Jak pracovat s motivací VI.: hráči a motivace

26.10.2022 06:00 | Trénink

Samozřejmě by nemělo smysl hovořit o motivaci bez zmínky o těch, kterých se to týká. Tuto část budeme věnovat třem typům hráčů, se kterými se jako trenéři nejčastěji setkáváme.

Technická poznámka: toto rozdělení kopíruje schéma klientů, se kterými se setkáváme v klinické poradenské praxi. Pouze jsem jej převedl do šachového kontextu.

S prvními dvěma typy svěřenců z hlediska motivace příliš mnoho práce nemáme, i když z naprosto rozdílných důvodů.

Ideální svěřenec

Prvním typem je hráč, kterého můžeme nazvat ideální svěřenec. Je to šachista, který ví, co chce. Pracovat s takovým hráčem je radost. Není většího potěšení, než když můžete vést někoho, kdo chce trénovat, tréninky ho baví, ale hlavně plní aktivně všechny úkoly. Takový člověk samozřejmě žádné problémy s motivací nemá.

Krom vysokého stavu motivace je příznačná také schopnost sebereflexe vůči vlastním slabým stránkám. Pro zvyšování výkonnosti je zásadní umět pojmenovat vlastní nedostatky a slabiny, aby se mohl hráč s trenérem zaměřit na jejich odstraňování.

Nespolupracující svěřenec

Dalším typem je svěřenec, který z nějakého důvodu nechce trénovat. V extrémním případě se může jednat o hráče, který sice rád hraje šachy, ale o trénování nemá zájem. To nás ovšem málokdy skutečně trápí, protože tady prostě nic nezmůžeme. Méně extrémním případem je typ hráče, který sice chce trénovat, ale jejich přístup k trénování je v rozporu s jejich potřebami. Mimo šachové prostředí bychom se s tímto typem lidí nejčastěji setkali v protialkoholických léčebnách a ambulancích. Lidé mající problémy s alkoholem do té míry, že jejich závislost už začíná ruinovat jejich soukromý i pracovní život, vám v tomto stádiu také budou tvrdit, že ONI s alkoholem žádný problém nemají, to jejich okolí má problém s jejich pitím. 

V šachu je to podobné, jsou hráči, kteří nejsou schopni sebereflexe vlastní hry. Také nevnímají, že by měli nějaký problém, slabé stránky nebo nedostatky. Mají pocit, že se jim nedaří, i když šachu rozumějí lépe než ostatní. Z hlediska trénování je to dost zásadní překážka rozvoje, protože když nemáte žádné nedostatky, těžko můžete pracovat na jich odstranění. Z vlastní zkušenosti mohu nabídnout tento příklad:

Jeden mladý a šikovný hráč, který záhy začal vynikat nad svými vrstevníky, budil od počátku velká očekávání a naděje. Bohužel brzy začal až příliš věřit tomu, že bude dobrý sám od sebe. A protože mu zpočátku šlo opravdu všechno velice snadno a lehce, uvěřil, že tomu tak bude i nadále. A protože byl přesvědčený, že všechno umí, že je vytříbeným taktikem, skvělým stratégem a dobrým v koncovkách, tak to poslední, co ho zajímalo byl trénink. Takovému svěřenci aktivně pomoci jako trenér nemůžete. Uběhlo pár let a onen klučina, udiveně zjišťoval, že zatímco jeho vrstevníci, které kdysi převyšoval o dvě třídy, se výrazně výkonnostně posunuli, zatímco on už delší dobu stagnuje.

Většinou se ale setkáváme s tím, že dotyčný hráč ignoruje nebo vinou nedostatečné sebereflexe dostatečně nezohledňuje nějaký dílčí nedostatek své hry. Může se jednat o nedostatky v taktice, strategii, zahájení i koncovkách. Ale také o čistě psychologické rysy, jako chronický optimizmus a přeceňování vlastních šancí, anebo naopak zbytečná opatrnost apod.

Zatímco u prvního typu žádné znalosti nepotřebujeme, u druhého typu jich potřebujeme možná až příliš. Je otázka, zda má cenu příliš se rozepisovat o strategiích práce s nespolupracujícím klientem/svěřencem, protože si alespoň z hlediska trénování nedokáži představit situaci, ve které by to mělo praktický smysl. Když někdo spolupracovat nechce, jaký má smysl se o to snažit? Bohužel dnes už zesnulý velmistr Marek Vokáč nám na semináři trenérů vyprávěl o svěřenkyni, která za žádnou cenu nechtěla hrát Sicilskou obranu. Měl za to, že hraje příliš ustrašeně a že by toto dynamické zahájení bylo pro ni ideální. Dokonce zašel tak daleko, že se zahájení sám naučil, aby to měla jednodušší. Přesto ale jeho snažení vyšlo naprázdno, protože ona hráčka opravdu nechtěla odpovídat na 1.e4 tahem 1… c5. Opravdu nemá  cenu nabízet někomu něco, o co vůbec nestojí.

Zbývá třetí typ svěřenců, který je pro nás z hlediska práce s motivací nejvýznamnější. Nazývá se váhající svěřenec.

Váhající svěřenec

Váhající svěřenec je typem šachisty, který si sice uvědomuje vlastní nedostatky, ale z nějakého důvodu je (zatím) nechce řešit. Lidé se z mnoha důvodů vyhýbají tomu, aby své problémy řešili. Někdy kvůli tomu, že neví jak, jindy proto, že se obávají selhání nebo řešení považují za horší než problém samotný. Všeobecná neochota šachistů ke studiu zahájení by nás neměla překvapovat. Krom nesporných výhod, které znalost zahájení přinese, narážíme i na celou řadu nevýhod. Např. obáváme se, že nás studium nebude bavit, bojíme se, že naučit se zahájení vyžaduje enormní množství času, odstrašuje nás existence všemožných variant a podvariant, o kterých soudíme, že se je nemůžeme nikdy naučit, a pokud se je nakonec naučíme, stejně je brzy zapomeneme.

