Alexandr Aljechin

27.12.2019 05:00 | Historie

O spoustě velkých šachistů se říká, že se narodili na šťastné planetě. Ovšem jen Alexandr Aljechin svoji planetu skutečně má. Nejde o planetu, ale planetku obíhající v pásmu vyčleněném velké většině podobný útvarů nacházející se mezi Marsem a Jupiterem.


Planetka Aljechin byla objevena v roce 1972, tedy v roce, kdy by velký ruský šachista oslavil osmdesát let, a nese katalogové číslo 1909. Shodou okolností číslo shodné s rokem, kdy se Alexandr Aljechin stal díky vítězství na vedlejším turnaji v Petrohradě šachovým mistrem. Jeho cesta na šachový vrchol však nebyla rozhodně jednoduchá. Vedla přes velká šachová vítězství a německá vězení na bojiště první světové války. Následně budoucí světový šampión okusil i domácí vězeňské kobky a ocitl se možná jen několik hodin od vykonání nad ním vyneseného rozsudku.

Napsat o životě čtvrtého mistra světa jeden článek je velice těžké. Alexandr Aljechin žil velice bohatý život na to, aby byl popsán na několika stránkách. Článek by byl buď neúměrně dlouhý, nebo příliš popisný a tak vezměme při sto dvacátém výročí jeho narození zmapováním cesty za jeho snem.

Alexandr Aljechin byl považován za ruskou naději číslo jedna právě od již zmíněného petrohradského turnaje v roce 1909. K jeho rychlému vzestupu jistě přispělo i to, že se v jejich domě, domě bohaté ruské rodiny s aristokraticko-buržoazními kořeny, doslova střídali šachoví mistři. Rodinu navštívil náš mistr Oldřich Duras a také domácí mistři  Něnarokov, Blumenfeld, Duz-Chotimirskij. Ten byl, pomineme-li bratra Alexeje, jeho prvním šachovým učitelem. A právě Duz-Chotimirskij se musel přinejmenším uvnitř spokojeně usmívat, když mu jeden známý ruský šachista v klubu spiklenecky pošeptal do ucha: „Objevil jsem příštího mistra světa! Ale zatím je to jenom moskevský gymnazista.“ Doba byla tehdy skutečně jiná a pro malého kluka toužícího měřit svoje síly na šachovém kolbišti nebylo mnoho příležitostí. Do šachového klubu tehdy díky věku chodit nemohl, partie se stále stejným domácím soupeřem od určité úrovně k pokroku vést jednoduše nemohou a pravidelné dětské turnaje v carském Rusku byly s velkou pravděpodobností stejnou utopií, jako dnes Lucasovy Hvězdné války. A tak mladý Aljechin využívá toho, co bylo po ruce. Hraje hodně korespondenčně. V té době to ještě mělo smysl. Počítače činící dnes z mnoha korespondenčních šachistů pouze „pošťáky“ mezi dvěma umělými monstry neexistovaly a hrát dobře znamenalo mít trpělivost, umět skvěle analyzovat a tím také chápat pozici. „Abys uměl dobře hospodařit s časem, musíš hodně analyzovat,“ říkal mi před léty Štefan Gross a na můj tázavý pohled vše vysvětlil: „Čím více budeš analyzovat, tím více začneš chápat a cítit, že na šachovnici nastal zlomový moment, kdy je potřeba ten čas utratit. Takové momenty jsou v partii tak tři. A když je budeš cítit, pak budeš také hned o dvě třídy lepší a nebudeš mít problémy s časem.“ A přesně to se díky korespondenční hře podle mého názoru stalo Aljechinovi. Dostatek času, který korespondenční šach na analýzu hraných pozic dává, jej šachově již v tak mladém věky neuvěřitelně prohloubil. V šestnácti letech vyjíždí na kongres německého Schachbundu do Düsseldorfu, kde ve vedlejším turnaji vítězí v osmi partiích a jen třikrát odejde poražen. Nenechte se mýlit! Tehdy byla skutečně jiná doba a šestnáctiletý šachista byl mezi ctihodnými účastníky turnaje skutečným benjamínkem.     



Na dalším německém šachovém kongresu je již Aljechin právě skončivší gymnaziální studia mistrem a v hlavním turnaji zápolí s těmi nejlepšími: Schlechterem, Durasem, Nimcovičem, Marshallem a svým dobrým známým Duz-Chotimirským, s nímž také dělí sedmou příčku s osmi a půl získanými body. Přicházejí další turnaje. Hraje v Karlových Varech, Stockholmu a Petrohradě, kde také zahajuje studium práv a přebírá šachovou rubriku v časopisu „Novoje vremja“. Tu dříve vedl jeho šachový vzor – Michail Čigorin. Stále se lepšící výsledky dávají najevo, že šachový svět, prozatím zejména ten ruský, má novou hvězdu.

