Nešlo jen o šachy. V době vrcholící studené války se šachovnice proměnila v symbolické bojiště, na němž se střetly dva světy — Západ a Východ, individualismus a kolektivismus, osamělý génius proti státem podporované šachové mašinérii.
Šachy jako geopolitický střet
Sovětský svaz považoval šachy za svou intelektuální pevnost. Od roku 1948 drželi sovětští hráči titul mistra světa nepřetržitě a jejich dominance byla prezentována jako důkaz intelektuální převahy socialistického systému. Šachy byly součástí propagandy, státní prestiže i národní identity.
Fischer byl pravý opak sovětského modelu. Samouk, individualista, člověk, který se spoléhal výhradně na vlastní hlavu. Proti němu stál Spasskij, reprezentant systému, který měl k dispozici tým analytiků, státní podporu a profesionální zázemí. Duel těchto dvou světů byl nevyhnutelně politikum — a obě strany to dobře věděly.
Předzápasové drama: požadavky, spory a ultimáta
Ještě před prvním tahem se zápas změnil v sérii komplikovaných jednání. Fischer požadoval vyšší finanční odměny, změny v organizaci, úpravy hracího sálu, omezení kamer i zásahy do režie zápasu. Z dnešního pohledu by některé jeho požadavky mohly působit jako vydírání, ale je třeba chápat kontext. Sovětská strana byla zvyklá diktovat podmínky a Fischer věděl, že pokud ustoupí, dostane se do psychologické nevýhody.
Jeho neústupnost byla ve skutečnosti strategická. Fischer „znal svou cenu“ — věděl, že svět bude zápas sledovat a že Sověti budou pod drobnohledem. Každý detail mohl hrát roli. A tak se jednalo o všem: o rozhodčích, o osvětlení, o kamerách, o složení publika, o výši cenového fondu. Nakonec zvítězil Reykjavík, Island, neutrální půda daleko od politických center.

Začátek zápasu: šok, kontumace a obrat
První partie se hrála 11. července. Fischer si stěžoval na hluk, světla i kamery. Přesto získal lepší pozici — až do momentu, kdy přehlédl léčku, obětoval střelce a vzal „otráveného pěšce“. Prohrál. Druhou partii už vůbec nehrál. Tvrdil, že se v hluku velkého sálu nemůže soustředit, a požadoval přesun do menší místnosti. Sovětská delegace žádala kontumační vítězství, ale předseda FIDE Max Euwe odmítl. Situaci nakonec zachránil sám Spasskij, který nechtěl vyhrát bez boje.
Třetí partie se hrála v malé „pingpongové“ místnosti — a Fischer v ní poprvé v životě porazil Spasského. Tah 11…Jh5! se stal legendou. Čtvrtá partie skončila remízou, pátou Fischer vyhrál a srovnal stav na 2,5:2,5.

Šestá partie: okamžik, kdy se měnila historie
Šestá partie je dodnes považována za jednu z nejkrásnějších v historii šachu. Fischer poprvé v životě zahájil 1. c4 — a tím okamžitě vyhodil do vzduchu veškerou Spasského přípravu. Jeho tahy byly nové, nečekané, originální. Komentátoři nechápali, co se na šachovnici děje. Po 41. tahu Df4 Spasskij vzdal — a poté vstal a Fischerovi zatleskal. S ním celý sál.
Byl to moment, který symbolizoval změnu epochy.
Fischerova dominance: série, jakou svět neviděl
Fischer vyhrál i osmou a desátou partii, čímž zvýšil náskok na 6,5:3,5. Spasskij sice v jedenácté partii zabodoval, když porazil Fischerovu otrávenou pěšcovku v Najdorfovi — jedinou Fischerovu prohru v této variantě v životě — ale Američan odpověděl ve 13. partii dalším mistrovským výkonem. Pět volných pěšců proti věži — pozice, která se vyučuje dodnes.
Od té chvíle už Fischer zápas kontroloval. Sedm partií skončilo remízou a ve 21. partii Spasskij v prohrané pozici rezignoval . Konečný výsledek 12,5:8,5 znamenal jediné: po 24 letech skončila sovětská nadvláda.

Zápas století: proč je dodnes nepřekonaný
Fischer – Spasskij 1972 je dodnes považován za největší šachový zápas všech dob. Nejen kvůli politickému kontextu, ale i kvůli samotné hře:
Fischer vyhrál 20 partií v řadě v předchozích zápasech kandidátů.
Z prvních 13 partií v Reykjavíku bylo 9 rozhodnutých — tempo, které se už nikdy neopakovalo.
Zápas sledovaly miliony lidí, vznikly dokumenty, filmy i knihy.
FBI i KGB vedly o zápase vlastní spisy.
A především: šachy se díky Fischerovi staly globálním fenoménem.
Fischer se stal 11. mistrem světa a jeho vítězství změnilo šachy navždy. Zápasy o titul se začaly hrát o mnohem vyšší finanční odměny, šachy získaly obrovskou mediální pozornost a Fischer se stal ikonou, která inspirovala generace hráčů.
Fischerovo vítězství v Reykjavíku mělo obrovský dopad. Nejen že ukončilo čtvrtstoletí sovětské dominance, ale zároveň vytvořilo fenomén, který se později nazýval „Fischer boom“. Šachy se staly součástí americké popkultury, vznikaly kluby, televizní pořady, knihy i filmy. Fischer se stal ikonou — a zároveň vězněm vlastní geniality.

