Bez bázně a hany

19.02.2011 05:43 | Medailón

V září loňského roku nás opustil vynikající dánský velmistr a uchazeč o světovou korunu, držitel prvního šachového „Oskara“, Bent Larsen. Jedna fotografie na mém stole poutá pozornost všech hostů. Je černobílá, má zvlášt...

V září loňského roku nás opustil vynikající dánský velmistr a uchazeč o světovou korunu, držitel prvního šachového „Oskara“, Bent Larsen.
Jedna fotografie na mém stole poutá pozornost všech hostů. Je černobílá, má zvláštní atmosféru – celá šachovnice je v jasném slunečním světle, jen my dva, já a Larsen, jsme na ní ve stínu. Vypadá to, jako by naše myšlenky vyskakovaly do našeho světa z krajiny Za zrcadlem... (na fotografii autor článku Adrian Michalčišin)

V mládí mě s Larsenem spojovala vášnivá touha po jeho stylu hry. Dlouho jsem si schovával starý sešit, který jsem si vedl od roku 1965, a do něhož jsem si přepisoval z „Šachového bulletinu“ všechny partie legendárního Dána. Když jsem mu o tom patnáct let později řekl, pohlédl na mne s údivem – a co jsi v nich našel? Měl velký smysl pro ironii.

Zeptejte se mladých lidí, kdo byl Larsen, a oni jen pokrčí rameny: koneckonců, nikdy se nestal mistrem světa. Ale v 60. letech měl výsledky lepší než Fischer, a v slavném zápase SSSR proti Zbytku světa v Bělehradě 1970 mu Američan přenechal první šachovnici. Fischer hrál tehdy skvěle a porazil Petrosjana 3:1, Larsen zdolal tandem takových gigantů, jakými byli Spasskij a Štejn 2,5:1,5! A to i přesto, že začal prohrou v miniatuře bílými, která oběhla svět. Ale porážky Larsena nikdy nevyváděly z míry – prostě si jen seřídil zbraně.

V té době k sobě oba lídři družstva Světa nechovali zvláště přátelské vztahy, i když v roce 1959 byl na turnaji kandidátů Larsen Fischerovým sekundantem. (Pozdější analogie – Kramnik také pomáhal Kasparovovi v jeho zápase proti Anandovi 1995). Moc se mi líbí fotka, kde mladí Bent a Bobby hrají bleskovou partii v zahradě organizátorů superturnajů 60. let, slavného violoncellisty Grigorije Pjatigorského, mimochodem rodáka z Dněpropetrovska, a jeho manželky Jacqueline, rozené Rothschildové, známé americké tenistky a šachistky.

S šachem se Bent seznámil ve věku šesti let – jako dítě byl často nemocný a musel si doma najít nějakou zábavu. Ve 12-ti pak přišel do místního šachového klubu a porazil hladce všechny své vrstevníky. Na vyšší úroveň se Larsen dostal samostudiem, v té době nebyl v Dánsku nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Dánská šachová federace pak uspořádala jeho zápas s tehdejším nejlepším dánským šachistou Enevoldsenem. Poté Larsen sehrál zápas o titul přeborníka Severských zemí s Islanďanem Fridrikem Olafssonem a rovněž zvítězil. Jeho prvním velkým mezinárodním úspěchem byla zlatá medaile na první šachovnici a zisk velmistrovské normy na Šachové olympiádě v Moskvě 1956. Larsen pak hrál v Moskvě ještě dvakrát, v roce 1959 a 1962, a i když se mu tolik nedařilo, setkání se sovětskou šachovou školou bylo neocenitelné – v roce 1964 na mezipásmovém turnaji v Amsterdamu už patřil Bent k vítězům a nadlouho se zabydlel mezi šachovou elitou.

Dánská federace zvažovala Larsenovu budoucnost – na jednom zasedání se rozpoutala seriózní diskuze, zda jej podporovat v jeho profesionální kariéře, anebo v jeho studiu na Kodaňské polytechnické univerzitě. Většina trvala na studiu, avšak Bent odešel z druhého ročníku a vybral si dráhu šachového profesionála. A dobře udělal: stal se nejslavnějším Dánem 60. let. V šachu je to spíš vzácnost, snad jen Tigran Petrosjan měl ve své zemi takové výsostné postavení. V současnosti roste popularita Nora Magnuse Carlsena, ale mohu říct, že zatím nedosáhl takového věhlasu, jaký měl tehdy Larsen v Dánsku.

