Jako když se mění lokál

19.03.2014 14:12 | ostatní-články

Když jsem Elišku viděl poprvé, byla úplně malinká; nedosáhla ze židle nohama, takže pokaždé musela slézt a židli pošoupnout. Hrála za nějaký obskurní oddíl, snad za Uhelné sklady, a ten měl v sestavě jen dvě jména: Klíma a Kurzweil. (A samozřejmě Klímová)

Nikdy jsme přesně nevěděli, kdo všecko je Klíma a kdo je všecko Kurzweil, ba dokonce měli jsme podezření, že některý Klíma nastupuje jako Kurzweil a obráceně; podle toho, jak se zrovna sejdou. Jenže Uhelné sklady v šachových přeborech nikdy nehrály než o čest… nikomu nevadily a my si tu záhadu spíš vychutnávali, než abychom pátrali po jejím rozluštění.
Já jsem v dorosteneckém věku hrál s Klímou i s Kurzweilem, ale rozeznávat je jsem se tím nenaučil; všichni si byli strašně podobní. – Zato s Eliškou jsem hrál až po mnoha letech, když ona už byla slavná GM; hezká partie, zajímavá partie, zařízla mě jako čuníka. Dlouho jsme pak partii rozebírali a dohodli se při té příležitosti, že s ní udělám nějakou publicistiku. Chtěl jsem, jak se říká, prorazit; tou dobou mě takové věci ještě napadaly.
Seděli jsme pak v kavárně Slávii (bydlela nedaleko), pili kafe a džus, povídali o všem možném… koukali jsme z okna a řeka byla právě tak hezká, jako dokáže být dnes. – U Kolářova stolu seděli koryfejové a koryfejky disentu, poněkud hluční a okázale sebestřední, ale Vaculík se ve vzpomínkách na Slávii otřel právě o nás: jací jsme povrchní, nevycválaní, a naše témata jaká jsou nicotná. 

* * *

Potkal jsem ji po převratě na Střeleckém ostrově, ve frontě na registraci kupónové knížky, a ona vyprávěla, jak odmítla jet do Jugoslávie na turnaj kandidátek mistrovství světa.
„Ale děvče,” pravil jsem, „jestli máš nějakou šanci, tak dneska! Takový příležitosti se neopakujou.”
„Já vím, Michale. Jenomže v zemi, která válčí – a navíc takhle svinsky –, žádný šachový turnaje bejt nemaj. Ty tam prostě nepatřej!”
Das Ewigweibliche zieht uns hinan. – Tu slavnou větu si já někdy překládám: Některý věci nám prostě musej říct ženský. A opravdu jsem myslel na Elišku, když jsem dva roky nato řekl v hádce jednomu neuvěřitelně militantnímu Srbovi, že jestli nás někdy nalosují spolu, já proti němu k šachové partii nesednu, protože on je (výraz jsem pochytil v nějakém filmu) fašistički smrád. Byla z toho strkanice a aféra, a direktoriát turnaje mi sice po straně, zato však důrazně sdělil, že do jejich města už hrát šachy nikdy nepřijedu.
Nemýlili se, nepřijel jsem. – Ani Eliška Klímová, provdaná Richterová, se nestala mistryní světa. Jestli je to škoda, tak pro koho? Eliška je zkrátka v pořádku.
Ví, jak se šachy hrají, ví, kdy se šachy nehrají…

* * *

Šach, jak jsme ho znali my, je pro mě mrtvý. Mrtvý.
Když jsem mezi šachisty vstupoval, byl jsem malý a uctivý a vzhlížel k nim; když jsem vyrostl a někým se tam stal, malí a uctiví vzhlíželi ke mně. Vzpomínám na to… smím říct, že bez pýchy? Ale rád. – Šach byl pohádkové království: dřevěných panáků, černobílých diagramů, geometrických působení a vztahů. Cigaret, vikslajvantových ubrusů, tikotu hodin.
Býval jsem rád poddaným v říši šachového krále. Vnímal jsem život v ní jako relativně spravedlivý a přitom zastřešený jistou vznešeností či majestátem… tradicemi. Ne každý ví, že dřív při střídání na šachovém trůnu starý král provolával slávu novému: Steinitz provolával Laskerovi, Lasker Capablancovi, pak Aljechin Euwemu. Sám Capablanca sílu provolávat Aljechinovi nenašel; poslední partii ještě přerušil a před jejím dohráváním poslal posla s dopisem: „Vzdávám se a blahopřeji Vám k vítězství. Mé poručení Vaší choti. Capablanca.“
Což není zmužilé. Ale punc starosvětské elegance to pořád má. Chlapík, kterému rozbořili svět, zdvořile se dává poroučet manželce toho, kdo mu svět rozbořil. Rád bych v té souvislosti vypravoval ještě, jak na banketu, když se stal šachovým králem Kasparov (Karpov mu určitě slávu neprovolával), přišla za ním vdova po bývalém mistru světa Petrosjanovi, vzala si ho stranou a řekla: „Uvědomujete si, mladíku, že už vás v životě nic krásnějšího nepotká?“
A on samozřejmě koukal, bylo mu teprv dvaadvacet, život před sebou… nepochopil, o čem ta černě oděná paní mluví, to by nezvládl nikdo z nás.
Nepochopil, ale zapamatoval si. Asi by jí dnes dal za pravdu.