Ve hvězdu zářící na celosvětovém šachovém nebi jej proměnil Všeruský sjezd šachistů probíhající v Petrohradu. Sjezd byl zároveň kvalifikací na velký mezinárodní turnaj s účastí všech velkých hráčů doby, včetně mistra světa Laskera. V silné konkurenci kvalifikace dělí první místo s Nimcovičem, a když ani jejich vzájemný zápas nepřinese vítěze, získají vstupenku mezi „velké kluky“ oba dva. Komentovat Aljechinův výkon není potřeba. Končí na třetím místě za Laskerem a jeho vyzývatelem Capablancou.  První etapu kariéry budoucího mistra světa končí jeden z nejzajímavějších turnajů šachové historie, turnaj v Manheimu roku 1914.

Aljechin dlouho zvažoval, zda má do Německa odjet a nakonec se objevil až těsně před zahájením prvního kola. „Přijel přesně dvě hodiny před zahájením kola a na můj dotaz proč držel pořadatele tak dlouho v napětí odpověděl, že pro něho bylo vrcholně důležité mít jistotu, že na turnaj nepřijede Capablanca,“ vzpomínal další ruský mistr Romanovskij. Aljechin podle jeho vlastních slov již tehdy, v dobách panování Emanuela Laskera věděl, že bude hrát s Capablancou zápas o titul mistra světa a nechtěl se s ním utkat příliš brzo. „Dnes hraji ještě hůř než Capablanca a pokud by tu Capablanca hrál, získal by první cenu. A končit za ním není teď v mém zájmu,“ vysvětluje Aljechin.



Mannheim 1914 je v šachovém světě synonymem pro vypuknutí první světové války a změnil životy mnoha ruských šachistů. Těm bylo, jako potenciálním válečným protivníkům zakázáno opustit zemi a Aljechin byl dokonce zadržen díky fotografii, na níž je zobrazen ve své univerzitní uniformě, která byla omylem považována za uniformu vojenskou. Posléze byl společně s ostatním šachisty poslán vlakem do Baden-Badenu, kde měli vyčkat dalších rozkazů. Cestou je ovšem udal, coby podezřelou skupinu možných špiónů průvodčí a na jedné z vlakových zastávek byl Aljechin se svými druhy, mezi nimiž byl třeba i Bogoljubov a Bogatyrčuk, obstoupen vojáky a odveden k výslechu. Tam vojáci u domnělých špiónů objevili partiáře se zápisem šachových partií z mannheimského turnaje. Ty byly prohlášeny za Německu nebezpečné šifry a další cesta do Baden-Badenu se nekonala. Na jedné cele se pak objevili dva budoucí soupeři v boji o titul mistra světa – Aljechin a Bogoljubov. Po zjištění omylu byl nakonec Aljechin společně s ostatními konečně dopraven do Baden-Badenu a postaven před komisi, která měla rozhodnout, kdo je schopný vojenské služby a kdo ne. Ti schopní vynuceně zůstali, aby nemohli na ruské straně Německu válečně škodit. Ostatní tři, byli propuštěni a bylo jin dovoleno Německo opustit. Byl mezi nimi i zcela zdravý Alexandr Aljechin. „Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když se mezi námi služby neschopnými objevil Aljechin a byl z rozhodnutí komise poslán na léčení do Švýcarska,“ napsal další z propuštěných, mistr Bogatyrčuk. Důvody Aljechinova propuštění nejsou prozatím zcela známy. Kasparov se domnívá, že zde mohl sehrát pozitivní úlohu některý z členů komise, který byl šachovým fanouškem. Pravděpodobnější a prozaičtější důvod pak udává Hans Kmoch, dlouholetý přítel a spolupracovník taktéž zadrženého a služby ruské armádě dle komise schopného Jefima Bogoljubova. Kmoch říká, že byl Aljechin součástí výměny několika významných Rusů zadržených v Německu za Němce, které potkal stejný osud při jejich pobytu v rozsáhlých pláních ruského impéria. Do Ruska se vrací Aljechin až na podzim roku 1914 a při minimální šanci hrát v průběhu války šachové turnaje hrál partie volné. Mezi nimi údajně i partii, ve které svého soupeře fantasticky porazil. „Zda se tato partie skutečně hrála, nebo zda byla jen výsledkem Aljechinovy úžasné fantazie, to je jedna z velkých šachových záhad,“ píše v první knize svého díla o svých šachových předchůdcích Aljechinův nástupce Garri Kasparov.