V časopisu Šachinfo jsem narazil na rozhovor s jednou naší reprezentantkou. Jejím jménem si už nejsem stoprocentně jistý, proto ho neuvádím. Ostatně není ani důležité. Volně parafrázuji: 

„Zjistila jsem, že nemá moc vypracovaný repertoár zahájení. Možná za to trochu může moje lenost. Na druhou stranu ráda hraji kreativně a od začátku partie tvořím, nechci bezduše odtahat nějakou variantu do x-tahu.“


Nebo

Kdysi – je to už cca 15 let – jsem zaslechl, jak si mladý hráč stěžoval, že kdyby měl vypracované zahájení, tak by měl rating určitě nejméně o 100 bodů větší. Pamatuji si, jak mi toto prohlášení tenkrát nedávalo smysl. Vyvolávalo to dojem, že znalost zahájení je záležitostí nějakých vnějších sil, nad kterými nemáme žádnou kontrolu. Pokud ví, že znalost zahájení mu výrazně pomůže - ptal jsem se sám sebe - tak proč v tomto směru nic nepodnikne.

Oba příklady mají společný prvek: uvědomění si nějakého problému, ale odkládání jeho řešení. Právě u váhajících svěřenců máme největší šanci pracovat s jejich motivací. U ideálního se nemusíme snažit vůbec, protože ten je motivovaný sám od sebe, a u nespolupracujícího svěřence není motivace nemožná, ale značně obtížná a vyžaduje čas. 

Hledání rozporů

První věc, na kterou bychom se měli zaměřit je hledání rozporu mezi tím, čeho by chtěl svěřenec jako hráč dosáhnout a skutečným stavem. Je to jednoduchý způsob zmapování skutečného stavu svěřencovi motivace. Přítomnost rozporu mezi očekáváním a skutečností znamená, že svěřenec není z nějakého důvodu se stávající situací spokojený. Nespokojenost ještě neznačí aktivní řešení situace, ale stává se prvním odrazovým můstkem.

Nedostatky mají pochopitelně své důsledky. Slabá příprava může pochopitelně negativně ovlivnit přechod ze zahájení do střední hry. A nezvládnutelná střední hra se odrazí na špatné koncovce. Můžeme se svěřence zeptat, jak hodnotí svou hru v zahájení a jak si myslí, že jeho hra v zahájení ovlivňuje jeho celkovou herní sílu. Nebo se ho můžeme zeptat, jak by jeho hru ovlivnilo, kdyby své znalosti zahájení trochu prohloubil. 

Snažíme se, aby svěřenec vnímal dílčí nedostatky v rámci celého svého herního projevu. Často se stává, že dílčí nedostatky dokáže hráč vykompenzovat dovednostmi v jiné oblasti. Někdy třeba hráč nemá nějak zvlášť propracovaný repertoár zahájení, ale je velmi silný ve střední hře a taktických zápletkách. Díky těmto silným stránkám se dokáže z obtížných pozic pramenících z neznalosti zahájení úspěšně vyvléknout. Proto není nucen svou nedostatečnou znalost zahájení řešit. Nicméně tento stav nebude trvat věčně. Dříve či později narazí na soupeře, kteří budou natolik silní, že tato taktika už nebude fungovat a jeho šachový růst se zastaví.

Naše strategie je prostá, místo toho, abychom svěřenci říkali, jak je zahájení důležité, snažíme se, aby na to přišel sám. Neříkáme svěřencům, co mají dělat, ale vedeme je k tomu, aby sami přišli na řešení svých problémů. Jsme jim nápomocni radou, ale rozhodnutí necháváme na nich. Budeme-li na ně tlačit, akorát je zatlačíme do defenzívy. Vezměme si například otázku vakcín proti kovidu. Až už věříte na jejich prospěšnost či ne, velké množství lidí se odmítlo očkovat z jiného důvodu. Neskutečně jim vadilo, jak jim někdo ustavičně předhazoval, jak je očkování úžasné a že oni sami se chovají neuvěřitelně hloupě, když se očkovat nenechají. Do stejného odporu můžeme dostat i svěřence, když na ně budeme vyvíjet nátlak. 

Důležité je, že neříkáme druhým, co má dělat, ale ptáme se na jeho názor a společně se snažíme přijít na co nejlepší řešení. Poukazování na rozpor mezi požadovaným stavem a skutečností je způsob, jak přivést svěřence k tomu, aby se na celou záležitost začal dívat jinýma očima. Je nesmyslné myslet si, že v tak individuálním sportu jako jsou šachy máme nad svěřencem nějakou výraznější kontrolu. Co můžeme, ale udělat, je navést ho, aby o svých nedostatcích začal přemýšlet z hlediska výhod a nevýhod. On sám musí přijít na to, že si svým přístupem škodí a chtít to napravit.

Martin Pardy

2x 1831x
Fotogalerie
Komentáře (2) Aktualizovat Zobrazit pouze mnou komentované
Magiland

Skvělý článek. A odstavec "Nespolupracují svěřenec" mě vyloženě dostal ...  :-)

+0 /-0 | 26.10.2022 15:13

sarmatam
.....u některých vět ...tady vyše napsané ?....se dá hodně ZAMYSLET......co tím chtěl básník říci.....například tu pasáž okolo toho ALKOHOLU .....jsem uš hodněkráte slyšel na vlastní uši ....jj......TO TADY budou zase lidi hodně polemizovat....to si pan Pardy .....zase slízne smetanu si myslím.......
+0 /-0 | 26.10.2022 06:50