Obrana Bobbyho Fischera - část 2.

30.03.2011 05:43 | Historie

Mladý, slavný, bohatý a na vrcholu, si vzal Fischer nejprve nějaký čas na oddych. Pak ho o něco prodloužil, pak ještě. Tenkrát byly ještě velké turnaje poměrně vzácné, a nikoho nešokovalo, že Fischer první rok po získání titulu...

Mladý, slavný, bohatý a na vrcholu, si vzal Fischer nejprve nějaký čas na oddych. Pak ho o něco prodloužil, pak ještě. Tenkrát byly ještě velké turnaje poměrně vzácné, a nikoho nešokovalo, že Fischer první rok po získání titulu nikde nehrál. Ale ani druhý rok? Tříletý cyklus mistrovství světa pořádaný Světovou šachovou federací (FIDE) byl připraven vyprodukovat uchazeče, který by vyzval Fischera v roce 1975. Ten se zřejmě už nemohl dočkat toho, až sehraje svou první partii od té doby, co porazil Spasského.

Přesně tohle prozatím dělal. Čekal. Dlouho předtím, než ony tři roky uběhly, byla diskuze o formátu zápasu o titul mistra světa v roce 1975 v plném proudu. Nikoho nepřekvapilo, že Fischer se snažil prosadit mnoho svých nápadů a požadavků, jak by celá událost měla probíhat, včetně návratu ke starému systému s neomezeným počtem partií bez započítávání remíz. Stejně jako to udělal se všemi podobnými věčnými debatami o Fischerovi, v knize Brady tenhle dlouhý příběh milosrdně zkrátil, a nechal na čtenáři, ať se sám rozhodne, zda byly Fischerovy požadavky extrémní, ale férové, nebo pro něj nestydatě výhodné. FIDE nechtěla na všechno přistoupit a Fischer postavil otázku tak, že buď všechno, nebo nic. Nakonec se Američan vzdal svého titulu.

Tahle senzační novinka byla jedním z nejznámějších případů pro psychoanalýzu, jakou kdy svět viděl. Proč Bobby nehrál? Věřil snad tomu, že jím navrhovaná pravidla zápasu jsou jediná správná a spravedlivá, že byl kvůli nim ochoten obětovat i svůj titul? Byl to všechno jen trik, jak získat větší výhodu na svou stranu, a i více peněz? Byl si tak jistý tím, že prosadí svou?

Bobby Fischer u termálního pramene v Reykjavíku 1972, fotograf Harry Benson. Mnoho dosud nezveřejněných snímků Bobbyho Fischera Benson shromáždil ve své knize o Fischerovi, která vyjde v nakladatelství PowerHouse Books v červenci.

Jedna z nepříliš častých teorií říká, že Fischer mohl být nemálo nervózní ze svého vyzyvatele, třiadvacetiletého lídra nové generace, Anatolije Karpova. Když jsem tuto možnost nastínil ve své knize Moji velcí předchůdci IV (2004), nepřátelské reakce byly ohromující. Nejednalo se jen o Fischerovy fanoušky, kteří mne obviňovali, že pomlouvám jejich hrdinu. K dispozici je velké množství faktů a názorů, které jednoznačně favorizují Fischera, pokud by se zápas uskutečnil. Dokonce sám Karpov prohlašoval, že Fischer by byl favoritem, a později ocenil vlastní šance na vítězství na 40%.

Netvrdím, že Karpov byl favoritem, ani že byl v roce 1975 lepším hráčem než Fischer. Ale myslím si, že existoval pádný důvod pro to, aby se Fischerovi jeho vyzyvatel ani v nejmenším nelíbil. Nezapomínejme na to, že Fischer nesehrál vážnou partii po dobu tří let. To vysvětluje, proč trval na zápase neomezené délky, dokud jeden z hráčů nedosáhne desíti výher. Když přihlédneme k převládajícímu množství remíz na tak vysoké úrovni, zápas by pravděpodobně trval mnoho měsíců, což by poskytlo Fischerovi čas dostat se do staré formy a poznat styl soupeře, se kterým předtím nikdy nehrál.

Karpov byl produktem nové generace, kterou Fischer pomáhal vytvořit. Tito hráči měli k šachům jiný přístup než ti, které už Fischer na své dřívější cestě k titulu porazil, Fischer měl velmi málo zkušeností s tímto „novým druhem“. V kandidátských zápasech Karpov rozdrtil Spasského, a poté zdolal další baštu starší generace, obávaného Viktora Korčného. Dovedu si představit, jak Fischer pozorně sledoval partie těchto zápasů, zejména Karpovovu pevnou a pečlivou hru proti Spasskému, a jak začal cítit určité pochybnosti.