V roce 1967 vyhrál Larsen všechny turnaje, kterých se zúčastnil, a poprávu získal šachového „Oskara“ za nejlepšího hráče tohoto roku. Opakovaně bojoval v kandidátských zápasech o titul mistra světa, byl prvním západním hráčem, který dokázal porážet sovětské velmistry: Gellera 5:4, Tala 5,5:2,5. Do té doby Tala nikdo takovým rozdílem nerozdrtil, dokonce ani Korčnoj, k jehož pravidelným bodovým dodavatelům Míša patřil. Vrcholem Larsenovy kariéry byla léta 1967-1971, ale do cesty se mu postavili Spasskij a Fischer, v té době na vrcholu svých sil, s obrovskými ambicemi na úspěch. Přes ně Dán projít nemohl. Konečný úder zasadil Larsenovi Fischer, když mu uštědřil krutou porážku 6:0 v jejich kandidátském zápase v Denveru 1971. Od této chvíle už Larsen nemohl být považován za vážného uchazeče o šachovou korunu, ačkoli dokázal stále ještě vyhrávat silné turnaje.

Larsen byl bojovníkem v pravém slova smyslu, rytířem bez bázně a hany. Vzpomínám si na článek z dánského šachového časopisu s titulem „Chladnokrevný zabiják za šachovnicí“. Larsen už v mládí přijal za své jednoznačné šachové krédo: když riskuješ, tak ze tří partií dvakrát vyhraješ a jen jednou prohraješ. Když riskovat nebudeš, skončí všechny tři partie remízou. Nikdy neměl strach z vlastních chyb – byly součástí jeho riskantní strategie. Na sklonku svého života prohlásil: „Jestli budete provádět jen ty „správné“ tahy, soupeř vám bude odpovídat stejně. Úspěch ve hře přináší kombinace dobrých a špatných tahů, tím ovlivňujete hru vašeho soupeře.“ Larsenův styl boje byl natolik odlišný od ostatních velmistrů, že ho sovětští šachisté nazývali „Dánský viking“. Jak Bent napsal, on sám si na svých bojových vlastnostech velmi zakládal. Spasskij se této přehnané bojovnosti posmíval a častokrát Dána porážel, avšak v zápase proti Zbytku světa v roce 1970 padla kosa na kámen... (partie)

Larsen uměl „zamotat“ hru v jakékoli pozici. Když byl v dobré formě, tak mu vše vycházelo a obávali se ho i ti největší, stejně jako Fischera. Sovětští šachisté měli ve svém slangu specifický výraz – nápor, nátlak. Podle této vlastnosti byl Larsen jedním z nejnebezpečnějších hráčů světa. Tigran Petrosjan jednou řekl: „Na světě jsou tři šachisté, proti kterým máte pocit, že vás přejel vlak: jsou to Botvinnik, Fischer a někdy Larsen.“ Petrosjan i Larsen měli stejný vzor – Nimcoviče, na jehož knihách vyrůstali. A oba používali při své hře určité „nestandardní myšlení“: Larsen měl v oblibě nesymetrické pozice s rozbitou pěšcovou strukturou a s možností hry na křídlech, Petrosjan dával přednost pozicím s materiální nerovnováhou – vzpomeňme jeho typické oběti kvality.

Larsen se vyjadřoval, že byl ovlivněn Bronštejnem, v menší míře i Keresem. Já si myslím, že stylem boje připomínal Larsen spíše Bogoljubova: byl schopen prohrát s prvními pěti hráči turnaje, ale „pokosit“ zbytek startovního pole. V dobré formě mohl projít jako nůž máslem celým turnajem, což i často předváděl v polovině 60. let. Nikdo nedokázal vyhrát tři mezipásmové turnaje jako Larsen – ani Fischer, ten vyhrál jen 2.

Podle mého nedosáhl Larsen na úplný vrchol proto, že zanedbával svou fyzickou kondici. Nebyl vyloženě slabý nebo neduživý, ale nedělal nic pro to, aby se zbavil stresu po namáhavých partiích. Říkával, že pro dobrý spánek pomůže láhev francouzského červeného vína...

Ke konci života Larsen těžce onemocněl cukrovkou a nemohl už prakticky vůbec hrát. Pokoušel se o to ještě v 90. letech, jednou ho pozvali na turnaj do Amsterdamu (Holanďané vždy oceňovali jeho nebojácnost), ale po dlouhém letu přes Atlantik si Bent zapomněl vzít inzulín a skončilo se to těžkým diabetickým záchvatem s házením popelníku do zrcadla.

Larsen neměl žádné děti. Jeho první manželka po prodělaném neštěstí trpěla těžkou duševní chorobou. Jeho druhá manželka pocházela z Argentiny, prožili spolu posledních dvacet let v Buenos Aires.

Na trenérskou práci se Larsen díval spíše s nedůvěrou. Občas přednášel lekce v Dánsku, vážně trénoval pouze Zsuzu Polgárovou během jejího útoku na titul mistryně světa v letech 1991-93. Pod jeho vedením Zsuza dosáhla skvělého vítězství v turnaji kandidátek v Číně 1992. V té době sestry Polgárovy sponzoroval sám Joop van Oosterom (známý šachový mecenáš, pozn. překl.), ale pak se rozešli a spojení „Larsen – sestry Polgárovy“ skončilo.