* * *

Šach čímsi byl, a my ho za to milovali. My největší troubové jsme tajně snili, že by od šachistů svět mohl něco odkoukat. Dopadá to však přesně obráceně: svět si ke své podobě evidentně mění nás.
Život jako takový, mám tedy na mysli i šachový život, se spektakularizuje. Kdo není v televizi… takže šachový život v televizi je. Někdo si nás však v marketingové strategii tvrdě vychutnává: sehnal vysílací časy a reklamy, ale z turnajových sálů vyhnal cigarety. Prize money na turnajích zvedá, ale chce za to mluvit do oblečení hráčů a hráček. Začal měnit pravidla hry, vymiňuje si právo prohledat nás, jestli u sebe nemáme mobil, kvůli elektronické nápovědě… nechat se prohledávat?! Ani když jsem za komunistů potkal ve dvě hodiny ráno hlídku, neprohledávali mě!
Nabobové celého světa, spojte se: na kolik přijde zacpat šachistovi hubu a udělat z něj panáka, jaké sám na šachovnici posunuje? – Šach v tom ani zdaleka není sám; třeba plážový volejbal má zas pro ženský dress code předepsanou maximální šířku látky u kalhotek. Maximální, upozorňuju… jak dlouhé kalhoty jsou pro šachistu příliš krátké? Jak hluboký výstřih je pro šachistku menší než malý?
To je dnes v šachu kardinální problém.

* * *

Na Malém náměstí v Benešově stávají od jara do podzimu zahradní šachy, já se tam občas objevím, rozestavím si nějakou pozici a na chvilku si něco zkouším. Lidé se zastavují; nejspíš mě mají za blázna, jak tam bez viditelné příčiny nosím půlmetrové figurky z místa na místo.
Rád hraju s počítači… kdyby na tom sešlo, mohu si s počítačovými programy zahrát turnaj tak silný, za jaký bych normálně utratil peněz jako za cestu na Island. Ale na takovémhle turnaji by mě nikdo neprohledával.
Snad měl (ale zas abych nevypadal jako dělníci z manufaktur, co ničili stroje), snad měl šach zůstat chudý. Jako měla zůstat chudá církev. Prodáváme něco, co za peníze stejně nelze koupit… prodáváme šachistovu duši. Já vím, že zní hrozně, když se to řekne takhle.
Jeho duši i jeho charakter.



ukázka z připravované knihy Jako když se mění lokál autora Michala Matouška

20x 5892x
Fotogalerie
Komentáře (20) Aktualizovat
25.03.2014 16:07 | johnny01

Morphynista už odpověděl, pro zajímavost připojuji odkaz na normy.

25.03.2014 07:16 | Morphynista

Odznak PPOV  - ( Připraven k práci a obraně vlasti ) . Podle článku z Čs.šachu z března 1956 s názvem " Šachisté, pečujte o svou tělesnou zdatnost ! " šlo o to, že každý hráč do 30 let musel absolvovat tyto disciplíny : běh na 100 m, běh na polní překážkové dráze, šplh nebo shyby, skok vysoký nebo skok daleký, vrh koulí nebo hod granátem, plavání, gymnastika, lyže, cyklistika nebo turistika, střelba vzduchovkou, ideová část. Pro každou věkovou kategorii byly stanovené příslušné limity a šachista je musel splnit, pokud chtěl získat výkonnostní třídu v šachu. Navíc nestačilo podmínky pro udělení splnit jen jednou, ale každé tři roky bylo nutné několik disciplín dělat znovu. Udělení odznaku PPOV bylo podmínkou účasti v soutěžích uvedených v celostátním sportovním kalendáři. Autor mimo jiné píše : " Činnost mnoha šachových oddílů je však dosud převážně zatížena zbytky starého isolacionismu. Značná část šachistů dosud podceňuje význam základní tělesné výchovy, což se projevilo i v tom, že účast šachistů v nácviku na I. celostátní spartakiádu nebyla úměrná jejich počtu . Předsednictvo sekce již loni se usneslo, že soustavné popularisování odznaku PPOV mezi šachisty je prvořadým úkolem sekce, jehož plnění je nezbytné pro další rozvoj našeho šachu. Uložilo všem složkám sekce, aby zajistily zvýšenou účast šachistů na provádění základní tělesné výchovy " .