Alexandr Aljechin N.N. Francouzská obrana [C12]

Moskva, 1915

1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jc3 Jf6 4.Sg5 Sb4 5.e5 h6 6.exf6 Zajímavé pokračování, jehož autorství patří Čigorinovi. Nyní dávají bílí přednost rychlejšímu zahájení útoku na černého krále pomocí pokračování 6.Sd2 Sxc3 7.bxc3 Je4 8.Dg4 „Aljechin“ 6…hxg5 7.fxg7 Vg8 8.h4 gxh4 9.Dg 49…Se7 Jediná správná odpověď. Po 9…Df6 10.Vxh4 Dxg7 11.Dxg7 Vxg7 12.Vh8+ Kd7 13.Jf3 má bílý lepší šance. Aljechin 10.g3! c5 Na 10…hxg3? přijde přirozené  11.Vh8+- 11.gxh4  Partie Grigorjev – Aljechin hraná v Moskvě 1916 pokračovala tahem 11.0–0–0 Jc6 12.dxc5 Da5! 11…cxd4  „V partii s Grigorjevem jsem se chystal po braní na h4 pokračovat 11…Sf6 protože 11…cxd4 vede k příliš těžce ohodnotitelným důsledkům. Možná je například takováto krkolomná varianta…“ píše Aljechin ve svém komentáři k partii a dále uvádí celou námi analyzovanou partii až do tahu závěrečného tahu 24.Vh6! 12.h5! dxc3 13.h6 cxb2 14.Vb1 Da5+ 15.Ke2 15…Dxa2?  Chladnokrevně nelidská počítačová reakce, která pravděpodobně likviduje Aljechinovu ideu. Na 15…Sf8!! 16.gxf8D+ následuje (Slabší je 16.h7? Vxg7 17.Dd4 Vxh7 18.Vxh7 Dxa2 19.Vxb2 Da6+ –+) 16…Vxf8 17.Jf3 Jc6 18.h7 Dc3 19.Dg8 Dxc2+ 20.Jd2 vede zřejmě k nejasné pozici. 16.h7 Dxb1 17.hxg8D+ Kd7 18.Dxf7 Dxc2+ 19.Kf3 Jc6! Jen tak může černý bojovat s celou kohortou bílých dam. Tah jezdcem černému umožňuje jedním tahem pokrýt oba dva jeho střelce. (Kotov). 20.Dgxe6+  Aljechinovi zřejmě nic nebránilo v přerodu dalšího černého pióna v pořadí již třetí dámu tahem.  20.g8D  20…Kc7 21.Df4+ Kb6 22.Dee3+ Sc5 23.g8D Ani přes trojici bílých dam nejsou věci ještě tak jasné. Například po vývinovém 23.Sd3 Sxe3 24.Sxc2 Sxf4 25.g8D Sf5 není rozhodně věc černého ztracena! 23…b1D 24.Vh6! A hrozba 25.Dd8 partii zdánlivě končí. V zájmu objektivnost je nutno říci, že to nemusí být nutně pravda. Ještě v předpočítačové době objevil Jan Timman pro černého obranu. Tou je tah 24…Sg4!, když po 25.Dgxg4 Sxe3 26.Dxe3 si bílý podle Fritze a Kasparova sice výhodu uchová, ale partie může pokračovat.  1–0

Aby nedošlo k omylu. Čas po Aljechinově návratu do Ruska nebyl pro budoucího mistra světa žádnou poklidnou epochou, kterou nadšený šachista trávil volnými partiemi s náhodnými soupeři. Člověk má někdy dojem, že nad ním přece jenom něco je. Něco, co jej zkouší a v případě, že si i přes nepřízeň osudu projde bahnem špatných časů a ve svém úmyslu vytrvá, je následně i odměněn. Mně samotnému se to stalo již několikrát, pozoruji to i u některých svých známých a odráží se to také v následující Aljechinově životní kapitole.  V roce 1915 umírá jeho matka. Aljechina trápil osud jeho země do té míry, že a jako dobrovolník odcestoval na frontu, kde se stal členem zdravotního sboru Červeného kříže. „V prvních liniích Aljechin neohroženě poskytoval pomoc raněným a to často pod přímou dělostřeleckou a kulometnou palbou. Za svoje činy byl posléze vyznamenán hned dvěma medailemi za statečnost,“ svědčí o Aljechinově odvaze ruský „Šachmatnyj věstnik, který připomíná i to, že při své činnosti byl budoucí šampión i dvakrát zraněn jednou tak vážně, že musel být odvezen do nemocnice, kde si i nějakou dobu poležel.

