Na cestě k Olympu (II.)

I přesto, že Garik dostal od Alijeva nový byt, zůstával dál bydlet se svou babičkou. Pravděpodobně už na to byl zvyklý a cítil se tam pohodlně. Tento útulný třípokojový byt s výhledem na Jerevanský prospekt se v té době stal doslova hlavní pamětihodností Armenikendu, což byl název okresu v Baku, kde Kasparovovi žili. Byl tak nazýván proto, že jeho obyvatelé byli v drtivé většině Arméni.

Kasparovova rodina se do tohoto domu přestěhovala pět let před narozením Garika – v roce 1958 – a žila tam pak 32 roků. Garikův dědeček z matčiny strany – Šagen Mosesovič Kasparov – byl naftař. Pracoval po mnoho let jako hlavní inženýr na velkém mořském ropném poli. Zemřel v roce 1981, bohužel se nedožil toho, aby viděl, jak se jeho vnuk stane mistrem světa. Nepodařilo se mi s ním seznámit, ale s Garikovou babičkou jsme se po čase spřátelili. Byla to vzdělaná žena – vystudovala Moskevský finanční institut, ale nepracovala v oboru, zůstala v domácnosti a věnovala se nejprve výchově svých tří dcer a poté jejich vnoučat. Líbila se mi její klidná povaha, prozíravost, snaha po filozofickém chápání života, se všemi jeho úklady a nástrahami. Chovala se ke mně vždy příjemně, shovívavě. Věděla, že po smrti mé matky jsem zůstal sám a vedu tak trochu samotářský život, zajímala se o to, jak se vypořádávám s každodenními starostmi, jak bydlím a co mám rád za jídla. Při každé další návštěvě mi nenápadně vnutila sklenici marmelády, zavařeniny nebo nějaké šťávy.

Snažil jsem se to Susanně Bagdasarovně upřímně oplácet. Pravidelně jsem jí telefonoval, ptal se jí na zdraví, uklidňoval jsem ji, když se Garikovi nedařilo, přinesl jsem jí vždy jako první zprávu o jeho vítězství. Toho večera, když jsem šel k Susanně Bagdasarovně, abych jí oznámil radostné noviny o vítězství Garika nad Korčným, nebyla sama. V obývacím pokoji seděla u stolu další Garikova babička – matka Kima Vajnštejna, Garriho otce, s ní jsem se potkával poprvé, a ještě pár dalších příbuzných. Nálada byla výborná, mluvilo se samozřejmě o šachách. Když se hosté začínali pomalu rozcházet, také jsem se zvedl, ale Susanna Bagdasarovna mi ukázala na hromadu telegramů ležících na stole a řekla mi: „Podívejte, kolik nám přišlo gratulací. Chcete se na ně podívat?“ Rád jsem využil této příležitosti a ty nejzajímavější z nich jsem si hned přepisoval do svého bloku. Tady jsou některé z mých zápisů:

„Město Baku. Armenikend. Kasparov. Kolektiv Kartikanského zemědělského družstva region Gruzie velmi pečlivě sledoval hru Garriho. Gratulujeme k vítězství. Celý kolektiv.“

„Baku. K rukám Kasparova. Výborně, Garri! Blahopřejeme k vítězství. Navždy jsi vyřídil toho zrádce Korčného. Stojíme za tebou. Vydrž až do konce! Příznivci šachu, Slinko, Olejnik, Kyjev.“

„Baku. Hlavní pošta. Předejte Garrimu Kasparovovi. Vaše šachové umění zasadilo rozhodný úder zrádcům vlasti. Děkuji vám za to. Ivanov. Riga.“

Dopisů byla celá hromada. Posílali je šachoví nadšenci, kteří neznali ani přesnou adresu, funkcionáři celonárodní sportovní komise, členové místního šachového klubu, redaktoři bakinských novin. A všechny ty dopisy nakonec skončily zde, na stole v domě č. 3 na Jerevanském prospektu, pečlivě urovnané rukou Susanny Bagdasarovny.

