Jiří Štoček napsal knihu "Z velmistrovských klání"

04.12.2023 06:00 | Domácí zprávy

Jiří Štoček napsal knihu Z velmistrovských klání s podtitulem 16 epizod z praktického šachu. Knihu vydává známá šachistka a vydavatelka Eliška Richtrová.

Než se pustíme do řádků našeho předního velmistra Jiřího Štočka, jak kniha vznikla a o čem je, rád bych čtenářům - z mého pohledu - alespoň trochu přiblížil Jirku, silného velmistra, reprezentanta, hlubokého šachistu a velkého znalce (nejenom šachové) historie.

S Jiřím jsem se několikrát utkal za šachovnicí a nebudu čtenáři nic "skrývat". Byly to pro mě moc těžké partie. Nejenom, že Jiří byl a je skvělým šachistou, ale také to byl a stále je nekompromisní bojovník. Vždycky jsem si považoval jeho hluboký vzhled do světa 64 polí. Nedivím se, že Jirka porazil například takové hráče jako Wei Yi (2742) - slavný zápas mezi ČR a Čínou, David Navara (2732) - mimochodem jediná prohra v turnajích MČR Davida od roku 2004, Alexej Širov (2695) - hrála se Francie, kde GM Širov prohrál bílými ve 27 tazích! A Alexej prohrál s Jirkou bílými a opět ve Francii v roce 2019,  Andrej Volokitin (2687), Hans Niemann (2678) - ano, to je nádherná partie s obětí dámy z Pražského turnaje v roce 2022, Matthias Bluebaum (2674), Anton Demchenko (2671) a mnoho ještě dalších a dalších velmi silných velmistrů.

Hrát s Jirkou bylo těžké proto, protože šachu skvěle rozuměl. Výborně počítal a měl cit na dynamické pozice. Tam byl strašidelně silný. Dokázal skvěle čarovat ve světě 64 polí. Jeho kombinační vzhled do pozice byl prostě úžasný - a to všechno samozřejmě platí doposud. Nezapomenu na turnaj "přátelství" v roce 2001, který se hrál v Přerově. Jiří turnaj jasně vyhrál, když udělal 8,5 bodů z 11 partií. Druhý tehdy byl GM Neverov (2569), který měl o bod méně. S Jirkou jsem hrál v 8. kole, kdy jsem byl rozjetý a měl jsem +2, jenomže...to byla tvrdá lekce. Myslel jsem si, že po 18.Jd5 "musím mít výhodu", ale pak to přišlo. 18...Sd8! 20...b5! 21...Sxd5! 22...Sb6! a hlavně 25...e4!! Když se na partii podíváte, tak vám to přijde jako "normální průběh", ale tehdy to byly tvrdé údery nejenom na moji pozici, ale také na moji psychiku. Moc partií jsem v životě (vážných) neprohrál na čas, ale toto byla jedna z nich. Připadal jsem si jako divák, který pozoruje, bez jakékoliv šance zasáhnout, jak se mu bortí jeho vlastní stavba. Navíc se zhroutil i praporek na hodinách. Tomu se říká "dokonalá prohra". Byla to tehdy pro mě obrovská lekce z dynamického šachu, s tím, že slabé soupeřovo pole nemusí být "až tak" slabé... .

Jirka není jenom velmi silný šachista, ale také výborný komentátor, autor výjimečných šachových článků. Stačí jenom vzpomenout na Šachinfo, kde Jirka publikoval a psal. Jeho rozbory partií, poutavé vyprávění a hluboký vzhled do pozice patřilo k tomu nejlepšímu, co tam kdy bylo. Kdo si pamatuje, jistě mi to potvrdí.

Na knihu Jirky se velmi těším a netrpělivě vyhlížím datum vydání. Pokud se chcete ponořit do hlubin světa 64 polí a "ochutnat" mysl silného velmistra a velkého znalce šachu, pak není co řešit. Za mě jenom dodám, že mi přijde 500 výtisků takové knihy a takového autora "velmi málo"

Robert Cvek

Nyní přenechávám slovo Jiřímu Štočkovi (RC: naposledy jsme vedli rozhovor v roce 2018):

V roce 2018 jsem „hrozil“, že se zcela odřeknu dalšího komentování partií, potom přece jen ještě nějaké drobnější příspěvky, teď tedy nakonec kniha.

Je založena na mé vlastní šachové praxi, přičemž nadpoloviční většina partií je s poznámkami zveřejněna poprvé. Takový požadavek jsem si na začátku striktně stanovil a trochu si tak omezil výběr partií, vzhledem k tomu, jak málo jsem se s tradičním smyslem pro komentátorské povinnosti omezoval dříve. Ale našel se dostatek partií, které mi připadaly vhodné, spolu s tím, že ke zbytku do knihy vybraných partií jsem už existující mnoho let staré poznámky dost důkladně přepracoval.

