My-chess.eu

BLACK is OK! I. část

24.12.2010 12:43 | Rozhovor s Andrásem Adorjánem

Šachový server Chesville (…od šachistů, pro šachisty!) položil známému maďarskému velmistrovi Andrási Adorjánovi dvacet otázek, my jsme pro vás vybrali to nejzajímavější....

Šachový server Chesville (…od šachistů, pro šachisty!) položil známému maďarskému velmistrovi Andrási Adorjánovi dvacet otázek, my jsme pro vás vybrali to nejzajímavější.

Chessville: Úzce jste spolupracoval s Peterem Lékem a s Garrim Kasparovem v začátcích jejich kariéry; co z nich udělalo hráče světové třídy?

Je pravda, že jsem pracoval s oběma, s Kasparovem v letech 1979-86 a s Lékem v letech 1993-99 v několika intervalech, dohromady asi tři roky, ale nemůžu je srovnávat ani jako hráče/osobnosti, ani své vztahy, které jsem s nima měl.

Garri Kasparov

S 16-ti letým Garrim jsem se poprvé setkal na velmistrovském turnaji v Banja Luce v roce 1979, který vyhrál s dvoubodovým (!!) náskokem, když za sebou nechal startovní pole, skládající se ze 14-ti velmistrů (v čele s T. Petrosjanem, Anderssonem, Smejkalem a se mnou) a dvou netitulovaných hráčů; jedním byl Garri a tím druhým Sibarevic! Nešlo přehlédnout jeho genialitu, a to nejen kvůli samotnému výsledku, ale zejména kvůli hře, jakou tam předváděl. Zahajoval „obouručně“ tahy 1.e4 i 1.d4 a předváděl smělou útočnou hru, ale když to bylo nutné, uměl i trpělivě pozičně manévrovat, občas kouzlil se svými izolovanými pěšci, tak dlouho, dokud nedosáhl svého cíle. Už tehdy měl neobyčejně silnou vůli (stejně jako hrozivě silnou fyzickou kondici) a samozřejmě obrovský zápal a zanícení pro šachy, bohatou fantazii a více než seriózní přípravu zahájení.

Když už dosáhl svého herního vrcholu a byl nejlepší na světě (od roku 1985), mnoho jeho soupeřů si neodpustilo závistivé poznámky, že jeho převaha nad ostatními spočívá v tom, že má více sekundantů, lepší databáze a silnější šachové programy na analýzy. Tohle všechno jsou jenom žvásty. Dokonce i v době, kdy jsem pro něho dvakrát tajně pracoval (poprvé před jeho zápasem s Karpovem 84-85 a podruhé v jeho průběhu), měl jen tyhle čtyři sekundanty: Sakarova, Nikitina, Timoščenka a Vladimirova. To byl jeho tým, v němž první dva jmenovaní trenéři ho doprovázeli už od dětství, vždy oddaní a užiteční, kteří se ale s druhýma dvěma nemohli srovnávat. Později do týmu přibyl i Dorfman, ale pouze pro tento zápas, a pak taky moje maličkost, fungoval jsem jako „korespondenční poradce“.

Říkám to proto, že jsme jaksi neměli šanci dostat se ke spolupráci tváří v tvář, s výjimkou dvou týdnů „kdesi v Rusku“ v Kasparovově tréninkovém táboře. Také má pomoc v Moskvě trvala jen asi měsíc (pracoval jsem jako „tajný agent“), bohužel jsem tam přijel až za stavu 0:3 a příští týden už to bylo 0:4. Snadno dovedete uhodnout náladu, v jaké se Garri a jeho tým právě nacházel. Zatímco Karpovova armáda (pouze lidé, kteří byli „vidět“), čítala mnohem více známých jmen, mnozí z nich patřili ke světové elitě. V dalších třech Kasparovových zápsech (proti Anderssonovi, Timmanovi a Milesovi) jsem byl jeho jediným sekundantem já.

O tom, co se dělo po roce 86, kdy jsme se rozešli, mnoho nevím; jistě, Kasparov byl v postavení, kdy si mohl najmout další odborníky. Dolmatova nebo M. Gureviče, například; to jsou velmi silné posily – a dovolte mi dodat, že rovněž velmi milí lidé. Slyšel jsem, že Kasparov byl velmi velkorysý, co se týče finančních prostředků (na rozdíl od Karpova). Já takovou zkušenost neměl, protože jsem se na to nikdy neptal a nikdy jsem od něho nic nepřijal (i když na tom trval). Zní to možná bláznivě, protože si to mohl dovolit a já si to i zasloužil, ale já jsem se cítil poctěn tím, že mohu spolupracovat s jedním s největších hráčů všech dob, a že jsme přátelé.