 

Koncem války však Aljechinova chaotická část života, v níž šachy hrály spíše nevýznamnou úlohu, nekončí. Přichází říjnová revoluce a nástup rudého teroru, který se jej, jako synka z buržoazně-aristokratické rodiny, nepříjemně týkal. Po revoluci odchází ze světa také jeho otec a Aljechin odjíždí jako spousta jiných z velkých center na jih země, do Oděsy. Jeho cílem bylo pravděpodobně již tehdy z obav o svůj život opustit Sovětské Rusko a Oděsa k tomu byla příhodným místem. Od konce roku 1918 ji okupovala francouzská a britská vojska a vliv tehdejší Rudé armády tam byl o mnoho menší než v Moskvě, či Petrohradu. Záminkou pro odjezd mu byl šachový turnaj. Ten se ovšem nakonec nekonal a sedmadvacetiletý Alexandr nesehnal ani místo na parníku směřujícího za hranice země. Zůstal tedy v Oděse z části zřejmě proto, že doufal, že zde unikne řádění nové sovětské moci, a zčásti i proto, že na návrat do Moskvy neměl dostatek prostředků. Na živobytí si podle knihy velmistra Averbacha vydělával hraním volných partií v oděských kavárnách.  V dubnu 1919, tedy půl roku po příjezdu Aljechina, obsadila Oděsu Rudá armáda. Jeden z Aljechinových šachových nadšenců se jej pokusil před řáděním rudých paradoxně ukrýt do komise pro vyvlastnění majetku buržoazie a kvůli tomu musel Alexandr podat i přihlášku za člena komunistické strany. Vlně zatýkání ale neunikl ani on. Podle některých pramenů byl pro něho, jako nepřítele revoluce již podepsán rozsudek smrti. Z vězení Aljechina nakonec propustili snad jen několik hodin před vykonáním rozsudku. Jeho přímluvci nejpravděpodobněji byli v komunistických orgánech činní šachisté Vilnera a předsedy Celoukrajinského revolučního výboru Rakovský. Demotivovaný Aljechin se po svém návratu do Moskvy dokonce rozhodl skončit se šachem a nechal se zapsat do filmové školy, kam naštěstí pro královskou hru dlouho nechodil. Konec této životní etapy napsala v roce 1920 nově založená Komunistická internacionála. Sovětské moci se hodilo Aljechinovo jeho jazykové nadání a několik světových jazyků, které ovládal. Aljechinovi se zase naskytla možnost opustit v té době již nenáviděnou zemi. Alexandr se dostává v Kominterně místo tlumočníka a v prosinci doprovází delegáty kongresu Kominterny na Ural. Zde se také pravděpodobně seznámil se švýcarskou sociální demokratkou Annou Lisou Roueggovou, se kterou se v březnu příštího roku oženil. Cesta za svobodou a titulem mistra světa byla znovu otevřena. „Jediné co jsem si při našem odchodu z Ruska mohl vzít s sebou, byl pohár, který jsem v roce 1909 na turnaji v Petrohradu dostal od ruského cara,“ posteskl si později Aljechin radiu BBC. Novomanželé společně odcestovali do Berlína, ale jejich rodinné štěstí netrvalo dlouho.  Anna Lisa po svém návratu do Švýcarska porodila syna. Aljechina však více než rodina fascinoval šachový trůn. Několik let stál stranou a šachový svět jej již dávno vykázal ze skupinky vyvolených. Za hlavního možného soupeře Capablancy byl již kromě Laskera považován Akiba Rubinstein.  Budoucí šampión se tedy vydává na cestu za svým snem a netuší, že se ke své rodině již nikdy nevrátí. Svého syna však po smrti manželky zabezpečí a obstará mu místo v prvotřídním švýcarském penzionu.