Oproti dříve vyznávanému střízlivě popisnému stylu komentovaní je u poznámek v knize, jak doufám, ještě něco navíc. Snažím se zdůraznit nejzásadnější momenty partie a podrobněji objasnit, na základě jakých úvah nebo i vědomostí v nich byla činěna rozhodnutí, někde úspěšná, jindy nikoliv. Případně, zda se dá vyvodit nějaké ponaučení všeobecnějšího dosahu. Průběh jsem doprovodil různými otázkami. Čtenář se může aktivněji zapojit samostatným navrhováním odpovědí, pokud o to má zájem. Není to však potřeba, dá se při četbě bez toho obejít a pohodlněji přejít hned k odpovědi. Pochopitelně zde však předem nechci prozrazovat mnoho detailů z obsahu, nebo přepisovat předmluvy...

Rozebírají se výhradně celé partie, to prozradit mohu. Vnímání partie jako celku má vliv na rozhodování při hře a v sebelépe vybraných fragmentech z partií, případně sbírce příkladů k procvičování, se tento aspekt ztrácí. Navíc jiní naši autoři takové věci umí udělat mnohem lépe. Raději jsem chtěl v rámci „16-ti epizod z praktického šachu“ použít zase trochu nový přístup, nakolik se záměry zdařily, to už musí posoudit jiní.

Knížka vznikla ve spolupráci s Eliškou Richtrovou a jejím vydavatelstvím, přičemž samozřejmě za textový a šachový obsah zodpovídám výhradně sám, na straně vydavatele jde pouze o grafické provedení. Obrátit se s původním ještě trochu neurčitým záměrem právě na Elišku byl můj hned první nápad a rozhodně jsem s ním spokojen. Pokud dělám komentáře ve vlastní režii, můj obvyklý postup je takový, že první verze textu je zároveň i poslední. Tentokrát jsem musel strpět kritiku a postupovat k cíli jakousi iterační metodou. Zprvu jsem se nad tím ošíval, ale nakonec musím uznat, že takto vznikl text srozumitelnější a tím pádem snad pro většinu čtenářů užitečnější, než by byla nejpůvodnější podoba rukopisu.

Byl jsem velmi rád, že úvodního slova v mojí knize se ujal Vlastimil Babula. S Vlastou jsme generační souputníci a dlouholetí přátelé. Na šachová kolbiště už dlouhé roky vstupujeme sice s ne úplně stejným pojetím hry, ale ani ne tak propastně odlišným. A řekl bych, třebaže v různých detailech se „bilance“ liší, že jsme si přitom vedli zhruba srovnatelně úspěšně. A jakkoliv tomu možná nevěří kritici, já jsem přesvědčen, že zároveň máme oba ještě mnohá úspěšná turnajová vystoupení před sebou.

Kniha tedy neznamená „závěrečné ohlédnutí“. Ale příležitost k určitému ohlédnutí  by okamžik jejího vydání mohl být. Co je zásadně jinak za těch posledních 5 let.

Byla tehdy před 5-ti lety řeč o tom, že sportovní pohled na šachovou hru, příp. na šachovou partii spíše coby zábavu jen pro daný okamžik postupně začíná zcela převažovat a ty ostatní, z nedostatku vhodnějších nápadů jsme je nazývali tvůrčí a badatelské, které zde tradičně také byly, se jakoby vytrácí. V tom ohledu vydání knihy patří mezi „to ostatní“, měl jsem popravdě řečeno pocit, že to je jeden posledních okamžiků, kdy se ještě k takovému počinu dokáži odhodlat a přimět.

Při tehdejším ohlédnutí jsem naznačoval dosud ne zcela dostatečné uspokojení spíše nad soupisem výsledkových tabulek, to se záhy změnilo, když jsem přidal pár samostatných prvních míst, takže už v celkovém soupisu za mnoho let nevyhlíží tak docela nedostatkově a společně se všemi ostatními položkami už celek vypadá uspokojivě, aspoň z mého pohledu, co si případně myslí někdo jiný, to mi je vcelku jedno. Dokonce vypadá „velmistrovsky“. O tomhle ale v knížce nic není! V ní se pouze rozebírají partie, někdy s připomenutím vlivu specifických turnajových okolností.

Onen pocit uspokojení neměl být důvodem k úvahám o ukončení činnosti, spíše k jejímu pokračování s větším klidem a rozvahou. Začátek roku 2020 byl v tom směru naplněn optimismem a ambicemi do předpokládaných dalších klání... Od té doby se událo dost nečekaného, po vynucené dlouhé pauze sice přišla i další turnajová první místa, ale také některé až komicky rozsáhlé nezdary. Z čeho taková nestabilita? Jistě nelze pominout ani množící se příznaky narůstajícího „šílenství světa“, které člověka připravují o někdejší vnitřní klid. Uvidíme, zda se v další herní praxi podaří navazovat přece jen spíše na ty lepší tendence.

Spokojenost je jistě na místě, ale... Co především chybělo?