Garik se vrátil do Baku začátkem ledna. Na cestě z Londýna se zastavil na pár dnů v Moskvě. Byl tam totiž Kjamran Bagirov, Alijevův nástupce ve funkci prvního tajemníka Komunistické strany Ázerbájdžánu, a spolu s ním i Gurvič. Na ázerbájdžánském zastupitelstvu v Moskvě byla na Kasparovovu počest uspořádána slavnostní recepce. Spíš než oficiální přijetí to však bylo neformální setkání, přátelský rozhovor Bagirova s Kasparovem, kterému byl přítomen i Gurvič. O tomhle setkání mi později vyprávěla Aida i Gurvič, přičemž každý měl svoji verzi.

Několik dnů po návratu Garika do Baku mi nečekaně zavolala Aida, a poprosila mě, jestli bych k nim někdy nezašel. Příštího dne už jsem tam byl. Jejich dům byl plný lidí, příbuzní a přátelé přišli Garrimu poblahopřát. Požádal jsem ho, aby mi vyprávěl nějaké podrobnosti o zápase s Korčným. Poctivě odpověděl na všechny mé otázky, pak se omluvil a odešel – jeho přátelé čekali. Když jsme s Aidou zůstali v obývacím pokoji sami, řekla mi: „Chtěla jsem si s tebou promluvit z určitého důvodu. Měli jsme v Moskvě schůzku s Kjamranem Bagirovem.“

„Já vím,“ odpověděl jsem. „Řekl mi o tom Gurvič.“

„Takže to byl Gurvič!“ vykřikla Aida. „To je ten malý tlustý? Nepředstavili nám ho, ale já si to domyslela. Kjamran Mamedovič Garrimu poděkoval, mluvili jsme o různých věcech, i o tobě.“

„O mně?“ podivil jsem se.

„Ano. Řeč přišla na to, že nastal čas, aby o Garikovi někdo napsal knihu. Bagirov řekl: „Obraťte se s tím na Asrijana, on vám pomůže.“ Nechtěli jsme s tím jít za tebou hned, v republice by to mohlo být špatně pochopeno. Povídalo by se, že my – Arméni – raději jednáme s autorem na základě jeho národnosti, nebo něco takového. Ale jakmile s tím přišel sám Bagirov, všechny pochybnosti byly pryč. Tak jak se na to díváš ty?“

„Samozřejmě nejsem proti, jsem připravený knihu napsat, ale myslím si, že s psaním by se nemělo spěchat. Nejdřív je třeba shromáždit všechny potřebné podklady a materiály.“

„Já jsem je už shromáždila, ukážu ti, co mám. Pak pro tebe máme ještě jeden návrh. Brzy se uskuteční zápas Garika se Smyslovem. Nechtěl bys jet s námi do Vilniusu jako tiskový mluvčí?“

„Samozřejmě pojedu, jestli budu zdravý (v té době jsem se necítil moc dobře) a pokud mě Gurvič pustí. Nemá rád, když jeho zaměstnanci na delší dobu opouštějí redakci, aniž by z toho něco měl.“

„No, myslím, že v tomto ohledu nebude mít žádné námitky.“

„Doufám, že nebude.“

K pokračování tohoto rozhovoru však nikdy nedošlo. Já jsem v tomto směru nic nepodnikal, protože zaprvé podnět nevzešel ode mne, a za druhé, chtěl jsem s Kasparovovými udržovat spíše nezávislý vztah, což by se změnilo, kdybych přijal nabízenou funkci tiskového mluvčího. Co se týče Aidy, jednala v souladu s pravidly tehdejšího systému (která naneštěstí fungují dodnes), a tím, že mě pozvala k sobě domů, splnila svou povinnost a vyhověla doporučení prvního tajemníka strany („Obraťte se na Asrijana, on vám pomůže.“), načež pravděpodobně usoudila, že to úplně stačí. Možná, že se nějak projevil ten národnostní faktor, na který mne upozornila, ale nevylučuji ani zásah Gurviče, který neměl zájem na tom, abych si psal nějakou vlastní knížku, která neměla žádnou souvislost s agenturou. Gurvič věřil tomu, že každý zaměstnanec Azerinformu by měl dnem i nocí pracovat pouze a výhradně pro něj, pro jeho agenturu. To byl nejspíš důvod, proč se mi nikdy ani slůvkem nezmínil o schůzce s Bagirovem a o knize, kterou jsem měl možná napsat. Když mi o tom vyprávěl, toto zcela opominul a kladl důraz na jiné věci. O setkání s Garikem a Aidou mi vyprávěl, že na něj docela udělali dojem, a pak popisoval různé zajímavosti o zápasu s Korčným, či spíše o celkové atmosféře, která v Kasparovově týmu v Londýně panovala.

