Vždyť je to o tobě....

26.05.2009 06:59 | Miroslav Filip

Velmistr Miroslav Filip, dvojnásobný účastník turnaje kandidátů mistrovství světa (1956 a 1962) zemřel 27. dubna 2009 ve věku 80 let. Na památku tohoto vynikajícího hráče jsme si dovolili excerpovat z naší šachové databáze partie,...

Velmistr Miroslav Filip, dvojnásobný účastník turnaje kandidátů mistrovství světa (1956 a 1962) zemřel 27. dubna 2009 ve věku 80 let. Na památku tohoto vynikajícího hráče jsme si dovolili excerpovat z naší šachové databáze partie, které Miroslav Filip sehrál s Brňany v soutěžích družstev. Ve skutečnosti jich bylo mnohem více, ale většina z nich (zejména z těch ligových bojů) se nedochovala. Fotografií ovšem existuje více, ale váš informátor nemá technické prostředky k jejich digitalizaci... Ale ještě předtím si dovolím uvést svoji osobní vzpomínku na velmistra Filipa:

O šachu píši asi od svých 17 let. Později jsem začal příspívat do Československého šachu, zprvu nepravidelně (zprávy z Brna a okolí) a když tuším v roce 1976 zemřel pan Karel Průcha, který zde zahájil rubriku "Před sto lety se psal rok...", nabídl jsem tehdejšímu šéfredaktorovi velmistru Filipovi, že v ní budu pokračovat. Nic nenamítal a tak naše těsnější spolupráce trvala deset let. S panem Filipem jsem si vyměnil desítky dopisů (on měl ve zvyku za každý příspěvek poděkovat - kampak se naň hrabou pozdější šéfredaktoři Čs. šachu) a taky mi posílal po těch deset let šachové časopisy z ciziny (tedy samozřejmě z ciziny kapitalistické, Šachmaty v SSSR a ostatní časopisy ze zemí socialistických jsem měl předplaceny u PNS) které do redakce výměnou dostával. Archivoval pouze skvělý švýcarský týdeník Schachwoche. Dodnes jsem mu za to vděčný. Oplátkou jsem mu posílal naše turnajové programy, které jsme vydávali k Veletržnímu turnaji a Olexovu memoriálu a do nichž jsem vždycky napsal o nějakém brněnském mistrovi nebo zapomenutém turnaji. Když měl M. Filip šedesátiny, napsal jsem takovou „knížku“*) o něm. A poslal jsem mu ji samozřejmě. Co následovalo, vyprávěl mi pak mistr Láďa Alster. Přišel za Filipem do redakce a na stole uviděl můj program. Nahlédl do něj a ptá se velmistra: "Už jsi to četl?" Ten odtušil, že neměl čas a že ho ty moje věci zas tak moc nezajímají. "Vždyť je to o tobě, ty vole!" řekl mu prý Alster. A teď teprve Filip nahlédl do brožury a pěkně mi písemně poděkoval.

*) TJ Lokomotiva-Ingstav Brno – Veletržní víkendový turnaj 13. ročník 1988 – Velmistr Miroslav Filip (Malý průvodce životem a dílem šachisty).

Myslím si, že na fotce z archivu Mojmíra Jaroše je analýza jedné ze skončených partií ze zápasu KPS Brno – Dynamo Dopravní podnik Praha. Zleva velmistr Filip, Maršálek, paní Mlýnková, ?, Jaroš, přihlíží Běták.

Zde ovšem nehraje Filip s nějakým Brňákem, ale se samotným velmistrem Talem.

Snad nebude od věci ocitovat článek Salo Flohra o turnaji v Göteborgu:

Mládež nastupuje

Po turnajích let 1948 a 1952 se začátkem srpna roku 1955 vylepovaly ve Švédsku potřetí modré plakáty s černým šachovým koněm, informující o tom, že se v Göteborgu koná další mezipásmový turnaj, kterého se zúčastní nejsilnější šachisté světa. V prostředku těchto plakátů byla velkým písmem natištěna písmena FIDE. Zúčastnit se turnaje, který je kvalifikací na mistrovství světa, usilují všichni šachisté. Kdo nesní o tom, aby se „dostal“ k Botvinnikovi, utkat se o titul nejsilnějšího? Sní a velice o tom mluví nejsilnější americký velmistr S. Reshevsky. Ale využít tentokrát svoji příležitost nechtěl. Spolu s dalším americkým šachistou L. Evansem dal přednost otevřenému šampionátu USA v Los Angeles. Což, velká škoda. Vždyť roky letí, objevují se stále noví silní šachisté, a dokonce i pro takového talenta, jako je Reshevsky, bude boj o titul mistra světa, mírně řečeno, obtížný. Ve dnech, kdy přijížděli účastníci ze všech konců zeměkoule vlaky a letadly do Göteborgu, řešili již delegáti mnoha zemí důležité otázky na dalším kongresu FIDE v hotelu „Palace“. Sovětskou šachovou organizaci představovali na kongresu V. Ragozin, M. Botvinnik, V. Čudova. Účastníky nadcházejícího turnaje zajímala otázka, kolik vítězů bude připuštěno z Göteborgu do turnaje kandidátů. Návrhy byly různé – 6, 8 a 9 lidí. Když se dozvěděli o rozhodnutí kongresu připustit devět „Göteborgců“ plus Smyslova, byly spokojeni všichni. Aby ne, je možné hrát poklidně. A když se nepodaří první – druhé místo, do devítky se dostat je možné! Prostě „rajský život“ v průběhu 40 dní!

Snímek ze šachové olympiády v Lipsku 1960

Kromě L. Evanse a S. Reshevského z jakýchsi důvodů nepřijel do Göteborgu D. Yanofsky z Kanady. Zato se zde nacházeli J. Bolbochan (Argentina), A. Kotov (SSSR) a V. Pirc (Jugoslávie), kteří vzrušeně očekávali odpověď kongresu na svoji prosbu zařadit je do turnaje místo těch, kteří odřekli. O otázce se hlasovalo dvakrát. Po první remíze se při opakovaném hlasování dosáhla převaha hlasů 14:12. Ale v této „vyhrané pozici“ pro Bolbochana, Kotova a Pirce došlo k zábavné příhodě. Prezident FIDE doktor Rogard zpozoroval, že na hlasování chybějí delegáti Sárska a Lucemburska, a požádal, aby je našli. Našli je ve výtahu, který se zastavil mezi patry a pozvali je do zasedacího sálu. Zřejmě se ještě nevzpamatovali ze „strachu“ a hlasovali proti. Bylo to 14:14. Teď rozhodoval prezidentův hlas. Hlasitě prohlásil: „Ne!“. Poté se Göteborgský šachový svaz obrátil osobně na Rogarda s prosbou, připustit k turnaji aspoň „hrdinu Stockholmu 1952“ A. Kotova. Jeho účast je velmi žádoucí v zájmu „pokladny“. Ale F. Rogard byl neústupný: prohlásil, že ani ve vztahu k A. Kotovovi – svému nejlepšímu příteli – nemůže dělat výjimky. A. Kotov přijal rozhodnutí kongresu více-méně klidně.

Zkaženou náladu měl V. Pirc, který přijel z Bělehradu vlakem. Když se dozvěděl rozhodnutí kongresu, shlédl několik kol a pak byl nucen vzhledem k „potížím“ se švédskými korunami se smutně vrátit domů. Argentinský mistr J. Bolbochan podnikl v roce 1952 dalekou cestu z Buenos-Aires do Stockholmu. Tam sehrál pouze jednu partii, a onemocněv, vrátil se zpět. Teď opět neměl štěstí, ale našli způsob, jak ponechat Bolbochana na turnaji: určili ho za společného trenéra čtyř argentinských účastníků. Mimochodem – o trenérech. V poslední době se stalo téměř tradicí, že na turnajích, zejména v těch, které mají bezprostřední vztah k otázce mistrovství světa, mají účastníci svého trenéra – sekundanta. V naší šestce se přeborník země E. Geller učil s I. Bondarevským, T. Petrosjan s A. Lilienthalem, B. Spasskij s A. Tolušem, G. Ilivickij s N. Krogiusem. P Keres a V. Mikenas jsou velmi staří známí, ale „šachový svazek“ ustavili teprve nedlouho před začátkem turnaje. D. Bronštejn – originální člověk i šachista, byl ve Švýcarsku v roce 1953 jediným účastníkem, který se dostavil k turnaji bez trenéra. Později D. Bronštejn přece jen přišel k názoru, že trenér v žádném případě neuškodí. Získal výtečného trenéra – přítele Semena Furmana. S. Furman – silný praktik, skvělý teoretik a analytik. Byly případy, kdy analýzoval přerušené partie celou noc. Pravda, to je přímá povinnost každého trenéra, když účastník spí (může-li to ovšem dělat), trenér – sekundant hledá cesty k výhře nebo záchraně.