Je možné hovořit o uspokojení turnajovou bilancí, jistě se jedná o turnaje velmi slušného mezinárodního ranku, ale přece jen, existují i turnaje ranku ještě poněkud vyššího. Neúčast v nich mě možná jen uchránila zklamání, ale přece jen, nebyla to vlastní volba...

Na začátku takového rozboru je třeba poznamenat, že na případné nejsmělejší ambice prostě nikdy ani vzdáleně nebyly potřebné předpoklady. Ale jestli se v mnoha řadách velmistrů po stránce „světové proslulosti“ octneš dejme tomu na konci druhé nebo až na začátku třetí, to se jistě nějak ovlivnit dá. Nelze však předat nynější zkušenosti sám sobě do minulosti, ledaže by tehdy na zásadní chyby upozornil někdo jiný, to se však nestalo. Všelijaké „organizační“ věci by se daly rozebírat, je však třeba si především přiznat určité fundamentální nedostatky ve vlastní praktické hře, na které bylo založeno již během učednických let a které stojí v cestě tomu, aby to lepší z ní mohlo být předváděno s větší stabilitou.

Takových nás jistě bylo mnoho, kdo šachy od začátku spíše „studovali“, nežli „trénovali“. Vybudovat si dostatečně kvalitní porozumění, potřebné zázemí vědomostí, schopnost přijít občas s novou myšlenkou. Žádná pozornost nebyla naopak věnována soustředění se během partie, jak místo hry nepřemýšlet o úplně jiných věcech, pokud tohle tedy vůbec jde, to netuším. Ale uvažovat se jistě dá o tom, které tahy se mají provést rychleji, ve kterých okamžicích se naopak má časový příděl využít. Nebo například praktický odhad pro to, kdy už je potřeba se smířit s tím, že realistickým cílem další hry je spíše remíza – v tomhle jsem třeba já příliš nepokročil dodnes. Stručně řečeno, schopnost nalézat silné tahy by měla být doplněna schopností nedělat ty zjevně slabé. Pokud prvotní motivací je okouzlení šachovou hrou a její bohatou historií, to druhé se může snadno podcenit.

Zajímavé je, že tento typ nesouladu, aspoň jak se to z nedostatečně poučeného pohledu jeví mně, se na úplně jiné celkové úrovni vykytuje třeba i v praxi Davida. Na základě těch silných tahů a skvělých partií by dávno měl být pravidelným účastníkem turnaje kandidátů, ale nějaký zjevně nevydařený moment se zatím vloudí příliš často. Avšak i kdyby se David Navara mistrem světa nakonec přece jen nestal, jeho partie tím nejsou o nic horší!

Kdo chce mnoho dosáhnout, měl by být věci dostatečně oddán. Během studentských let to jistě tak dobře nejde, ale odklad úsilí o několik roků snad nemusí být rozhodující, pokud dřívější nadšení vydrží.

Navzdory všelijakým vývojům stále platí, možná čím dál více, že předpokladem lecčeho je dlouhodobé nadšení pro věc. Jak pěkně řekl jeden mladý kolega, on „šachem žije“. Někdy v žákovských letech bych nejspíš tohle dovedl říci také. Ale tomu byl brzy konec, potom už doby nadšení byly střídány úseky apatie, kdy si člověk „plní povinnosti“, ale pokud může, čas věnuje něčemu jinému. Co může i nadšence natolik otrávit? Že to má poté i nesporný vliv na množství a kvalitu práce nad šachem a nad vlastní přípravou. Zajisté ne nevydařená partie nebo turnaj, tím se vyvolá spíše až příliš nedočkavá snaha o rehabilitaci. Věčné hloupé půtky s činovníky by mohly raději nebýt, ale to také není nejpodstatnější.

Kdysi na žákovské soutěži jeden ze svěřenců referoval proslulému trenéru Vratislavu Horovi, jak právě „hloupě prohrál“. Pan Hora na to odvětil: „Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by prohrál chytře!“ Jsouce specialistou na přípravu žáků, z praktického šachu neviděl leccos a bylo to dobře, aby tak mohl předávat ničím nezkalené nadšení. To já jsem pak viděl „chytrých“ proher spoustu. V jednotlivcích, ve družstvech... Poznání, že s tím nedokážeš nic udělat. Vznikne nutkání, zabouchnout za sebou dveře a jít dělat něco jiného. Díky náklonnosti k samotné šachové hře se jej mnohokrát podařilo nakonec překonat. Tohle by však v případě zájmu čtenářů bylo téma pro jiný den.

Právě vydaná kniha je o praktickém šachu, ale výhradně o pěkných, zajímavých aspektech, o naší krásné hře jako takové.

To dobré nakonec při ohlédnutí vždy převažuje.

Za sebe mohu říci, i když by se mohlo zdát, že za určitých souběhů okolností toho Caissa mohla možná nabídnout ještě o trochu více, přece jsem spokojen. A možná je to nakonec takhle nejlepší.

Jiří Štoček



-
. kolo -
0x 1269x Robert Cvek
Fotogalerie
Komentáře (0) Aktualizovat Zobrazit pouze mnou komentované