My-chess.eu

BLACK is OK! III. část

08.01.2011 06:43 | Rozhovor s Andrásem Adorjánem

Chessville: Tradiční otázka Chessville: Na jakou otázku, kterou jsme vám nepoložili, byste rád odpověděl? Je tu řada otázek, na které bych rád odpověděl, kdybych jen mohl. Potíž je v tom, že navzdory času, který strávím jejich p...

Chessville: Tradiční otázka Chessville: Na jakou otázku, kterou jsme vám nepoložili, byste rád odpověděl?
Je tu řada otázek, na které bych rád odpověděl, kdybych jen mohl. Potíž je v tom, že navzdory času, který strávím jejich promýšlením, jsou výsledky ubohé. Je známo, že člověk využívá kapacitu svého mozku nanejvýš z 10-ti %. Možná, že moje efektivita je ještě menší? Víte, že Einstein měl mozek stejně velký jako kuře? Určitě ho mohl používat na 101%, ale i tak. A jeho výsledky byly docela přijatelné.

Příhodná otázka by zřejmě zněla: „Jaký je smysl existence?“ Obecně vzato by to mělo být něco, na co jsem já sám ještě nepřišel. S jistou „spasitelskou hysterií“ (což je podobné „kosmickému pocitu zodpovědnosti“) jsem přemýšlel o lidstvu obecně. Kam směřujeme? Dopadne to jako ve filmu „Planeta opic“, kde se ukáže, že lidská civilizace se zničí sama? Máme na to velmi slušný náběh, dámy a pánové!

Moderní technologie neudělaly člověka morálně lepším. Touha po moci je stále jednou z hlavních motivací lidstva. Lidskost je odsunuta na vedlejší kolej. Na druhé straně není pravda, že by všichni lhali všem! Jen ti, kteří se setkají. Lidstvo je něco jako zázračné dítě s úžasným intelektem, ale s žádnými emocemi a pocitem zodpovědnosti...

Chessville: Mark Tajmanov řekl v našich Otázkách, že hudba mu poskytuje duševní vyrovnanost v životě k jeho intelektuálním aktivitám, jako jsou šachy. Jaké jsou mimošachové zájmy Andráse Adorjána?

Skutečností je, že jsem se také začal učit hrát na klavír (stejně jako moje sestra a bratr), ale na rozdíl od velmistra Tajmanova jsem nebyl žádné zázračné dítě, jen někdo, kdo měl rád hudbu a měl pro ni jisté nadání (nikdy jsem neslyšel naši rodinnou průpovídku: “Víš, můj syn byl už od dětství takový budižkničemu…”). Když jsem se zamiloval do šachu, přerušil jsem hodiny hraní na klavíru, pouze proto, že jsem na obojí neměl dost času, a nebyl důvod, abych jedno či druhé nějak šidil. Ale hudbu mám pořád rád, například jsem si pouštěl hudbu při studiu šachu, od Chopina po Led Zeppelin, nebo stare dobré Rolling Stones a prokládal jsem to Beethovenem. Později jsem zjistil, že jeho symfonie na mě během analýzy citově působí, a tak jsem přešel na jeho sonáty. To je skvělá kombinace a mělo to i praktický přínos, protože v místech, kde jsem žil, doléhal přes okno zvuk dopravy. Takže hudba elegantně pohltila nežádoucí hluk zvenčí a dala mi extra inspiraci.

Mark Taimanov

Vždycky jsem rád psal. Začal jsem v roce 1965 v časopise Maďarský šachový život zabývajícím se dopisy čtenářů, v čemž mě podporoval velmistr Gedeon Barcza (čest jeho památce), a já u toho zůstal. Mé články, analýzy atd. byly dosud publikovány v 59-ti šachových časopisech (v průběhu mnoha let), byly přeloženy do všech světových jazyků včetně čínštiny a arabštiny. Napsal jsem 11 knih (čtyři z nich v nakladatelství Batsford – počínaje Grünfeldem a třemi BLACK is OK! knihami). Většina z těchto prací byla přeložena do několika jazyků, do němčiny, francouzštiny, italštiny, norštiny, zatímco – kupodivu – pět z nich nevyšlo maďarsky (pravděpodobně z důvodů nevalné kvality), ačkoli Grünfeld a BLACK is OK! z roku ’88 byly přeloženy zpětně do maďarštiny. Mohu vás ujistit, že moje vlast se někdy chová divně… O tom všem se nezmiňuju proto, aby se to vědělo, nikdy jsem nepovažoval šachy nebo psaní za práci. Mám na mysli, že práce je něco, čím si – rádi nebo neradi – vyděláváte na živobytí. Šachy nebo psaní na umělecké úrovni jsou jistě obtížné věci, ale hlavně vám přinášejí čiré potěšení. (Potíž je s tím, že na šachovém turnaji proti vám sedí chlápek, který chce něco úplně jiného než vy). Nikdy jsem nenapsal článek nebo knihu, která by nebyla z mého oboru, proto mám rád všechno, co jsem napsal, i se všemi nedostatky a chybami, které jsem (já nebo někdo jiný) objevil později, dbaje na varování G. Barczy: „Je hříchem lhát v psaném slově“. Kdyby existovalo něco jako Poslední soud, myslím, že bych z určitých důvodů byl shledán vinným.