„O Zejnallym se moc lichotivě nevyjadřovali, neukázal se tam z dobré stránky, měl konflikty s trenéry. Garri s ním očividně taky nebyl příliš spokojen. A kdo myslíš, že se tam osvědčil nejlépe?“

Aniž by čekal na mou odpověď, uvedl jméno majora KGB Viktora Litvinova, který byl Garikovi přidělen po schůzce u Gejdara Alijeva, aby ho doprovázel na jeho zahraničních výjezdech. „Choval se tak uvolněně a nenuceně,“ pokračoval můj šéf ve vyprávění, „že nikdo ani neuhádl, z jakého je oddělení. Mysleli si, že to je někdo jiný. Kasparovovi s ním byli velmi spokojeni – nejenže plnil své povinnosti, ale pozvedl i náladu v týmu a vyřešil všechny konflikty.“

Když skončil básnit o Litvinovovi, náhle na mne pronikavě pohlédl a řekl: „Ano, bavili jsme se i o tobě (o čem přesně, to si nechal pro sebe), a Bagirov poznamenal, že zná dobře tvého bratra, mluvil o něm s úctou. Co dělá tvůj bratr?“

„Pracuje ve výzkumném ústavu ropného inženýrství. Ale Bagirov ho zná jako sportovce. Bratr se v mládí hodně věnoval sportu, přesněji řečeno basketbalu. Dělal rozhodčího a komentátora na mnoha mnoha národních přeborech, na první Spartakiádě národů SSSR, na Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě v roce 1957. Teď je sekretářem Ázerbájdžánské basketbalové federace, shromažďuje materiály o historii košíkové v naší zemi.

„Vida, to je velice zajímavé. Napiš o něm článeček a pošli ho do sportovní redakce TASS.“

„Jefime Grigorjeviči, není mi moc příjemné psát o svém vlastním bratrovi,“ odpověděl jsem.

„To tě nemusí znepokojovat. Napiš to pod pseudonymem. Zkrátka to napíšeš a pošleš.“

Poslední slova pronesl mně dobře známým autoritativním tónem, nepřipouštějícím žádné námitky, takže jsem si uvědomil, že jsem dostal konkrétní úkol, který musí být urychleně splněn. Na motivech mého šéfa, jež mne pověřil poněkud choulostivým zadáním, samozřejmě nic tajemného nebylo. V daném případě z něj nepromlouval novinář, který nečekaně objevil zajímavého člověka, o němž by se mělo něco napsat, ale dobromyslný režisér a protřelý byrokrat, který na mne coby svého zaměstnance chtěl udělat dojem. První tajemník strany se v Gurvičově přítomnosti pochvalně vyjádřil o mém bratrovi, čímž v mém šéfovi probudil hluboce zakořeněný zvyk a povinnost okamžitě na to zareagovat. To byly nepsané zákony systému, kterými se každý musel řídit, každý na své úrovni v celkové hierarchii. Například Gejdar Alijev, v reakci na humornou poznámku Leonida Brežněva: „„Všechno jsi tam v tom svém Ázerbájdžánu pozdvihl na vyšší úroveň, ale abyste hráli lepší fotbal, to nedokážeš,“ neprodleně uspořádal setkání s fotbalisty „Naftči“. Aida Kasparovová mě zase pozvala k důvěrnému rozhovoru po zmínce od Kjamrana Bagirova. A Gurvič znal lépe než kdokoli jiný systémová pravidla, jejich skálopevnou neměnnost. I když to nebyl přímý příkaz shora, ale jen drobná rada nebo ležérní poznámka, nemohl to v žádném případě ignorovat.