Je to pro všechny stejné, ostatní také používají více sekundantů, a v tomto věku databází se mohou dobře připravit nejen přední hráči, ale stejně tak i ti průměrní. Všechno, co se počítá, je přímý souboj tváří v tvář, jeden na jednoho; dobrá příprava neznamená pamatovat si všechno, co hráli ostatní a analyzovat to, ale jít dál, vlastní cestou. Mít originální nápady – buď své nebo od vašich pomocníků – tak brzy, jak jen to je možné. Ale není to tak, že kdokoliv může vyhrát partii už v domácí přípravě. Nakonec vše, co mohu říci, je toto: předpověděl jsem, že nikdo nebude schopen sesadit Kasparova z trůnu do té doby, kdy bude moci tahat figurkami. Nikdy jsem neviděl žádného z mistrů světa naživo (kromě Míši Tala a Tigrana Petrosjana, s nimiž jsem sehrál devět partií a vskutku jsem obdivoval jejich velikost), kteří by se Kasparovovi byť jen přibližovali. Je škoda, že jsem se stal velmistrem až v roce 1973 a už jsem nezažil éru Bobbyho Fischera. To byl pochopitelně další hrdina, idol nejen můj, ale i pro mnohé ostatní!

Peter Léko

Peter Léko je druhý největší talent po Kasparovovi. Viděl jsem to na vlastní oči. Rozdíl je v tom, že ho znám od roku 1990 a naši první a současně poslední vzájemnou partii na velmistrovském turnaji jsme sehráli v době, kdy mu bylo 11. Měl jsem ho takříkajíc na lopatě, ale nezvládl jsem to a jemu se podařilo chytře vyklouznout. Naši společnou přípravu jsme zahájili v roce 1993, když mu bylo 13 a byl silný mezinárodní velmistr. Tehdy už měl svůj repertoár zahájení, hodně toho už o šachu věděl, protože byl pracovitý a byl šachem posedlý, tak jako já, a měl vhodný charakter, byl vyrovnaný a klidný. Stejně jako jeho otec. Byly tam – a možná existují dosud - nějaké pokusy s vegetariánstvím, ale můžete si o tom myslet, co chcete, já naštěstí nebyl povinen to dodržovat. (Mezi námi: Karpov i Kasparov, oba jedli maso; co víc, krvavý biftek, někdy i dvakrát denně!)

Připadá mi poněkud legrační, že lidé za vším hledají tajemství, když je to v podstatě tak jednoduché: chce to talent, tvrdou práci, vášnivé zanícení pro svou věc (v tomto případě pro šachy), silnou vůli a víru v sebe sama. Chápu, že je to pro mnoho lidí podezřelé. Hledají „vítězné varianty“, když by měli vědět, že nic takového prostě neexistuje; hledají klíč, který otevírá každé dveře. Snaží se napodobovat repertoár velikánů, dokonce přebírat jejich zvyky.

Dovolte mi jen říct, že Bent Larsen během turnajů chodil do postele kolem čtvrté hodiny nad ránem a vstával přibližně v poledne. Potkali jsme se všehovšudy čtyřikrát. Z mezipásmového turnaje v Rize dával každý den reporty po telefonu (a věřte, že ze Sovětského svazu to tehdy nebylo jednoduché!) pro argentinské noviny Clarin! Myslím, že mu za to dobře platili. No, já bych to tedy zadarmo nedělal. Vy snad ano?

Jestli tedy je nějaké tajemství, spočívá v tom najít svůj vlastní styl, zbraně, kterými se vybavíte, vybudovat si vlastní osobnost, která se ostře odlišuje od ostatních. Když se podíváte na všechny mistry světa, nenajdete mezi nimi jediného, jež by se stal šampionem tím, že hraje starým stylem; pouze novým, nějakým způsobem lepším. Ne, Lasker byl následován Capablankou, kterého nahradil Aljechin. Tři různé světy! A právě to je principem vývoje – nebo bych měl spíše říci evoluce? Zdá se to tak jednoduché. Ale je to tak těžké vykonat.

Chessville: Vaše knihy propagující hru ČERNÝMI figurami jsou výzvou pro celou šachovou komunitu, aby přehodnotila své staré postoje. Kdo jsou aktuální mistři této vaší filozofie?