25.03.2014 03:24 | bohouš z buše

Prosím, co byl odznak PPOV?

20.03.2014 16:45 | johnny01

pawn - zajímavé, tolik přísných kontrol na letištích a ani ty nezamezí tomu, aby někdo zbraň nepronesl. Kde je asi chyba? Je smutné, že se podobným směrem vydávají i šachy. Někdo podváděl s mobily, tak se zakázaly mobily, příště někdo bude podvádět s hodinkami, tak se zakážou hodinky, pak někdo bude podvádět s propiskami, tak se zakážou propisky, pak někdo bude podvádět s integrovaným čipem, tak bude muset v každé místnosti být detektor kovu a projížděcí pás s kamerami jako na letištích a soudech? Teprve pak se možná šachy vrátí do kaváren.

 

A budou povinné lékařské prohlídky (jestli někdo nemá integrovaný čip)? A ty už ve "starých zlatých časech" povinné byly, stejně jako registrační průkazy před každou partií nebo podmínka splnit odznak PPOV k udělení VT u hráčů do 30 let. Soudruzi se divili, že nové VT dostávají téměř jen hráči nad 30 let a že si lidi nechávaj napsat od doktora papír a ve světlé chvilce hranici posunuli na 18 let. Zajímavé, že na tyto také "staré zlaté časy" se nějak zapomíná vzpomínat.

20.03.2014 10:37 | N. Očník

Inconnu: a ted jeste ... co presne to bylo?

Taky uz se dostavam do veku kdy vzpominky prevladaji, nehlede na to,z e nostalgicky jsem odmala ... ale tak nejak mimo to vim, ze na "stare zlate casy" vzpomina mnoho lidi, aniz kdyz jake zlate stare casy byly.

Stejne tak by dustojnici armady mohli smutne vzpominat na casy, kdy byt cisarskym dustojnikem byla nejaka cest a karierni terno. Kdy dustojnici hajili svou cest i v soubojich. Jiste, je to romanticke, opojne vuni starych zlatych casu. Opravdu by to vsak nekdo chtel zpet?

Myslite, ze by dnesni piloti F1 dobrovolne nasedli do 30 let starych monopostu a vymenili je za ty dnesni? Jakkoli jim vrceni dnesnich stroju muze pripadat nedustojne.

Ano, mnoho lidi podvedome touzi po "neuspechane dobe" ... kdy proste nebylo co konzumovat, tak se nekonzumovalo. Lide "z nouze" travili cele vecery v klubech, trebas sachovych. Kdyby bylo co konzumovat tehdy, lide by konzumovali stejne jak dnes. Lidi se nezmenili. Nebyli tehdy lepsi, jen zili v jinych podminakch.

20.03.2014 10:28 | Inconnu

Jistě lze polemizovat o věcné správnosti některých tvrzení a detailně je pitvat, uvádět na pravou míru, vykládat, atd., etc., ad nauseam. Ale mám dojem, že autor chtěl říci něco poněkud jiného. Tak nějak... důležitějšího.

20.03.2014 10:11 | Zmestabileho

Zrovna vztahy mezi Alechinem a Capablancou asi nebyly výstavní skříní gentlemanství první poloviny minulého století. Pokud vím, tito dva spolu měli problém vůbec se slušně pozdravit a podat si ruku. Asi něco jako dnes Kramnik a Topalov...:-). Jen tehdejší doba si žádala hodně studené zdvořilostní gesto, s poručením se paní choti... Já mám raději dobu a hlavně lidi, kteří ne nebojí otevřeně a narovinu říkat, co si opravdu myslí. A že mistři světa oddalovali zápasy s vyzyvateli, případně si úmyslně vybrali vyzyvatele, který byl slabší a snadněji k poražení - to je asi až všeobecně známo. O těchto koryfejích šachu lze potom obtížně tvrdit, že neprodávali svou duši šachisty.