Z pohledu Gurviče, ředitele tiskové agentury, bylo reakcí na přívětivou Bagirovovu zmínku o mém bratrovi - napsat o něm článek. Bagirov si toho určitě všimne a ocení Gurvičovu příkladnou iniciativu. Takhle uvažoval můj šéf, tímhle jsem si zcela jist. Dostal jsem zadání, článek jsem zhotovil a pod pseudonymem ho poslal do TASS. Brzy byl otištěn. Gurvič mi poté ihned zavolal a pochválil mě. Já jsem na oplátku poděkoval jemu. A tím celá záležitost skončila.

Mezitím nastal čas finálového zápasu kandidátů Kasparov – Smyslov. Tuším, že to bylo 1. března, jsem Garikovi zatelefonoval, abych s ním na přání bakinských novin „Sport“ udělal předzápasový rozhovor. Interview mi přišlo více než zajímavé, objevilo se v něm několik novinek. Garik mi například prozradil, že před dvěma dny – 28. února – se stal členem komunistické strany. Abych se přiznal, to jsem od mladého dvacetiletého velmistra nečekal. Ne snad proto, že by se takové věci nestávaly. Ne, tenhle čin byl logickým pokračováním jeho kariéry. Komsomolec, člen městského výboru a poté komsomolského národního výboru Garri Kasparov se nyní stal komunistou, čemuž se nedalo příliš divit. Ale přesto mne to u tohoto mladého muže, který na komunistické zásady příliš nevěřil a nebyl jimi nadšen, trochu zaskočilo. Bylo zjevné, že Garik před zápasem s Karpovem (o vítězství nad Smyslovem nikdo nepochyboval) usiluje o to, aby mistra světa a jeho příznivce zbavil ideologické výhody, i na tomto poli, tak vzdáleném od šachovnice.

Za pár let bude Kasparov (který v roce 1990 z komunistické strany vystoupil, pozn. red.) prohlašovat, že byl nucen do ní vstoupit, protože kdyby to neudělal, neměl by prakticky žádné šance dostat se k zápasu o titul mistra světa. Já s tím tak docela nesouhlasím. Myslím, že ho ke vstupu do strany nikdo nenutil, a žádné větší šance na získání titulu svým členstvím nezískal. Kasparov se nehodil tehdejšímu sportovnímu vedení (a možná, že i politickému) proto, že by nebyl členem komunistické strany. Oficiální místa byla spokojena s osobou Anatolije Karpova sedícím na šachovém Olympu. Vyhovoval jim ve všech směrech, byl to národní hrdina, ve dvou zápasech se vypořádal s přeběhlíkem Korčným a požehnal mu i sám generální tajemník Brežněv. Takže nebyl důvod nahrazovat Karpova někým jiným, zejména nevypočitatelným Kasparovem.

Je očividné, že v této situaci by nikdo Kasparova do strany netlačil. Ale on sám se rozhodl (ne bez poradců, pochopitelně), jak jsem pochopil, využít této šance. Vstup do strany byl jeho zoufalým pokusem, jak přesvědčit vyšší kruhy o své věrnosti a plné oddanosti. Jako by se své odpůrce snažil ujistit: „Já jsem stejný jako vy, jsem zcela důvěryhodný. Nemusíte se mě obávat, neobtěžujte mě, nechte mě, prosím vás, abych se stal mistrem světa.“

Stát se mistrem světa – tomuto cíli bylo podřízeno vše. Možná i kvůli tomu si už v dětství změnil jméno (z Vajnštejna se stal Kasparov), k dalšímu výstupu na Olymp bylo třeba stát se členem komunistické strany. Ale bylo to všechno opravdu nezbytné? Pochybuji. Jsem si dokonce jist tím, že Vajnštejn, který by nebyl členem strany, měl stejné šance vstoupit na Olymp a sesadit z trůnu Karpova, jako komunista Kasparov. Koneckonců, Garik se mistrem světa stal hlavně díky svému obrovskému talentu a neutuchající tvrdé práci. Takže musím uznat, že pravdu měl Gejdar Alijev, když během jejich druhého setkání na ústředním výboru prohlásil: „Ty by sis měl, Gariku, uvědomit jednu věc – neměl by ses ohlížet na okolní překážky a jít svou vlastní cestou. Musíš hrát a vyhrávat. Silný vždy prosadí svou vůli a ostatní mu nakonec ustoupí.“