Turnaje Larsen kombinoval s literární činností, napsal brilantní knihu vlastních nejlepších partií, jež byla přeložena i do ruštiny. Byl aktivním novinářem – po 40 let vedl šachovou rubriku v největších dánských novinách „Extrabladet“, po svém přestěhování do Argentiny začal pracovat pro místní noviny „Clarin“.

V 70. letech žil Bent na Kanárských ostrovech, kde se naučil španělsky. Když v roce 1979 odjel do Buenos Aires, nevěděl, co si má počít s horou sovětské šachové literatury. „U nás v Dánsku nevidím nikoho, kdo by mě mohl nahradit, tak si to všechno beru s sebou,“ řekl mi. Jaké uplatnění by tato vzácná sbírka asi našla v tehdejším Sovětském svazu? Noví následníci se objevili až v 90. letech: Kurt Hansen a Peter-Heine Nielsen, ale stálo před nimi stejné dilema, které kdysi řešil i Larsen – dát se nejistou cestou profesionálního šachisty, nebo zvolit pohodlnější cestu šachového amatérismu při zaměstnání. Rozhodli se každý po svém: Kurt opustil šachovou scénu úplně, Peter-Heine se stal trenérem Ananda a Carlsena. Nicméně jediným opravdovým následovníkem a dědicem odkazu Larsena se stal Oleg Romanišin, který jeho knihy studoval do nesmírné hloubky.

Larsen byl nejen originálním myslitelem za šachovnicí, ale i fantastickým technikem. Ve své kariéře vyhrál mnoho koncovek, „které se nedaly vyhrát“. Vzpomeňme velkolepou střelcovou koncovku, ve které musel Larsen prokázat nejen vytříbenou techniku, ale i mistrné blufování.

Larsen – Polugajevskij, Le Havre 1966
přehrát

Já měl možnost utkat se s Larsenem v Kodani 1979. Dostal jsem slibnou pozici, ale dlouho jsem přemýšlel, všechno pokazil v časové tísni a prohrál. Ponaučení z této prohry jsem si zapamatoval na celý život. „Dostal jsi se v takové pozici do časové tísně – a byl jsi za to po zásluze potrestán!“ vynesl ortel nad naší partií Larsen. Když jsem pak porazil finského velmistra Vesterinena a zajistil tak Bentovi samostatné první místo, pověděl mi: „Věřil jsem ti, že mi pomůžeš.“ Larsen uměl dobře rusky, stejně jako Fischer, ale naučil se tento jazyk ne kvůli šachu, ale proto, že strávil vojenskou službu ve výzvědné sekci NATO.

Larsen – Michalčišin, Kodaň 1979
přehrát

Na oslavu Bentova vítězství jsme si sedli a družně zazpívali dánské sportovní hymny; každý účastník dostal pro jistotu lístky s textem a notami, Larsen mi se smíchem řekl: „Tady se tomu zpěvu nemůžeme vyhnout, jako onehdy Botvinnik v triu se Smyslovem a velkým tenorem Kozlovskym.“ To se rozumí, já i Bent jsme měli daleko do pěveckých schopností Smyslova a Portische, nebo i Běljavského či Andreje Sokolova, známých „šachových zpěváků“. Ale po požití piva a vodky i nám připadalo zpívání zábavné a snadné!

Larsen se připojil k dlouhému seznamu neúspěšných uchazečů o šachový trůn: Rubinstein, Keres, Bronštejn, Korčnoj, Štejn. Každý z nich měl talent stejně velký jako mistři světa, ale osud jim nedopřál dosáhnout vrcholu. Neohrožený bojovník Bent Larsen však zůstane uchován v srdcích šachových fanoušků navždy.

(Napsal: Andrej Michalčišin, zdroj: chesspro.ru, překlad: Stanislav Hošek)

3x 793x
Fotogalerie
Komentáře (3) Aktualizovat
19.02.2011 23:54 | Autor neznámý

Hezký překlad jako obvykle, jen jsem ho četl až teď, byl jsem totiž HRÁT ŠACHY.

19.02.2011 18:48 | Autor neznámý

Ano, hezký článek, jen bych si dovolil doplnit, že v době kdy Bent Larsen "rozdrtil Michaila Talla", tak byl Míša již vážně nemocný. Našel jsem stručný životopis:  http://www.peet.estranky.cz/clanky/sachy/Tal.html

19.02.2011 12:18 | Autor neznámý

Slušný článek, doufám jen, že se NSŠ již nyní pečlivě připravuje na 17. 8. 2011, kdy nás čeká veliké výročí, 100 let od narození nejlepšího šachisty všech dob Michaila Mojsejeviče Botvinnika!