20.03.2014 09:40 | pawn

Také je mi známo, že aktuální mistr světa často v minulsti odkládal zápas s vyzyvatelem, co to jen šlo, to nepověžuji zrovna za gentlemanské. A naříkat nad tím, že mi soupeř nemůže slastně foukat cigaretový dým do obličeje považuji přímo za hloupé a v dnešní době nepochopitelné podceňování pasivního kouření. Některé postřehy se mně líbily, ale převládají rozpaky.

20.03.2014 09:40 | pawn

Pokud jsou lidé, kteří zneužívají elektronickou nápovědu, musí se zkontrolovat všichni, nebo všichni musejí přijmout nějaká omezení. Je to logické. Na letišti se Vám také všichni vysmějí, pokud byste se chtěli vyhnout kontrole s tím, že Vy přece jste nikdy žádnou bombu či zbraň nepronášel a tak je Vaše kontrola i po tom, co všechno se již v letadlech stalo, nepřípustná. Opravdu si autor myslí, že se v minulosti nepodvádělo elektronickou nápovědou kvůli tomu, že ta doba byla "krásná" a nikoli prostě kvůli tomu, že elektronická nápověda neexistovala?

20.03.2014 09:28 | Pavel Capek

ZMB napsal : Nemyslím si ale, jak píše Michal Matoušek, že "šachistovu duši a charakter dnes někomu prodáváme"... on totiž není ani dnes nikdo, kdo by byl ochoten ji za slušný peníz koupit.

 

Tak nás tu máte, jak jste si přál, na lampu padl stín Přes psací stůl když mi vizitku dal - firma Ďábel a syn.  

Tady by asi zájem byl...wink

20.03.2014 08:56 | Inconnu

Velmi dobré! Ve své zahleděnosti do všednodenních starostí a radostí zapomínám přemýšlet. Takže díky za připomenutí.

19.03.2014 23:00 | hans

Coby starší pán si tu knihu velmi rád přečtu

19.03.2014 22:56 | JanV

@ wlk :-)

Myslim, ze ukazka je hezka a hlavni tema nejsou cigarety nebo penize, ale moralka. To, ze se clovek nezaproda. Nekomu je toto tema, zda se, tak vzdalene, ze ho v clanku ani nepostrehne. 

19.03.2014 20:57 | wlk

Reagovat sam na seba je znakom dusevnej poruchy. Ale ja si dnes tiez naordinujem konsku davku barbituratov.

19.03.2014 17:27 | exot

A to bude kniha esejů a článků již publikovaných nebo něco úplně nového? A kdo to bude vydávat?

19.03.2014 17:06 | Zmestabileho

Mám pocit, že chápu nostalgii autora článku. Vzpomínky na něco, co už nenávratně skončilo, a přitom nás to velmi silně zasahovalo - ...takové vzpomínky nás vedou až k myšlenkám, že jsme ztratili svou duši... Znám to z vlastních pocitů velmi dobře. Nemyslím si ale, jak píše Michal Matoušek, že "šachistovu duši a charakter dnes někomu prodáváme"... on totiž není ani dnes nikdo, kdo by byl ochoten ji za slušný peníz koupit.

19.03.2014 16:48 | Morphynista

Myslím, že bychom měli posuzovat text a ne nějaké překlepy.  Titul GM chápu jako mezinárodní velmistryni, žádnou chybu v tom nevidím. Souhlasím s matmanem, názory autora jsou mi blízké, i mě současná ( a hlavně budoucí ) pravidla přivedla k zamyšlení, zda mám v příští sezoně vůbec ještě vážné partie hrát...

19.03.2014 16:11 | breughel

Autor jako vždy blábolí, jaká GM? Jaká Richt rová?

300683  Richtrova, Eliska  WGM  WGM     CZE  2243         2246    0  1959  F   

19.03.2014 15:34 | Zmestabileho

Ano, jak moc působivý musel být pohled na mistra světa v šachu, kterak v zadumání vykouřil svých osmdesát cigaret denně, a při dvacátém šálku černé kávy - ve tři hodiny ráno -  objevil tajemství jen zdánlivě remízové věžové koncovky! Jak působivý musel být pohled na něj, když po ztrátě titulu, nad desátým pohárkem absintu ve své oblíbené café royal, pateticky vykřikoval na číšníka - "Král je mrtev, ať žije král!"... Jak působivý musel potom být malý článek v regionálních novinách, o úmrtí bývalého championa, který byl nalezen v prázdném a studeném hotelovém pokoji, těsně před vystěhováním na ulici pro nezaplacení nájmu. Tohle všechno je tak krásné... škoda že šach nezůstal chudý...:-). Ehm...

19.03.2014 15:27 | matman

Dobře napsáno. Každá doba má svoje lepší a horší stránky.