Vždycky jsem rád četl a na turnaje jsem si s sebou vozil knížky, může to vypadat zvláštně, ale hlavně náročná díla, jako Dostojevskij atp. Ostatní čtou spíš oddechové věci, ale já zjistil, že jen vážná literatura mi pomůže odreagovat se od napětí v turnaji. Také knihy, které by měly být vtipné, jsou kolikrát prostě jenom slabé. Na rozdíl třeba od Haškova Švejka, kterého jsem si někdy (a někdy i Sax) nosil na turnaje, to je druh knihy, která obsahuje všechno. Později jsme si ani nemuseli nosit žádnou tlustou bichli: oba jsme si mohli vzpomenout, co v ní bylo. A píšu básně, texty, písně, přeložil jsem všechny písně z muzikálu Godspell a napsal pro ně i nové maďarské texty. To samé jsem udělal s písní od Bonnie Tyler ‘It’s a Heartache’, i s třemi songy od Roxette: ‘Listen to your heart’, ‘Spending my time’ a ‘Must have been love’. Nemám potřebné hudební vzdělání, ale někdy slyším melodie, které můžu rovnou zahrát na klavír (úplně sám!). Dokud se neukáže můj velmi dobrý přítel Sándor Dobsa, umělecký klavírista a vedoucí Maďarského orchestru Studia 11, dobře známý korespondenční šachista. Během našeho přátelství, jež trvá 32 let, několikrát zaranžoval mou hudbu ve studiu, a řeknu vám, kromě toho, že hraje na klavír o něco lépe než já, on byl ten kouzelník, který mé melodie oděl do správného hávu.

Moje hudba mi hrála na mé druhé svatbě (aranžovaná Sándorem) Tohle manželství nějak nefungovalo, ale může za to on, to si pište...

Abych to shrnul: nikdy jsem neměl pocit, že bych šachům přinášel nějaké oběti. Oběť je něco, co děláte s těžkým srdcem. Na druhou stranu jsem nikdy nevěřil, že někdo se stane skvělým šachistou tak, že bude trénovat jenom a pouze šachy – ne, bude z něj idiot. Náhodou znám jisté mladé maďarské hvězdy, které mluví hned několika světovými jazyky (někteří dokonce tvrdí, že na úrovni „mateřského jazyka“). Vlastně je pravda jen to poslední tvrzení, což značí „nevalně“. Potíž je v tom, že tito lidé mluví maďarsky na úrovni anglických přístavních dělníků; pověsti říkají, že si v životě vystačí se zásobou asi 200 slov. Nečtou knihy, protože to je „neužitečné“. Dělají jenom věci, které (v souladu s jejich mozkovou kapacitou) přímo souvisí s jejich šachovou přípravou. Když pomineme fakt, že poskytují jedno interview za druhým v téhle okleštěné maďarštině, uvádějí tím sami sebe, ale i všechny šachisty v hanbu, i přesto jsou velmi nevzdělaní a hloupí. Z praktického hlediska! Protože: 1) je známo, že kapacitu svého mozku využíváme jen z asi 10-ti%, takže je tam pořád dost místa na jiné věci. A za 2) což je důležitější: jazyk je nástrojem našeho porozumění a vyjadřování. Takže to má určitě vliv i na naše šachové myšlení: čím víc toho můžete pochopit a vyjádřit slovně, tím větší je vaše šance na spořádané, celistvé uvažování v širších souvislostech. Můžete namítnout: není nutné, aby slova byla vyslovena, úplně stačí, když si je myslíme v duchu. Ověřil jsem si to se dvěma různými lékaři (jeden byl psychiatr a druhý internista) a oba se na mě podívali mlčky s otázkou v očích: „A opravdu si myslíš, že jsi přišel na něco nového a převratného?“

Takže na mě musíte opatrně. Není vůbec nutné vymýšlet nové věci jen proto, aby byly nové. Novinky jsou zapotřebí jen tehdy, když staré věci nefungují tak, jak mají. A na světě je takových věcí, co potřebují napravit, spousta. A lidi jsou lidi, bez ohledu na to, jaké povolání si zvolí.