O nikom takovém nevím. Pár lidí samozřejmě existuje, mezi nimi třeba Morozevič, nejlepší z těch, kteří mají ČERNÝMI vynikající úspěšnost. Ačkoli se nedá říct, jestli jsou jeho výsledky založeny na víře v ČERNÉ figury, nebo (to spíš) v usilovném studiu některých herních systémů – jako je slovanská – a nalezení a vypracování konkrétní novinky. Bylo by zajímavé zeptat se ho na to!

Chesville: Co si myslíte o vzestupu Číny coby silného šachového národa?

V roce 1992 jsem s pomocí svých přátel vydával časopis pod názvem „BLACK is OK!“ Jeden z článků se jmenoval „Velmi vítané žluté nebezpečí“… V té době už Čína měla mistryni světa: Xie Jun získala titul od Čiburdanidzeové rok předtím. Ale tohle na samém začátku nebylo! Už někdy v 80. letech se Liu Shilan nečekaně probojovala do turnaje kandidátů. Rovněž družstvo mužů Číny si vedlo docela dobře na olympiádách. Myslím, že je to velmi pozitivní a přirozené. Nemá smysl se obávat čínské nadvlády na šachové scéně – i když jsou stále lepší a lepší; jejich ženský tým vyhrál dvě poslední olympiády – v Číně se už konalo několik silných mezinárodních turnajů. Jsem si jist, že jich v budoucnu bude ještě víc. Podtrženo, sečteno: férové soupeření mezi národy jenom prospívá zdravému vývoji královské hry.

Chessville: Do kolika let předpovídáte, že se čínský hráč stane mistrem světa, a jaké bude jeho jméno?

Zatím tady máme několikanásobnou čínskou mistryni světa, takže je otázka, jestli se tak stane i v případě mužů. Moje vědecká odpověď bude znít: Nevím. Ale je jasné, že čínští šachisté budou hrát vážnou roli ve světovém šachu ještě hodně, hodně dlouho. Díky jejich starobylé kultuře, díky jejich píli a houževnatosti o tom nemůže být nejmenších pochyb.

Chessville: Znáte ještě nějaké další autory, kteří psali o vyhlídkách ČERNÝCH figur tak jako vy, během posledních, řekněme, 15-ti let?

Nikoho takového neznám. To neznamená, že nejsou, ale ti, kdo vydávají brožurky pod názvem „Kompletní repertoár pro ČERNÉ na 100 stranách“, jsou podle mě prachsprostí podvodníci. Já jsem se také snažil dokončit cosi jako skutečně kompletní repertoár zahájení, což momentálně zahrnuje 6 knih, každá tak přibližně o 150-ti stranách: 1) Grünfeld 2) Svešnikov (jedná se o konkrétní varianty) 3) Dámským pěšcem 4) Neobvyklá zahájení (vše kromě 1.e4, 1.d4, 1.Jf3, 1.c4 5) Sicilské podvarianty 6) 1.c4, 1.Jf3. Teď to má dobrých 900 stránek. Z toho Neobvyklá zahájení už byla publikována, stejně tak i Svešnikov, Grünfeld a Sicilské podvarianty a mám z 80% hotový rukopis Dámským pěšcem. Takže je třeba udělat šest svazků, a možná si myslíte, že jsem měl nejdříve zpracovat “ježka” a podívat se taky na varianty, které se mu vyhýbají. Věnuji své práci velkou pozornost, neustále, a dokonce i tento repertoár může mít své mezery. Na druhou stranu chápu, že nemůžu konkurovat těm, kteří čtenářům nabízí “perfektní řešení na sto stránkách”… Šachisté (a vlastně všichni lidé obecně) v sobě musí mít zvláštní druh masochismu, jestliže si koupí podobný škvár, a nikdy nejsou dostatečně zklamáni na to, aby si jej příště nekoupili zase… Může to znít bláznivě, ale já nemám v úmyslu vyrábět něco podobného. Možná dělám chyby, i když o nich nevím, ale mým cílem není podbízet se čtenářům (kteří by se mohli spokojit s něčím průměrným, vydaným pod mým jménem a hrdě znějícím titulem knížky), nesnažím se naklonit si recenzenty. Mým cílem není dokonalost, proboha, to co chci, je být spokojený s výsledkem svého snažení. To je totiž něco, na čem záleží. Všichni poznáme, když si vedeme dobře, a při troše sebekritiky poznáme, když máme z knihy něco vynechat. Jsem až příliš háklivý na pocit viny, že nejsem hoden svého poslání. Nechci sám sebe nenávidět (ne tak moc). Dělám to vše na jiném základě.

Chessville: Jaký je váš názor na moderní “krátké remízy”? Existuje prostředek, jak tomu zabránit?