Neuskutečněný zápas Fischer – Karpov 1975: Začátek konce
Obhajoba titulu byla naplánována na rok 1975. Vyzývatelem se stal Anatolij Karpov, tehdy největší talent sovětské školy. Fischer od roku 1972 nehrál jedinou turnajovou partii a do zápasu vstupoval po tříleté pauze. Místo přípravy však předložil FIDE seznam 64 podmínek — některé logické, jiné bizarní, další zcela neakceptovatelné.
Klíčové byly tři:
zápas do deseti výher bez ohledu na remízy,
žádný limit počtu partií,
a především: při výsledku 9:9 si mistr světa udrží titul.
FIDE byla ochotná ustoupit téměř ve všem, dokonce souhlasila s devíti výhrami jako cílem. Jedinou podmínku — udržení titulu při remíze 9:9 — však odmítla. Fischer reagoval ultimátem: pokud nebude přijata poslední podmínka, nenastoupí. A tak se také stalo. Dne 27. ledna 1975 oznámil Maxu Euwemu, že se vzdává titulu.
Karpov se stal mistrem světa kontumačně. Později přiznal, že neuskutečněný zápas považuje za největší ztrátu své kariéry. Garri Kasparov i další experti se domnívají, že Karpov měl v roce 1975 reálnou šanci Fischera porazit. Fischer však už nikdy nehrál soutěžní šachy na vrcholové úrovni.
Dlouhá odmlka a život v izolaci
Po roce 1975 Fischer zmizel z veřejného života. Nehrál turnaje, neúčastnil se akcí, nekomunikoval s médii. Občas se objevily zprávy o jeho pobytu v Kalifornii, na Filipínách či v Maďarsku, ale většinu času žil v anonymitě. Jeho chování bylo stále excentričtější, jeho názory radikálnější. V roce 1981 byl v Pasadeně omylem zatčen jako podezřelý bankovní lupič a později o incidentu napsal pamflet I Was Tortured in the Pasadena Jailhouse!.
Přesto si Fischer udržoval šachovou sílu. V roce 1981 sehrál 17 bleskových partií s velmistrem Peterem Biyiasasem — a všechny vyhrál.
Návrat po dvaceti letech: Spasskij 1992
V roce 1992 se Fischer po dvaceti letech vynořil z izolace a vyzval Spasského k odvetnému zápasu. Ten se konal v Jugoslávii, navzdory sankcím OSN. Fischer před kamerami plivl na oficiální zákaz americké vlády a tím si definitivně uzavřel cestu domů. Po zápase, který vyhrál 10:5, na něj byl vydán americký zatykač. Fischer se stal uprchlíkem.
Ačkoliv zápas vyhrál, bylo zřejmé, že jeho výkonnost už není taková jako v roce 1972. Byla to poslední soutěžní partie jeho života.
Poslední léta: útěky, izolace a nemoc
Fischer žil střídavě na Filipínách, v Maďarsku a Japonsku. Navštěvoval rodinu Polgárových, analyzoval partie, propagoval šachovou variantu Chess960 a udržoval kontakt s několika přáteli, zejména s Eugenem Torrem. V roce 2002 se mu narodila dcera Jinky Ong.
V roce 2004 byl zatčen na letišti v Tokiu kvůli neplatnému pasu. USA požádaly o jeho vydání. Fischer se ve vazbě zřekl amerického občanství a žádal o azyl v Německu. Nakonec mu Island — země jeho největšího triumfu — udělil občanství. V březnu 2005 odletěl do Reykjavíku, kde strávil poslední roky života.
Trpěl nemocí ledvin, odmítal lékařskou péči a 17. ledna 2008 zemřel ve věku 64 let. Jeho poslední slova podle svědectví Magnúse Skúlassona zněla: „Nic netiší bolest tak jako lidský dotek.“
Tragický osud génia
Fischerův život je příběhem neuvěřitelného talentu, triumfu nad celým světem — a zároveň hluboké osobní tragédie. Byl jedním z největších šachistů všech dob, ale nedokázal unést vlastní genialitu ani tlak, který s sebou nesla. Jeho vítězství v roce 1972 změnilo šachy
Pěkně o Bobbym a této době se píše v knize Rozehraný život a tuto knihu si můžete koupit s dopravou zadarmo na www.borvo.cz
Petr Koutný






Fischer je legenda a zaroveň ta věčná záhada, jaký by ten zápas s Karpovem v roce 75 byl, každopádně by byl velkolepý, věčná škoda. Co vlastně dělal od roku 72 do 92, jak žil, z čeho žil, čím se živil.
Karpov poprvé v životě zahájil 1. d4 — a tím okamžitě vyhodil do vzduchu veškerou Spasského přípravu. Jeho tahy byly nové, nečekané, originální. Komentátoři nechápali, co se na šachovnici děje.
A nechápal třeba ani velmistr Ljubojevič, proč ním Karpov hraje dál partii, ve které vznikla koncovka nestejných střelců....
ty blicky s biyiasem jeste nebylo nic ve srovnani s tim jak tvrdil Shot, ze spolu hrali padesat blicek. Podle legendy si blicli na ICC a Short tehdy dostal nakladacku stejne jako tehdejsi svetova spicka, ktera si s tim tajemnym neznamych taky zahrala. Ze jde o Fischera Short dokazuje dotazem na neznameho sachistu, kdy ten tajemny protihrac ihned vedel, ze s Fischerem hrali v 1970 roce...
Tak kolem roku 78 i nějaká sondovací jednání proběhla... Vše ztroskotalo nejspíš na tom, že Fischer měl požadavky, jako by stále byl MS a v Karpovově, stejně jako někdy v šedesátkách v Botvinnikově zájmu jistě nebylo obcházet oficiální cyklus MS. Škoda, mohl to být velký zápas. A Bobby by už tou dobou možná favoritem nebyl, i když měl Karpov zhruba od 1978-1979 určitý pokles formy.
velmi pěkně sepsáno