A k této fotce ani nevím, jak jsem přišel. Je na ní Filip a Pachman s někým pro mne neznámým (žeby trenér Thelen?) zřejmě v nějakém zábavním parku – odhaduji že v Göteborgu 1955 během mezipásmového turnaje. A třeba je všechno úplně jinak..

Zahraniční šachisté ve většině případů také jezdí se svými trenéry. Tak např. G. Stahlberg pozval na turnaj A. O´Kellyho, s Čechy pracovali J. Šajtar a B. Thelen, Jugoslávce trénoval S. Gligorič, L. Szabo – G. Barcza, W. Unzickera – L. Schmid. Pouze A. Bisguier se domníval, že si sám poradí se svými protivníky. Jinou variantu zvolil A. Medina: přijel na turnaj se ženou. Stává se, že mezi účastníkem a trenérem vznikají tvůrčí konflikty a tehdy, v případě prohry partie, je vše svalováno buď žertem, nebo vážně na trenéra. Největší tvůrčí konflikt mezi účastníky a trenérem vznikl ve 14. kole. V ten den se odehrála otřesná událost, nebývalá v šachové historii. Bylo to kolo tří šachových partií – blíženců. Nebudu se na tom podrobně zastavovat, jenom řeknu, že jedny argentinské noviny psaly o výsledku v tom dni prohraných tří partií pod hlavičkou „Argentinská tragedie“. „Tragedii“ si zorganizovali sami O. Panno, M. Najdorf a H. Pilnik, kteří rozehráli v tom kole stejnou variantu v naději, že na ni bude možné „ulovit“ soupeře. Ale jak říká ruské přísloví „ Kdo jinému jámu kopá…“. Smutně, s výčitkou hleděl Najdorf na Pilnika, Pilnik na Panna. Bylo třeba najít „obětního beránka“ a pozdě v noci po tom kole byl nalezen. Tři argentinští velmistři prohlásili za hlavního viníka porážek svého trenéra. Ukázalo se, že J. Bolbochana zavázali dodat v písemné formě analýzu s podrobnými variantami použitého systému. Místo toho dal ústní záruku, když 15 minut před začátkem 14. kola řekl: „Běžte, hrejte, zaručuji se, že oběť jezdce na e6 nevychází“.

Turnaj v Göteborgu začal slavnostním zahájením jako vždy – losováním. Účastníci byli vzrušeni. Teď se dozvědí, co jim chystá osud, s kým budou hrát bílými, s kým v prvním, v posledním kole atd. Někteří dokonce spoléhali na „štěstí“, že si vytáhnou výhodné číslo. Tak, např. P. Keres miluje číslo 13 (tentokrát je dostal za potlesku M. Najdorf). Ale v Göteborgu čekalo účastníky v době losování překvapení: některá čísla byla určena předem. Organizátoři se rozhodli provést losování takovým systémem, při kterém se účastníci z jedné země utkávali spolu v první polovině turnaje. Prohlásili, že to bude ze sportovního hlediska jaksi zajímavější. Ale nový systém losování není zcela povedený. Nedelikátní náznaky toho, že někdo může projevit „vlastenecké city“ na finiši – to je ničím neoprávněné podezření na adresu šachistů mnoha zemí. Sovětským šachistům je jedno, kdy se utkávají mezi sebou a naopak šachisté jiných zemí, např. O. Panno, A. Fuderer, H. Pilnik, byli velmi nespokojeni tou skutečností, že museli sehrát šest těžkých partií po sobě. Věc se má tak, že sovětským účastníkům určili čísla od 1 do 6 včetně. Zahraniční šachisté pojmenovali tuto řadu „mlýnicí“. Pouze M. Najdorf a L. Pachman úspěšně „mlýnem“ prošli (3,5 a 3 body), ostatní se nedokázali vyhnout nepříjemnostem. Kvalifikační turnaje mají svoji specifiku: obvykle si jistá část účastníků klade úzce sportovní cíl: všemi prostředky, jenom ne zůstat za skupinou vítězů (v daném případě bylo nutné vejít se do devítky). Na první místo někteří ani pomýšlet nechtějí, kdyby bylo aspoň deváté, aspoň se přilepit. Pro dosažení takového cíle si tito účastníci stanovují od samotného začátku minimální program: s tím remízovat, s oním se pokusit vyhrát. Celkově je potřeba k dosažení devítky „plus dva“, to je dvě výhry při zbývajících remízách (o bod více než 50 procent).