Jde tomu zabránit pouze jediným způsobem. Ale ještě předtím by měly být dodrženy lidské podmínky pro hráče: dostatek dýchatelného vzduchu, světla, volné dny a aspoň minimální důstojnost. Organizátoři, kteří tyhle základní věci nedodržují – a dodržuje jich opravdu hodně málo! – nemají žádné věcné ani morální právo kritizovat chudáky, kteří hrají každý den, někdy i dvoukolově! Dvoukolové turnaje by neměly být vůbec hodnoceny, pokud by to bylo na mně, okamžitě bych je zakázal.

Za předpokladu, že budou dodržovány ne superskvělé, ale pouze normální hrací podmínky pro všechny hráče na všech úrovních, je možné toto řešení: remíza je možná pouze v následujících případech: 1) věčný šach 2) opakování tahů (trojí) 3) trojí opakování pozice 4) pat. A to je vše.

Neexistuje způsob, jak se vyhnout domluveným remízám, ale když zamezíme jejich nabízení, dostaneme o mnoho více opravdového šachu. Já sám jsem se měl narodit do tohoto smyšleného světa: tolikrát jsem váhal nad tím, jestli mám nabídnout remízu nebo ne, a nakonec jsem to udělal mockrát. Díkybohu, mnoho partií, ve kterých byla moje nabídka odmítnuta, jsem vyhrál. Což ukazuje, že kdyby tato volba (pokušení) opustit partii nebo v ní pokračovat neexistovala, mohl bych si ušetřit napětí. Jistě jsem se mohl zachovat lépe. Ale to platí stejně tak o valné většině hráčů.

Chesville: Je tradiční systém zápasů o titul mistra světa FIDE navždy opuštěn?

Nejsem věštkyně, takže nemám tušení. Ale můžu říct jedno: když se v šachovém světě pořádají turnaje kandidátů pouze pro úzký okruh vyvolených, když hráči s ELO 2650 a vyšším nemají vůbec šanci se do nich zapojit, jsou to gangsterské praktiky. Ti hráči si ani nemůžou vydělat nějaké peníze. V dobách, kdy se ještě pořádaly pásmové a mezipásmové turnaje a následně vyřazovací KO zápasy kandidátů, se teoreticky mohl stát světovým šampionem kdokoliv. A ta šance nebyla jen symbolická: opravdu se našel někdo, kdo to dokázal. Jeho jméno je Garri Kasparov.

Náhodou jsem se mezi těmi kandidáty ocitl i já, v cyklu 79-80, když jsem se dostal spolu s Riblim do mezipásmového turnaje v Rize. V té době byl jedním z favoritů, mé ELO bylo skromných 2525 a na startovní listině jsem byl nasazen na 11.-12. místě. A pak jsme spolu hráli zápas na 6 partií, který skončil 3:3, když on vedl už 2,5:0,5! Díky tomu jsem postoupil dál, protože jsem měl v Rize lepší Sonnebornovo pomocné hodnocení. Proti Hübnerovi jsem zažil podobný nervák: po polovině zápasu vedl o dva body. Přesto jsem vyhrál šestou partii, mohl jsem zvítězit i v následující a byl jsem úplně vyhraný v přeposlední, deváté partii, jenže jsem na jejím konci přehlédl pat! Tohle byl jeden z těch případů, kdy do dění zasáhl nečekaně “ČERNÝ kůň”.

Je nepochopitelné, že Kramnik a Léko a i všichni ostatní dávají přednost tomu, aby se vše rozhodovalo pouze v “Klubu vyvolených”. Je to porušení všech zásad, založených na heslu “Gens una Sumus” (Jsme jedna rodina), jako by nestačilo, že 25-30 členů tohoto klubu shrábne všechno, oni a jejich přívrženci chtějí udělat ze zápasu o mistra světa jakousi soukromou záležitost! To je skandální, stačí připomenout zápas o titul Kramnika s Lékem. Pokud mi dobře slouží paměť, byl Kramnik z cyklu vyřazen Širovem před pěti lety. Pak ovšem dobrák Garri jaksi přehlédl, že vítěz se kvalifikoval a prosadil zápas s Kramnikem, který prohrál jako dítě. Tento zápas nemohl být v žádném případě považován za oficiální! Dokonce ani v Garriho Asociaci.

