských šachistů první poloviny 19. století, jehož nástupcem se poté stal mnohem slavnější Howard Staunton. Jak jeho zajímavá životní dráha, tak i jeho šachový odkaz však ukazuje, že je zapomínán trochu neprávem.
Narodil se 4. února 1798 ve významné skotské rodině a po ukončení střední školy nastoupil jako kadet do britského královského námořnictva. Údajně sloužil i na lodi Bellerophon, na které roku 1815 do Anglie přicestoval Napoleon Bonaparte. Po skončení napoleonských válek však Cochrane od námořnictva odešel a začal se připravovat na kariéru právníka. Během studia na univerzitě se také objevuje první zmínka o Cochranovi jako o šachistovi. Roku 1819 totiž Cochrane sehrál pět handicapových partií proti známému von Kempelenovu šachovému „automatu“, tak zvanému Turkovi. Navzdory výhodě pěšce a tahu navíc Cochrane zápas prohrál v poměru 3:1 při jedné remíze, úroveň jeho hry zřejmě ještě nebyla kdovíjaká. Nicméně již roku 1822 Cochrane vydal šachovou příručku nazvanou „A Treatise on the Game of Chess“, obsahující kromě přejatých pasáží i řadu jeho vlastních analýz. Je rovněž známo, že v téže době sehrál zápasy s tehdejšími význačnými francouzskými hráči Deschapellesem a Labourdonnaisem.
Po absolvování univerzitních studií odjel mladý právník do Indie, kde se usídlil v metropoli této tehdejší britské kolonie – v Kalkatě. Rychle se stal úspěšným a respektovaným advokátem, současně ale nevynechal žádnou příležitost k šachovému soupeření s krajany či místními hráči.
Ještě těsně před odjezdem do Indie se Cochrane roku 1824 zúčastnil významné události šachových dějin, totiž zahájení prvního korespondenčního zápasu mezi družstvy Edinburgu a Londýna.
Roku 1841 se Cochrane vrátil do Londýna a úspěšně se věnoval hře v londýnských šachových klubech. V té době však už ho svým uměním zastínil o 12 let mladší Howard Staunton. S ním sehrál Cochrane přes stovku partií, Staunton však byl výrazně úspěšnější a ke konci jejich soupeření už dával svému protivníkovi výhodu tahu a pěšce – tehdy dosti obvyklý hendikep. Navzdory určité rivalitě však Cochrane pomohl Stauntonovi s přípravou na zápas proti francouzskému mistru Saint-Amantovi, který Staunton roku 1843 vyhrál a byl poté několik let považován za nejsilnějšího hráče na světě.
Je nutno si uvědomit, že se bavíme o době, kdy se ještě nehrály šachové turnaje a zmíněné zápasy měly většinou charakter série – v dnešním slova smyslu – volných partií. Něco jako časová kontrola neexistovalo, hrálo se v kavárnách a také chování diváků sotva odpovídalo dnešním standardům.
Předvedeme nyní dvě ukázky hry Johna Cochrana v tomto období. V pozici našeho prvního diagramu nastražil Cochrane svému soupeři jednoduchou léčku, do které se vůdce bílých chytil. Po tazích 15... Df7 16.exf5 Dxf5 totiž zahrál 17.g4? a byl tvrdě potrestán. Jistě sami rychle najdete, jak.
V pozici druhého diagramu Cochrane přesvědčivě realizoval svou výhodu proti samotnému Stauntonovi. Stalo se 25.De4+ g6 26.Vxa8 Jxc5 27.Dd4 (dvojí úder, hrozí i mat na h8) Sg7 28. Dh4+ Sh6 29.Vh8+! Kxh8 30.Dxh6 a černý se před dvoutahovým matem vzdal.
Na sklonku roku 1843 odjel Cochrane znovu do Kalkaty, kde pokračoval ve své úspěšné profesní kariéře a stal se předním členem místní advokátní komory. Stejně intenzívně se ovšem věnoval i šachové hře v místním klubu, kde ale dlouho postrádal rovnocenného soupeře. Jeden z Cochranových klubových kolegů se tehdy doslechl o venkovském bráhmanovi jménem Mahesh Chandra Bonnerjee (někdy též Bannerjee, správnější česká transkripce je asi Maheš Čandra Bonerdží), kterého prý v šachu nikdo nikdy neporazil. Dotyčný šachista Bonnerjeeho skutečně vyhledal, zahrál si s ním – a partii prohrál. Oba muži se vrátili do Kalkaty společně a Bonnerjee byl představen Cochranovi. První vzájemnou partii sice Cochrane vyhrál, ale hra asi padesátiletého Inda, který se jen krátce předtím seznámil s evropskými pravidly, na něj udělala velký dojem. Později Cochrane prohlásil, že nikdy nepotkal šachistu s takovým přirozeným nadáním. Bonnerjee byl klubem zaměstnán jako profesionální hráč a jeho hra se velmi rychle zlepšovala. V letech 1848-1860 s ním Cochrane sehrál stovky partií.