Jakmile získali G. Ilivickij, M. Filip, L. Szabo, T. Petrosjan a jiní „plus dva“, všemožně usilovali si tento status udržet. Ale někteří milovníci podobné aritmetiky konec konců „vyhořeli“, ačkoliv předpoklad, že 11 bodů stačí pro ocitnutí se v kýžené devítce, byl správný. Tak G. Ilivickij a L. Pachman, zjevně zahájivší turnaj s podobnými podezřelými úvahami a hrající proto ne vždy plnou silou, zjistili po 21. kole, že mají jen 10,5 bodu, a dlouhý turnaj již skončil… Chybějící půlku bodu se pak L. Pachman a G. Ilivickij pokoušeli sebrat jeden druhému v dodatečném zápase na šest partií, organizovaném v Praze za účelem určení prvního náhradníka v následujícím turnaji kandidátů. Přesto je příjemné zdůraznit, že podobné nálady měla menšina účastníků. Většina hrála v turnaji šachy „naplno“ a to se vztahuje především na sovětské šachisty. Jejich vzájemná utkání přinášela oživení do chodu sportovního boje a některé partie byly uznány za nejlepší – nejkrásnější tvůrčí výtvory Göteborgu roku 1955. Mezinárodní turnaj v Göteborgu se konal ve dvou okruzích, přičemž první polovina turnaje se hrála v jednom sále a druhá – v jiném. V obou sálech se mohlo umístit kolem stolků hráčů na 400 lidí. Takové množství se obvykle dostavovalo na každé kolo. Spěchali zaujmout místa kolem desek Bronštejna, Spasského, Gellera, Fuderera, Kerese – miláčků publika, neboť sledovat 10 demonstračních šachovnic, které byly pověšeny velmi nízko, bylo poměrně složité.

(A toto je obálka první a asi nejlepší Filipovy knížky, z níž jsme poznávali svět a myšlení vrcholových šachistů. Škoda, že pak nenapsal něco podobného o sobě...

Ve dnech turnaje vrcholila ve Švédsku turistická sezóna, a krize s místy v hotelech byla značná. Účastníci se rozmístili v jedné ze studentských kolejí. Protože turnaj probíhal v době prázdnin, ředitelství pronajalo většinu pokojů Šachovému svazu Göteborgu. To je krátký popis okolností turnaje. Přejdu k obzoru sportovního boje. Sportovní úkol naší šestice nebyl jednoduchý. Ale šachový svět si už jaksi zvykl na úspěchy sovětských šachistů a věří, že naši představitelé mohou splnit jakýkoliv sportovní úkol. Vedlo se mnoho rozhovorů o tom, že všech šest sovětských účastníků se musí vejít do devítky. Ale řeči jsou jednodušší než dílo. Ve skutečnosti stála před našimi šachisty velmi těžká úloha, protože nebezpečných konkurentů bylo mnoho. V průběhu turnajových bojů utrpěli krach takoví zkušení velmistři, jako M. Najdorf a G. Stahlberg, talentovaný německý šachista W. Unzicker, silný teoretik a praktik L. Pachman, nadaní jugoslávští mistři A. Fuderer a B. Rabar. Skoro všichni přijeli s velkými nadějemi na úspěch. A někteří prostě věřili, že se nemohou nedostat do turnaje kandidátů. Kdyby někdo např. zkusil říci před turnajem Najdorfovi, že skončí na 12.-13. místě (v souhlase s jeho losovacím číslem!), tak by se stěny třásly od smíchu argentinského velmistra.

pokračování přístě

Partie

10x 289x Jan Kalendovský
Fotogalerie
Komentáře (10) Aktualizovat
28.05.2009 15:29 | Autor neznámý

Taková extraliga ve Fischerovkách, to by bylo maso

28.05.2009 14:56 | Autor neznámý

David Navara: O důvod víc hrát Fischerovy šachy :-)

28.05.2009 14:20 | Autor neznámý

David Navara: Díky za reakci a hodně štěstí v zápase!