Pokud jde o Léka: vyhrál velmi silný turnaj v Dortmundu. Ale vždyť to byl jen jeden turnaj! Turnaj, ve kterém hráč č.2 světového žebříčku Anand nehrál. Takže co se tu sakra děje? Kromě toho, že mezi těmito osmi “nadčlověky” nebyl ani Kramnik? A to nás vede k otázce: ve vší úctě k supersilným šachovým hráčům – patří jim snad celý šachový svět? Je to hra pro miliony nebo jen pro pár vyvolených s “modrou krví”?

Chessville: Kolik velmistrů na světě se podle vás může uživit pouze hraním šachu?

Můj odhad je, že 25 až 30, Ribli se domnívá, že 50. Pravda asi leží někde uprostřed. Což je docela depresivní. Jsou hráči, kteří hrají spoustu bezvýznamných openů, aby si vydělali na chleba a příležitostně učí hloupé děti bohatých lidí, což jsou samozřejmě potenciální géniové. To je ovšem úplně špatně, já bych moc rád viděl kupříkladu nějaký open pro 100 nejlepších hráčů na 13 kol, a přemýšlím, kde by pak skončili ti šampioni? Zatraceně!

Dovolte, abych vám dal příklad. V době, kdy se rapid šachu chybně říkalo “aktivní šachy”, se v roce 1988 konalo mistrovství Evropy a světa. Já jsem vyhrál Maďarské mistrovství v “aktivním” šachu a spolu s dalšími medailisty jsem se kvalifikoval na ME do Gijonu. Odtud se kvalifikovali tři Maďaři: Csom, Kállai a já. Mistrovství světa se konalo v mexickém Mazatlanu. Pravdou bylo, že se účastnili i někteří pozvaní hosté, kteří neprošli sítem kvalifikace (jako například “Polgárovic braši”) Ale došlo k mnoha překvapením! Největší z nich ale bylo, že Kállai, který ani nebyl velmistr, se dostal mezi poslední osmičku. Také já jsem získal cenu, když jsem v posledním kole porazil Alburta (samozřejmě) ČERNÝMI.

Řeknete mi, jestli byl tenhle systém někdy zopakován? Protože já si nevzpomínám! MS v rapidu (nebo Světový pohár) je vyhrazen pouze pro hráče šachového Olympu. Abych to řekl mírně, je to skandál. Nepochybuji o tom, že Anand může být opravdu nejlepším hráčem rapidu na světě, dovolte mi však poukázat na dvě věci: 1) Rapid šach je speciální disciplína. Lidé jako Kállai nebo P. Szekely (zemřel ve věku 48 let) nikdy nehráli vážnou roli v klasickém šachu s běžnou časovou kontrolou. Ale oba dva hrají ďábelsky rapid a bleskovky – Szekely v přátelských utkáních několikrát porazil Tala, a i mnoho dalších světových hráčů. 2) Když Bobby Fischer začínal cyklus, na jehož konci v roce 1972 porazil Borise Spasského, jen málo lidí pochybovalo o tom, že dojde k výměně stráží. Obzvláště, když každý viděl, jak rozdrtil Tajmanova i Larsena 6:0 a hladce přešel přes Petrosjana. Ale nikdo, dokonce ani Bobby, nenamítal nic proti tomu, proč by se měl obtěžovat s někým jiným, než s Borisem.

Takže co se stane těm, kteří se účastní všech řádných turnajů a vydělávají opravdu dost peněz, když stejně vezmou mistrovství světa v rapidu těm, kteří se musí lopotit a účastnit se každého ubohého openu, aby měli na živobytí? To je špatné, sobecké a ze všeho nejvíc to provokuje zbytek šachového světa. Mohl bych pokračovat dál, i když to není v mém vlastním zájmu, protože jsem na turnaji nehrál už 5 let.

Chesville: Popište nám vaši přípravu na velmistrovský turnaj.

Dobrá otázka, poté, co jsem s tím úplně skončil, kromě speciálních příležitostí. Ale snad si ještě na něco vzpomenu.

Dneska by to bylo mnohem snadnější, protože všichni máme databáze, řekněme, se 3 miliony partií, takže si můžete najít soupeřovy partie bílými i černými a připravit se na zahájení, které na šachovnici pravděpodobně objeví. Ale až do začátku 90. let jsme to dělali všichni tak trochu staromódně, dalo by se říct: shromažďovali jsme různé zdroje, procházeli jsme hromady bulletinů, šachových časopisů, a taky bylo užitečné, když jste měli Šachové informatory. Odhaduju, že tímhle ručním papírováním jsme strávili tak polovinu času, který jsme šachu věnovali.