Pravidla indického šachu se v té době (ale ještě i značně později) od šachu evropského lišila, někdy i dost výrazně. Tak například neexistoval dvojkrok pěšce a neexistovala ani rošáda (místo toho mohl nešachovaný král jednou za partii táhnout jako jezdec). Není tedy divu, že i po přechodu na evropská pravidla byla hra indických šachistů značně svérázná, a to zejména v zahájení.
Svoje partie si Cochrane pečlivě zapisoval a posílal je do Anglie Stauntonovi, který některé z nich publikoval ve svých knihách a v roce 1843 jím založeném časopise Chess Player’s Chronicle. Howard Staunton si Cochrana vážil a oceňoval jeho roli coby „otce anglické šachové školy“. Díky jeho publikační činnosti se zachoval značný počet Cochranových partií, které přešly i do současných šachových databází.
V Megadatabázi je 791 Cochranových partií, z čehož ve 464 případech byl jeho soupeřem právě zmíněný Bonnerjee a dalších 199 partií Cochrane sehrál s jiným indickým hráčem jménem Somacarana. Oba tito Cochranovi pravidelní soupeři museli být velmi talentovaní, protože se rychle naučili evropské šachy a Cochrane je evidentně považoval za sobě rovné – alespoň v tom smyslu, že jim nedával žádnou počáteční výhodu, jak bylo tehdy zvykem v partiích soupeřů nestejné úrovně.
Můžete si zde přehrát několik dalších ukázek hry Johna Cochrana i jeho soupeřů. Je z nich zřejmé, že Cochrane nevynechal jedinou příležitost k založení ostrého útoku, dosti často ne zcela korektního. Ovšem na rozdíl od vynalézavého vedení útoku bylo umění obrany i u tehdejších nejsilnějších hráčů ještě v plenkách.
Když Staunton roku 1851 zorganizoval v Londýně první mezinárodní šachový turnaj, kalkatský šachový klub i Cochrane osobně poskytli významné finanční dary, které pomohly uskutečnit tuto zásadní událost v historii moderního šachu.
Po definitivním návratu do Anglie pokračoval v advokátní praxi již jen na částečný úvazek. Vydal několik právnických knih a samozřejmě i nadále hrál šachy, ovšem již jen pro zábavu. Byl rovněž nadšeným divákem šachových soutěží. Vzhledem ke zhoršenému sluchu byly jeho „polohlasné“ poznámky k probíhajícím partiím zdrojem pobavení hráčů i diváků. Byl však v šachové komunitě až do konce života velmi oblíben.
Cochranův styl romantického útočníka byl velmi atraktivní. Jeho příspěvky k teorii zahájení, ve své době významné, však většinou neodolaly prověrce časem a zejména drtivé síle šachových programů. Z jeho šachového odkazu, kterému se budeme věnovat ve druhé části tohoto povídání, má dodnes význam tzv. Cochranova obrana v koncovce věže proti věži a střelci. A milovníci šachové romantiky mohou proti ruské hře zkusit riskantní, ale zajímavý Cochranův gambit.
Konec 1. části
Miloslav Vanka
Autor článku je významným spolupracovníkem výukového serveru My-Chess. Vytvořil řadu témat výukové encyklopedie šachu Šachopedie, například v oblasti taktiky a koncovek. Speciálně doporučujeme jeho články v Šachopedii o významných českých a československých šachistech a články o problémovém šachu.
Moc hezký exkurz do éry vzdálené více než dvě staletí. Cochrane se imho dožil úctyhodného věku 80 let. Evropané té doby umírali většinou mezi třicítkou a čtyřicítkou. Britský světoběžník měl evidentně tuhý kořínek. Vydržet týdny trvající plavby po moři, nehostinné klima Kalkaty, být imunní vůči chorobám jako lepra, tuberkulóza, syfilis, malárie...za mne palec nahoru. Rozmazlení občané zdegenerované euroatlantické civilizace by v Indii 19 století nepřežili ani měsíc...
Tak v půlce 19. století v Evropě se už dalo dožít dost dlouho, zvlášť, pokud člověk nepocházel z vysloveně chudých vrstev. 60-70 let běžný věk dožití tehdy, myslím. Šlo o to přežít dětství (dětské nemoci, u chudých pak podvýživa), nemít smůlu na nějakou zlou infekční nemoc a mít rozumnou životosprávu. Třeba malárie je zlá také hlavně u dětí, dospělý zdravý člověk má slušnou šanci na přežití i bez léčení. Lepra, TBC, to bych řekl, že byly nemoci spíše chudých, což Cochrane nebyl.
Moc hezký článek.