Garik svou šachovou sílu rozhodně ukázal a nakonec dosáhl svého cíle, ale musel kvůli tomu obětovat některé své zásady. A to mi připomíná zažloutlý výtisk bakinského „Sportu“ z 2. března 1984, který zveřejnil můj rozhovor s Kaparovem před jeho zápasem se Smyslovem. V něm, mimo jiné, uvádí: „Když se chystám k odjezdu na zápas do Vilniusu se Smyslovem, cítím zvláštní zodpovědnost, neboť v mém životě proběhla významná událost. Vstoupil jsem do Komunistické strany Sovětského svazu, dostal jsem stranický průkaz. Hrdé členství ve straně mne zavazuje k mnohému – hájit zájmy země a republiky na všech svých vystoupeních, být tím nejlepším představitelem a reprezentantem sovětského sportu, ani na chvilku nezapomínat na to, že se na mě dívají všichni chlapci a dívky, kteří právě objevili ten nádherný a tajuplný svět šachu. Takže musím být příkladem pro všechny.“

Kvůli této pasáži mne čekal nepříjemný pohovor u mého šéfa. Jádro sporu spočívalo v tom, že když jsem se v rozhovoru s Garikem dozvěděl o jeho vstupu do strany, řekl jsem o tom Gurvičovi a ten mi s naprostým klidem oznámil, že o tom prozatím nebudeme veřejnost informovat. A když spatřil tohle vydání „Sportu“, nadzdvihlo ho to ze židle. Protože nesnášel, když jeho zaměstnanci jednali po svém, a ne v zájmech agentury, a protože o vstupu Kasparova do strany neinformoval Azerinform, zavolal si mě na kobereček, ukázal mi na noviny ležící před ním na stole a přísně se zeptal: „Co to má znamenat? Proč se ten rozhovor objevil ve „Sportu“ a ne u nás? Píše se tam, že Kasparov vstoupil do strany. To je přece bomba!“

„Ale vždyť jsem vám o tom přece řekl, a vy jste odpověděl, že o tom článek pro Azerinform psát nemusím.“

„Článek jste psát nemusel, ale ta informace je důležitá! Zapište si za uši – vše, co se týká Kasparova, musí v této republice vzejít od nás, jedině od nás!“

Tak se i dělo, kromě několika málo případů, kdy jsem vyhověl žádosti pro „Sport“. Gurvič si nárokoval monopol na všechny informace o Kasparovovi.

Zápas se Smyslovem vyhrál Garik docela snadno – 8,5:4,5. Málokdo očekával jiný výsledek. Koneckonců, Smysluv už měl 63 let, kdežto Garik 21 – třikrát méně!

Vilnius, 1984. Večírek po zápase. Vedle Garriho sedí Alla Pugačevova.

Zavolal jsem Garikovi 26. dubna, den po jeho příjezdu z Vilniusu. Poblahopřál jsem mu k jeho vítězství, zeptal se na pár věcí o utkání a nakonec jsem se ho zeptal: „Dělám teď na článku o tvém nadcházejícím zápase s Karpovem a chtěl bych si upřesnit jednu informaci z tvého životopisu. Vypátral jsem, že jsi hrál v roce 1975 s Karpovem v simultánce a prohrál jsi?“

„To je pravda, i když jsem správně měl vyhrát.“

„Nu, dá-li Bůh, v září, kdy začne tvůj zápas s Karpovem, mu to snad oplatíš.“

„Ne, stane se to tak, jak to má být, bude to spravedlivé.“

„Máš pravdu, všechno bude logické a spravedlivé.“

Bude to spravedlivé… Z Garikovy odpovědi vyplývalo, že spravedlivým výsledkem jeho blížícího se zápasu s Karpovem bude jeho, Kasparovovo vítězství. Nu což, přesvědčivé vítězství nad Smyslovem, kvalita partií i prognózy odborníků napovídaly, že existují závažné důvody, aby se tak stalo.

(Zdroj: chesspro.ru, překlad)
-konec-