Proto jsem opravdu znechucen úrovní a stylem moderního šachu. Protože nyní mají minimálně o 40% vice času na čistě šachové záležitosti. Zatím vidím moře dobře vzdělaných, středně silných mezinárodních mistrů, které nemůžete jen tak snadno porazit; na druhé straně je tu jen velmi málo originálních myšlenek k vědeckému a uměleckému přínosu šachu. I tak by měli vědět, že z téhle šedé masy se dá vynořit, pouze když vytvoříte originální myšlenky, překvapení. Znám lidi, kteří na monitor zírají 6-8 hodin denně, všechno sledují, ukládají si do paměti, používají Fritze, ale vlastní myšlenky nemají žádné.

Capablanca jednou prohlásil: “Nejlepší tah byste neměli znát, ale najít ho!“. To je samozřejmě nadsázka, ale jsem si jistý, že v podstatě je to pravda. Pokud jste zkušený, dobře připravený a chladnokrevný hráč, je tu slušná šance, že objevíte něco neočekávaného nebo vyvrácení nekorektní novinky. Vzpomenul bych velmistra Jana Smejkala, ten to dělal docela často a úspěšně.

Neexistuje způsob, jak byste se mohli naučit VŠECHNO, a i kdyby se to stalo, k ničemu by vám to nebylo, protože jini hráči používají stejné nebo podobné zdroje jako vy. Ale brzy jsem se naučil ptát, proč se v nějaké dobře známé pozici nehraje tenhle tah. Mnohokrát jsem našel svůj vlastní tah, který nebyl o nic horší než populární pokračování, někdy dokonce i lepší, když jsem pátral ve variantě, která měla špatnou pověst. Dokonce i když najdete něco nad ránem a máte jen hodinku, abyste to proanalyzovali, váš soupeř nemůže tušit, jestli to je “stará” a důkladně prostudovaná analýza, ale pokud je váš tah aspoň tak dobrý, jako ten “obvykle používaný”, vyhrál jste duel v zahájení.

Existuje i takové maďarské přísloví: “Potřeba je nejlepší učitel.” Na šampionátu Maďarska 1991 jsem měl hrát proti Portischovi, který měl velice nepříjemný zvyk pokaždé mě porazit. Naštěstí jsem byl tentokrát ČERNÝ a sotva 3 dny před čtvrtým kolem jsem v Grünfeldce vymyslel novinku po Se3-Dd2-Vb1 jsem zahrál b6! (namísto a6 nebo cxd4). Účinek byl neuvěřitelný: Lajos nad tím přemýšlel asi 40 minut a nakonec učinil špatné rozhodnutí – pokusil se to vyvrátit. Nedávno jsem si to ověřoval a s pomocí mého přítele IM Végha jsem na toto téma našel 139 partií. Jsem rád, že mohu prohlásit, že má idea stale žije, vyvíjí se a slibuje dobré šance pro ČERNÉ. Vlastně jsem v téhle partii vypustil nejméně pětkrát výhru (můžete se na ni podívat v knize “BLACK is OK Forever!” – vyšlo v roce 2005) (ale i tady). Kdo jiný by to zpackal tak jako já?

Abych to shrnul: zatím jsem mluvil pouze o šachové části přípravy. Ale samosebou důležitou roli hraje i psychologie, někdy si nedokážete vysvětlit vzájemné skóre s některými hráči a porovnat je s celkovými výsledky. Například Ribli a Sax, oba byli (o hodně) lepší než já, ale vzájemnou bilanci mám s nimi vysoce aktivní: 7-4 a 8-1(!!). Existovali samozřejmě i hráči – a ne o moc lepší než tihle dva – kteří mě naopak hladce drtili a dokonce i nyní je pro mne těžké najít pro to nějaké rozumné vysvětlení. Co se týče fyzické přípravy, rád jsem plaval. To je ovšem individuální.

Závěrem: abyste pochopili to tajemství šachu - na mnoha turnajích jsem hrál výborně teoreticky připravený a ve skvělé náladě. V takových situacích to občas končilo katastrofou. A někdy zase naopak, když máte život v troskách, zatelefonují vám a pozvou na turnaj Luhačovice 1973. Zeptal jsem se mezinárodního mistral Kozmy: A hraje se tam o velmistrovskou normu? Ano, řekl mi. A kdy to začíná? Začalo to před půlhodinou, povídá poněkud rozpačitě. Takže jsem tam urychleně dorazil a uhrál báječný výsledek. Co z toho vyplývá? Na ničem nezáleží. ŠPATNĚ! Permanentní práce se nakonec vyplatí. Jenom nevíte kdy.