Frank Brady tuto možnost rychle zavrhuje, možná oprávněně, protože nemůžeme vědět, co se odehrávalo ve Fischerově hlavě, nebo co by se stalo, kdyby se zápas Fischer-Karpov nakonec přece jen uskutečnil. Ale bylo pro mne překvapením, když jsem se dočetl, že existovali i jedinci, kteří se domnívali, že za neuskutečněním zápasu stály Fischerovy obavy. Brady cituje šachového publicistu Roberta Byrnea, který pro New York Times napsal článek „Strach Bobbyho Fischera z neúspěchu“, jen pár dní poté, co Karpov získal titul. Byrne nezmiňoval Karpova jako hrozbu – domnívá se, že by neměl žádnou šanci – ale uvádí, že Fischer měl vždy velký odpor k porážkám a činil opatření pro to, aby se jim vyhýbal, až do té míry, že omezoval účast na akcích, u kterých se necítil pevný v kramflecích, raději nic neponechával náhodě.

Bradyho odmítnutí této teorie má však jeden zásadní nedostatek. „Zdá se, že všichni přehlížejí fakt, že za šachovnicí se Bobby nikoho nebál.“ Ano, když už se hrálo, pak bylo vše v pořádku! Jenže Fischer prožíval největší nejistotu a krizi víry ve vlastní schopnosti vždy předtím, než k šachovnici usedl. Fischer byl perfekcionista, absolutně věřil v to, že nemůže selhat, nepřipouštěl si, že by se jeho dokonalost mohla ocitnout v ohrožení. Ale nemám žádné pochybnosti o tom, že v Karpovovi, zvláště po tříleté pauze, viděl Fischer pro sebe značné riziko.

Jedním z nesčetných a nekonečných témat okolo Bobbyho Fischera bylo, zda jeho výstřední chování bylo projevem nevyrovnané, avšak upřímné duše, nebo důsledkem jeho dobyvatelského pudu, jež ho stravoval zevnitř. Fischer měl silné zásady, ale dravec v něm si dobře uvědomoval, jaký vliv mají jeho vrtochy na jeho soupeře. Džentlmen Boris Spasskij se nedokázal vypořádat s Fischerovými neustálými odklady, požadavky a protesty, a v Reykjavíku 1972 hrál hluboko pod svou obvyklou úrovní a možnostmi.

Zatímco Karpov porazil Spasského v roce 1974 přesvědčivě a bez jakéhokoli nesportovního chování. Je ovšem spravedlivé říci, že tento zápas byl jedním z nejlepších Karpovových výkonů vůbec, po něm si i Fischer musel jasně uvědomovat skutečné kvality svého vyzyvatele. Nejednoznačnost barevných odstínů reálného života činila Bobbyho Fischera často bezradným, vše viděl jasně pouze v černo-bílých barvách. V Karpovovi viděl Fischer šachistu ovládajícího moderní hru, tvrdého, cílevědomého mladého muže, bez romantických představ hráčů starší generace, který se zákulisním děním nedával vyvést z míry. (Všechny dokumenty vypovídají o tom, že za šachovnicí se Fischer choval vždy naprosto korektně). Nezáleželo na tom, jak upřímně myšlené byly Fischerovy protesty – hrací podmínky, soupeřovo chování a zvyky, a zejména otázka peněz – ty byly jeho nedílnou součástí, stejně tak jako sicilská obrana v jeho repertoáru.

Krach všech jednání a následná Fischerova rezignace vede k další otázce, na kterou nelze nalézt odpověď. Hrál by Fischer, kdyby FIDE splnila všechny jeho požadavky? FIDE přijala všechny jeho podmínky, až na jednu – kdyby zápas dospěl ke stavu 9:9, Fischer by si udržel titul. To znamenalo, že vyzyvatel by ho musel porazit aspoň 10:8, což pro obhájce představovalo značnou výhodu. Kdyby FIDE souhlasila a Fischer by pak přišel ještě s dalšími požadavky, mohla se celá záležitost s klidným svědomím uzavřít. Místo toho jsme přišli o jeden z největších zápasů v historii a můžeme se věčně dohadovat, co by Fischer udělal. Z tohoto pohledu podmínka 10:8 stěží vypadá jako nevýhoda.

Je ironií, že poté, co Fischer odešel ze scény, FIDE zavedla některé z jeho požadavků, včetně neomezeného počtu partií v zápase. Karpov rovněž přijal klauzuli, která mu zajišťovala právo na odvetný zápas, což byla skoro stejně velká výhoda, jakou předtím požadoval Fischer. Absurditu neomezeného počtu partií ukázalo naše zápolení s Karpovem, když po 48 partiích a 152 dnech byl zápas přerušen bez vyhlášení vítěze. A to jsme hráli jen do šesti výher, ne do deseti, jak chtěl Fischer.

-pokračování-
(Zdroj: www.nybooks.com/, překlad)

autor: Garri Kasparov

1x 3637x
Fotogalerie
Komentáře (1) Aktualizovat
30.03.2011 09:00 | Autor neznámý

Ten nadpis je asi fakt myšlený ironicky