28.05.2009 12:57 | Autor neznámý

Odpovídám možná trochu pozdě, ale doufám, že mám co říci. S panem Belbem souhlasím, mám pocit, že mé komentáře pro Šachový týdeník týkající se velmistra Pachmana jsou víceméně v souladu s jeho názorem. Pokud jsem někde i já mluvil o kontroverznosti, tak jsem reagoval na názory jiných. Pokud jde o příspěvek pana Apače, myslím, že má pravdu v tom, že mnoho principiálních variant s teorií do 30. tahu opravdu nehraji a jiní jsou na tom podobně. (Principiálními variantami myslím například anglický útok, Svěšnikovovu sicilskou, dámskou indickou obranu s 4.g3 Sa6 5.Dc2, slovanskou s 5.Sg5 h6 6.Sh4 dxc4 a podobné. Tedy (obvykle ostrá) zahájení, na která se momentálně soustředí světová špička a po ní i mnoho dalších.) Nesouhlasím s ním ale v tom, že přechod na hlavní varianty by automaticky znamenal zlepšení výsledků. Pokud jim člověk věnuje dostatečné množství času a peněz, tak to může v zahájení jeho výsledky zlepšit, ale jinak tomu může být spíše naopak. V praxi to znamená mít sekundanta, rychlý počítač a každý týden sledovat nové partie a teoretické knížky. (Soupeři, kteří hrají principiální varianty, obvykle dělají totéž.) Děkuji, nemám zájem. Dnes jsem se připravoval na GM Ivančuka několik hodin a je to dost depresivní činnost. Pokud hráči méně principiální varianty "sedí", nevidím v tom žádný problém. Například černými po 1.e4 e5 mám relativně principiální repertoár, ale výsledky nijak zvlášť dobré. Naopak bílými po 1.d4 d5 2.c4 c6 3.Jc3 Jf6 4.Jf3 e6 5.e3 nebo 5.Dd3 hraji více či méně boční varianty, ale s velmi dobrými výsledky. Abych to shrnul, tak principiální zahájení možná jsou o špetku lepší než ta ostatní, ale v praxi někdy může být výhodnější volit méně známé cesty a šetřit čas na jiné věci.

26.05.2009 22:15 | Autor neznámý

jan kaledonský je taky borec, díky za článek

26.05.2009 17:27 | Autor neznámý

Belbo -> Když má někdo sklon k genialitě, tak je zákonitě "kontroverzní". Kontroverzní idiot neexistuje (proto to taky zní tak komicky). Dneska když má někdo v papírech "Nikdy nebyl členem KSČ", tak to je pomalu jako kdyby o něm napsali, že je anděl.Pachman byl borec, ať už pro nebo proti čemukoliv, nebo pro i proti čemukoliv zároveň.

26.05.2009 15:23 | Autor neznámý

David se sice ničeho nebojí, ale na zahájení by určitě ještě mohl zapracovat. Mi se jako "suchý" jeví především styl Hráčka apod. Na ty jeho sicilky za bílé se leckdy nedá koukat.

26.05.2009 15:14 | Autor neznámý

Možná, že jsem Apačovu zmínku o principiálnosti nepochopil správně, na zasvěcenou diskusi nemám odpovídající šachovou erudici. Jako prostému fanouškovi se mi však jeví styl Davida Navary mnohem atraktivnější, než z mého pohledu nudné partie M.Filipa. Z toho, co vídám při on-line přenosech, usuzuji, že David do zásadních střetů chodí velmi často, rozhodně nehraje údržbářské šachy.

26.05.2009 11:25 | Autor neznámý

Moc pěkný článek a inspirativní Apachův postřeh. Taky si dovolím jednu obecnou poznámku, která s článkem může (ale i nemusí) souviset. Týká se interpretace osobností z hlediska politického.

Např. u někoho je toto hledisko přítomno, u dalšího však nikoliví. Uvedu aktuální příklad: nedávno (nss? šachový týdeník?) jsem četl článek zmiňující L. Pachmana (citující i např. D. Navaru), ve kterém - měl jsem ten dojem věřte mi - byl LP prezentován jako tak trochu rozporuplný, kontroverzní osobnost.. Proč? Kontroverzní proto, že byl dotyčný komunista do r. 1967 a pak antikomunista? Nebo, protože se v BRD, jakož i v ČSSR krátce po r. 1989 politicky angažoval?

Zkrátka a dobře (obecně k historizujícím článkům): u některých se politické konotace zamlčí nebo jen naznačí a u dalších se bez vysvětlení sugeruje "kontroverzita". Všiml sem si toho, protože třeba Pachman mi je jako osobnost sympatický a jeho politické angažmá (od roku 1967) kvituji a cením si ho, a to také při vědomí, že Pachman své mladistvé "zaslepení" (á-la další z jeho generace, např. literáti Kohout, Kundera apod.) v žádném případě nezamlčoval, naopak ho otevřeně reflektoval.

26.05.2009 10:38 | Autor neznámý

Pěkný článek. Líbí se mi ale zejména poznámka k partii s Tringovem: "...abych koneeni v prubihu let pochopil, ze elovik, chce-li dosahnout uspichu, se nesmi vyhybat tzv. principielnim pokraeovanim..." Toto je myslím stále palčivý problém naší špičky, do zásadních střetů se čeští vešlmistři obvykle bojí chodit. Může za to česká lenost?