(konec 1. části)
Pro Novoborský šachový server přeložil Stanislav Hošek

17x 1918x
Fotogalerie
Komentáře (17) Aktualizovat
27.12.2010 15:50 | Autor neznámý

Díky Davide za ty odpovědi, já při svém tvrzení, že nejsi profesionál vycházel z nějakého, snad dva roky starého rozhovoru. Nijak zvlášť špičkové hráče nesleduji, takže jsem nevěděl, že se v tomto směru tolik změnilo.

27.12.2010 12:36 | Autor neznámý

Ještě jsem včera zapomněl napsat, že celkem souhlasím s tím popisem, že malá skupina hráčů dostává velmi vysoké honoráře, zatímco průměrný velmistr si dokáže jen obtížně vydělat. Ten přechod je ale spíše plynulý než skokový.

26.12.2010 22:24 | Autor neznámý

Diky p.Navarovi za upřímnou odpověď

26.12.2010 21:50 | Autor neznámý

Souhlasím s tím, že se šachem uživí mnohem více lidí než 25-30. Toto číslo by mělo smysl v zemích či městech, kde jsou velmi vysoké životní náklady. Jinak ale i u nás je zhruba 10 profesionálních šachistů a když připočteme i profesionální trenéry, počty budou vyšší. Já jsem jinak opravdu váhal, zda se stát profesionálním šachistou "na plný úvazek", ale nakonec jsem po dokončení školy začal platit sociální pojištění a potom si i zařídil živnostenský list, takže už téměř půl roku jsem profesionál. Vydělám si tím teď celkem dost (silným hráčům ubytování obvykle hradí pořadatelé a ještě silnější dostávají navíc i honoráře), ovšem samozřejmě chápu, že za pár desítek let bude hůř...

 Jinak v ČR jsou profesionály mj. velmistři Navara, Hráček, Štoček, Babula, Polák, Hába, Cvek a ještě několik dalších (možná jsem někoho uvedl nesprávně). Někteří ze jmenovaných si vydělávají i trénováním. Já nejsem trenér, ale snažím se dost psát, ale nijak zvlášť podstatná výdělečná činnost to není. Vydělávám si celkem dost, takže nemusím při každé činnosti usilovat o co nejvyšší zisk. Ale ve zlatě se zase rozhodně netopím. Hráč s ratingem nad 2650 se podle mě uživí slušně, ale okolo Ela 2500 to je problém. Více teď  tyto otázky asi rozebírat nebudu.

26.12.2010 17:44 | Autor neznámý

 Mám pocit, že rozhovor proběhl někdy v roce 2005.

26.12.2010 16:22 | Autor neznámý

25 až 30 profíků na světě je samozřejmě naprostá blbost, to číslo bude několikanásobně vyšší.

Pavel Matocha cca dva roky zpátky tvrdil, že hráč 2700+ by neměl brát za turnaj pod 100 000 Kč (v přepočtu) - a takoví hráči asi jiné zaměstnání mít nebudou. V té době bylo takových hráčů 25- 30. To si opravdu myslíte, že žádný hráč pod 2700 není profesionál...tipl bych si, že nejsilnější hráč, který se šachem neživí je McShane (ELO 2645); to je dle ELA někde okolo první stovky...u nás se v pohodě uživí GM s elem +-2500 - Štoček, Polák, Babula, Cvek, Velička, Hába...

Tudíž ne 25 až 30, ale spíš 250 až 300....

Pavel Háse: WTF?! David Navara nechce být profík?? To řekl kdy? Co jiného než profík je...

26.12.2010 16:04 | Autor neznámý

  Tento článek je zajímavý, pohled jednoho zkušeného velmistra, blábolem rozhodně není, jako však každý nemusí přijímat všechny  tyto myšlenky, to si ani autor jistě ani nemyslí.

  Jen k jedné problamatice. V šachu nejsou profíci a amatéři papírově rozlišeni. Kdo si myslí, že se šachem uživí, může si říkat profík. Třeba vítěz Pardubic, pár let zpátky, z Německa, byl amatér, a tak cena 75tisíc byla možná pro něj příjemná, ale méně než jeho "civilní" plat, tak to nijak zvlášť po partii neprožíval, možná ho více těšilo to první místo.
   Na druhé starně mohou být i slabší hráči od nás či východu, kterým stačí méně, aby se věnovali jen šachu. To však bylo vzhledem ke kurzu Koruny spíše v devadesátých letech. Pravda je, že dost "profíků" si přivydělává trénováním, publikováním.