 

Na počátku nové cesty ke slávě stály dva nerozhodné tréninkové zápasy s Teichmanem a Bogoljubovem. Následovalo vítězství v Tribergu, Budapešti, Haagu a druhé místo ve slovenských Piešťanech. Klíčovým pro znovunabytí postavení pravděpodobného vyzývatele famózního Capablancy byl až turnaj v Londýně v roce 1922, kde se kromě Laskera za šachovnicemi utkala celý světová špička. Aljechin neprohrál ani jedinou partii a nechal za sebou jak Rubinsteina, tak Bogoljubova a Rétiho. Jediný na koho jeho výkon nestačil, byl mistr světa Capablanca. Výsledkem turnaje v Londýně byl také kodex podmínek, na nichž se může Capablancovi postavit jeho příští vyzývatel. Cesta k zápasu byla tedy jasně vykolíkována, nicméně rychlejší byl Nimcovič, který Capablancu formálně vyzval k zápasu a tím Aljechina v jeho záměru zpozdil. Ten se tedy kromě hraní věnoval shánění částky potřebné k výzvě a štěstí se na něho usmálo v průběhu jeho jihoamerického turné. Za cenový fond zápasu se tehdy zaručil argentinský prezident a členové jeho vlády. Aljechin si tedy z Argentiny přivezl vše, co k zápasu potřeboval a za dva necelé dva roky se svému rivalovi skutečně postavil a 28. listopadu 1927 se v argentinském Buenos Aires stává nejlepším šachistou planety. Tento titul si s krátkou přestávkou podrží až do své smrti. Ta jej potkala v Estorilu rok po skončení druhé světové války.

Aljechin byl jako každý jiný velký šachista. Byl trochu ješitný, ale to není pro někoho, kdo je obeznámen se světem šachovnice nic nepochopitelného. Zvláště pak pro člověka, který toho tolik dokázal. Hovořil o tom také šachový nestor André Lilienthal při našem několikahodinovém povídání v Karlových Varech. „Aljechin se uměl urazit. Jednou se stalo, že nevyhrál vyhranou pozici s některým ze svých protivníků. A já jsem se k němu přitočil a zcela bezelstně mu řekl: „Maestro, mám tu čest sdílet s vámi v turnaji druhé místo.“ V tu chvíli jsem neměl tušení, o tom jak partie probíhala. Odpovědí mi byl Aljechinův ledový pohled, otočení se o sto osmdesát stupňů a odchod ze sálu. „Již nikdy nebudu hrát na turnaji, kde bude Lilienthal,“ prohlásil tehdy Aljechin rezolutně. A jeho nepřátelství ke mně pak několik dní vytrvalo.“ Roli smířlivého vyjednavače pak přinesl jiný z velikánů a Lilienthalův velký kamarád Salo Flohr. „Aljechin se mně skutečně vyhýbal. V několika dalších dnech, jsem ho neviděl, a když jsem se u něho ohlásil, chtěje se mu omluvit, nepřijal mě. Po nějaké době se v mém pokoji objevil, Salo a říká mi: „Pojď se mnou!“ a dovedl mě až do Aljechinova pokoje. Tam jsme se usmířili a nadále jsme již byli přáteli. Ale nebýt Salo Flohra, Aljechin by svá slova zřejmě dodržel.“   Druhou tvář Aljechinovu měl možnost maďarský šachista poznat o několik let později, když spolu hráli přátelský zápas na čtyři bleskové partie, který Lilienthal vyhrál 3:1. „Aljechin mi hned navrhl hrát odvetu,“ svěřil se mi dnes již bohužel nežijící velmistr. „Já jsem ale odmítl a řekl mu, ať se nezlobí, že si tento den a svoje vítězství chci zachovat navždy v paměti. Aljechin se chápavě usmál, podal mi ruku a dále jsme se přátelsky bavili o věcech zcela nešachových. A když jsme již u toho, musím vám říct ještě jednu věc, která se málo ví“ vzpomínal tehdy Lilienthal. „Aljechin měl zajímavý vztah k ženám a bylo dobré s ním vyrazit do společnosti. Jemu se totiž líbily vždy ženy, které byly výrazně starší a, jak bych to tak kulantně vyjádřil, nám ostatním se ne vždy líbily. Byl to přesně naopak, než když jsme chodili za ženami s Capablancou,“ usmíval se šibalsky Lilienthal považující Aljechina možná za nejlepšího ze všech mistrů světa, se kterým se setkal.  A nebyl sám. K Aljechinovu následovnictví se veřejně přiznávají i další světoví šampióni: Michail Tal, Vasilij Smyslov, Boris Spasskij i Garri Kasparov.     



* převzato ze Šachového týdeníku, se svolením autora Václava Pecha

foto: https://pixabay.com/cs/


0x 3332x Petr Koutný
Fotogalerie
Komentáře (0) Aktualizovat