Rád bych skončil s tím přeskakováním z jedoho tématu na druhé. Mnozí z vás pravděpodobně slyšeli o maďarské revoluci z roku 1956, která byla potlačena až poté, co do země vstoupila Rudá armáda o síle, která by stačila k ovládnutí celé Evropy, kdyby to bylo zapotřebí. Souhlasím s Jelcinem, že tohle znamenalo první trhlinu v budování komunistického impéria. Není třeba dodávat, že tohle povstání bylo oficiálními místy nazýváno „občanskou válkou“ až do roku 1989, kdy začaly velké změny ve východní Evropě. (Musím říct, že výsledek jen potvrzuje rčení: „Hůř může být vždycky.“ Ale přesto! Maďarsko se stalo zemí revolucionářů, křesťanů, demokratů a pravých vlastenců. Jenže!

V prosinci 1999 mi zavolal kamarád a začali jsme plánovat rockovou operu, měla být hotová v roce 2000 (to byl rok, kdy Ježíš vydělal peníze všem stárnoucím rockerům, mnoho z nich hrálo na jeho počest a o něco později si přišli vyzvednout svůj nuzný žold u pokladny). Pak jsem se mého kamaráda zeptal: „Proč nikdo z těch skvělých maďarských a světových hudebníků nesloží rockovou operu o roce ’56?“ Řekl, že o žádné takové neví. Pak jsem se ho zeptal: „Tak proč jednu takovou neuděláme?“ Všechno, co mi na to řekl, bylo: „No…“ Takže 10. prosince jsem napsal titulní píseň s heslem revoluce „Maďaři, pojďte s námi!“ Dělal jsem na tom až do 31. prosince ve vlnách extáze, která skončila „Hlasem Ameriky“. Neustále jsem mu posílal faxem texty všech písní (bylo jich tak 10-11), které jsem vytvořil. Až do té doby jsem mohl nadávat na bastarda, který byl k dokončení projektu nezbytný, neboť měl zkušenosti s psaním scénářů a taky dramturgické vzdělání. Připadal jsem si jako ve snu. Našli jsme mezi Maďary nějaké nadšence, kteří finančně podpořili a produkovali cédečko s demo nahrávkami sedmi skladeb (to už jsme měli i skladatele), a v říjnu roku 2000 (revoluce začala 23. října) to klaplo. O rok později jsme pak vydali CD a kazetu s 18-ti písněmi (ne v chronologickém pořadí). Mezitím byl scénář hotov, byly do něj vloženy písně. Co se stalo od té doby? Kromě toho, že náš největší pomocník zemřel, tak NIC. Příští rok bude 50-ti leté výročí revoluce (rozhovor pro Chessville se uskutečnil v roce 2005, pozn. překl.) Když vidím to nadšení, vypadá to, že to druhé CD si budu nejspíš sponzorovat sám, spolu s prvním, v limitované edici. Při mé smůle se premiéra uskuteční nejspíš až po mé smrti. S ne moc velkým úspěchem...

Chápu, že moje odpovědi ne vždy odpovídají přímo na položenou otázku. Všechno co musíte nicméně udělat, je hledat odpovědi na věci, které s danou otázkou souvisí...

S přáním všeho nejlepšího, pro Chessville i pro všechny čtenáře, András Adorján.

Pro Novoborský šachový server přeložil Stanislav Hošek

7x 1887x
Fotogalerie
Komentáře (7) Aktualizovat
08.01.2011 21:09 | Autor neznámý

ad J.K. Prima, beru - fakt se mi to taky líbilo. Jen v těch názorech na poezii jsme si notovali na nejmenovaném "ostatním" serveru, takže jste narážce jistě správně porozuměl. Přátelsky zdraví J.Š.

P.S. Máte rád Hlaváčka?

08.01.2011 20:36 | Autor neznámý

noELO: ale vůbec ne, to co jsem napsal si opravdu myslím, Markiho strategie a tyhle tři díly Adorjana jsou prostě geniální!

nvmea: jo, a taky na Kristýnu...

08.01.2011 19:18 | Autor neznámý

to jsou určitě nějaké servery napojené na Katku Němcovou

08.01.2011 19:00 | Autor neznámý

ad Jirka Kadlec: taky se mi rozhovor i překlad líbily, ale není ta závěrečná závorka trochu "mstivá kantiléna"?

08.01.2011 16:50 | Autor neznámý

moudrý muž ten Adorjan

08.01.2011 11:09 | Autor neznámý

Přidávám se k Jirkovi!   Zdraví Jirka Majer

08.01.2011 08:28 | Autor neznámý

Děkuju redakci za zveřejnění překladu rozhovoru s Andrásem Adorjanem, na kterého se dobře pamatuju např. z pásmového turnaje v pražském Parkhotelu, hraném v únoru roku 1985 ( 1.- 3. Pinter, Jansa, Suba ). Z mého pohledu jsou tyhle tři díly Adorjanova vyprávění tím nejzajímavějším a nejfajnovějším čtením (spolu s Markiho strategií), které se tu kdy objevilo ( o ostatních českých šachových serverech přirozeně ani nemluvě)!

Připravuje se