   Ta první třicítka si vydělá opravdu  slušně a zda se do této uzavřené společnosti je tak těžké se dostat přes jiné překážky než vlastní výkonnost, se můžeme zeptat třeba Viktora Lázničky. Má o to nepochybně zájem, a tedy, zda je nyní pro něj náročnější "nabrat" tu výkonnost či překonat systém "uzavřeného klubu", jak píše autor.      

    Těším se na druhý díl a nss by mohla se mohla na názor Viktora Lázničky.  Své by mohl přidat  ze zkušností David Navara.

26.12.2010 15:53 | Autor neznámý

A kolik se jich může tedy uživit hraním podle vás? Já bych té odpovědi docela věřil, cestování a bydlení po hotelích znamená dost nákladnou režii. Bilance se dá vylepšit hraním soutěží družstev, kde silný hráč dostane v některých družstev slušné "vlezné" bez ohledu na výsledek, ale kolik takových soutěží za rok stihnete? Dobrý hráč si asi může znatelně přivydělat, ale na čistý profesionalismus to asi nebude. Svého času tento záměr inzeroval u nás myslím Hráček, ovšem už nevím, jak to nakonec dopadlo. Takový David Navara profesionálem prý být nechce, přitom ten by se uživit šachem téměř jistě dokázal.

Jiná věc je, kolik lidí se uživí tím, že kromě hraní o šachu také píší, takových už by se našlo asi docela dost.

26.12.2010 15:18 | Autor neznámý

Take nesouhlasim s Hansem.Kdyby Adorjan dostal otazku, kdo je lepsi, jestli on, Uhlhmann , Portisch, nebo nektera z techto zen, tak by to vzal jako urazku a zacal by obsirne vysvetlovat, ze tyhle holky nemaji pozicni cit, dostatecne nerozumi podobnym pozicim a sachu obecne a podobny blaboly.Pritom od nich (a i o dost) slabsich dostavaji pravidelne na prdel - viz Snezenky a Machri.Vek se zastavit neda. Je to stejne, jako odopoved na otazku :

Chessville: Kolik velmistrů na světě se podle vás může uživit pouze hraním šachu?

Můj odhad je, že 25 až 30, Ribli se domnívá, že 50. Pravda asi leží někde uprostřed.

 

To je pochopitelně blábol starý několik desetiletí, dost vystihujici i odpovedi na ostatni otazky.

26.12.2010 10:35 | Autor neznámý

neví někdo jak je to s příštím cyklem? Pořád se bude hrát tohle úžasné 2partiové KO? 

26.12.2010 10:09 | Autor neznámý

Nesúhlasím s hansom. Porazená finalistka Ruan je naozaj typ, ktorý hrá skôr na špeky a mútne vody, ale nová majsterka sveta má mimoriadne strategické cítenie na svojich 16 rokov. Ešte získava zápasové skúsenosti, ale keby Judita Polgárová stála o ženský titul, má najvyšší čas. A možno ho už aj premeškala a na rozdiel od pragmatickejšej Zsuzsy ostane bez titulu, Hou ju rýchlo doťahuje.

 

26.12.2010 10:04 | Autor neznámý

to je analýza na úrovni! 

26.12.2010 00:02 | Autor neznámý

Obdivuji Váš obdiv k nové mistryni světa. Já bych spíš řekl,že finálové partie byly nudné, hloupé a úroveň hry velmi nízká. Obě hráčky byly asi příliš nervozní, že by neporazily ani výrazně staršího a horšího velmistra, než byl Adorjan.

25.12.2010 21:47 | Autor neznámý

Určitě monitor tomu pomůže a urychlí to, ale to hlavní musí mít v hlavě. A to ona má, to se pozná na první pohled.

25.12.2010 21:36 | Autor neznámý

Předpokládám, že 16 letá čínská velmistryně Hou Yifan je mistryni světa proto (řečeno slovy Andráše Adorjána), že se dívá nejméně 6-8 hodin denně na monitor, všechno sleduje, nové informace ukládá do paměti, používá Fritze a vedle toho má vlastní myšlenky, na které soupeřky nestačily. Obdivuji, co je možné v době nových informačních technologií dosáhnout u čínské hráčky, které je 16 let.

25.12.2010 14:47 | Autor neznámý

VELMI ZAJÍMAVÝ ČLÁNEK, DALO BY SE ŘÍCT MOŽNÁ, NEJZAJÍMAVĚJŠÍ V ROCE 2010. ALE NAZVAL BYCH HO : VZPOMÍNANÍ STARÉHO VELMISTRA....

25.12.2010 14:36 | Autor neznámý

  

Připravuje se