Prague Chess Festival

Mistrovství světa seniorů 2019 - 1.díl

02.12.2019 07:09 | Ostatní

Mistrovství světa seniorů jednotlivců v šachu mají již docela dlouhou tradici. To letošní bylo již v pořadí 29. Bukurešť a Rumunsko vůbec nepatří mezi časté pořadatele vrcholných šachových turnajů, mnozí jeho účastníci tam zřejmě přijeli i ze zvědavosti.

Seniorské Mistrovství světa v Bukurešti.

      

        /Šachové i místopisné postřehy účastníka MS IM Milana Babuly/

 

     Dalším mohlo být i zrušení startovního příspěvku 70 Euro každého hráče pro FIDE pár týdnů před termínem přihlášek, který se mnoha účastníkům jeví u seniorů až moc hamounský. A možná i porušení skoro tradice, že každý druhý rok je MS v Itálii, přispělo k větší účasti. Italové hrají hlavně doma, v Bukurešti jich startovalo ve všech turnajích jenom 5. Ale ne všichni cizinci chtějí pravidelně hrát hlavně v Itálii.

  Většina účastníků vstupovala na rumunskou půdu na mezinárodním letišti Henryho Coandy (1886-1972, významný rumunský vynálezce, hlavně v letectví a proudových motorech). Letiště leží v satelitním městě Otopeni SZ asi 16,5 km od centra Bukurešti, i když mi není přesně známo, co je za středový bod rozsáhlé metropole považováno. Zde nás pořadatelé naložili do autobusů, vždy z více letadel najednou, a odváželi do necelých 25 km vzdáleného RIN Grand hotelu. Prvním dojmem z cesty asi téměř u všech byla auta, všude přítomná auta. Na ucpaných cestách se tlačila, kde to jen šlo, obdobně to bylo s parkováním. Na všech plochách samá auta, obtížně se hledala volná místa. Bukurešť je metropole státu majícího 2x více obyvatel než ČR. Vlastní Bukurešť má asi 2 mil. obyvatel, s přilehlými satelitními sídlišti a městy to bude ještě určitě o 300-400 tisíc více. A zřejmě i tady funguje fenomén metropole, magneticky přitahující hlavně mladé lidi k přesídlení.

Přiletěli jsme sice v Po odpoledne a jeli tak v odpolední špičce, ale ani v jiných dnech a hodinách to s hustotou dopravy nebylo podstatně lepší. Snad jenom v Ne, kdy jsme z turnaje odjížděli, bylo na cestách znatelně volněji. Náš let z Vídně do Bukurešti trval těsně přes 80 minut, cesta autobusem do hotelu skoro 90 minut.

   Později jsme se zamýšleli, jak by asi doprava v Bukurešti vypadala, nebýt vhodného vývoje v mnoha předcházejících desetiletích. Protože mladší generace, ale vlastně nyní již ani starší generace současnou Bukurešť, které se často přezdívalo „Paříž Východu“, téměř neznají, pokusím se o určitou „osvětu“.

Skoro od svého vzniku ve 2. polovině 19 století se Rumunsko silně orientovalo na Francii, i díky jisté jazykové spřízněnosti. Nejsilnější vazby byly mezi světovými válkami, ale i ve druhé polovině 20. století byly vazby na Francii pořád výrazné (viz třeba Dacia – Renault). V Bukurešti je to dosti vidět na širokých bulvárech, mají tam i svoji zmenšeninu Vítězného oblouku i dost objektů ve francouzském stylu. Většina města ale byla i po 2. světové válce tvořena stísněnou zástavbou, kterou nový režim začal postupně nahrazovat výstavbou nových budov bytových i různých institucí. Velkým přelomem byl rok 1977, kdy Bukurešť postihlo silné zemětřesení a poškodilo, či přímo zničilo desítky procent budov ve městě. Matně si vzpomínám na sbírky solidarity, které určitě probíhaly nejen v tehdejším socialistickém bloku zemí. Zajímavé je, že rozestavěné metro zřejmě výraznější škody při zemětřesení neutrpělo, neboť již za dva roky po něm byla zprovozněna první linka. Absolutní vládce Rumunska Nicolae Ceausescu zemětřesení využil a nechal zbourat většinu starého města, hlavně centra. Nové ulice pak se budovaly široké i zůstávaly mezi zástavbou rozsáhlé volné plochy, kde je i nyní hodně zeleně. Takže bylo a dosud je stále na čem stavět nové objekty i v samotném centru. Ze starého města zůstala poměrně nevelká část, rozměrově snad tak 800x600 metrů, ze které se v současnosti vytváří turistická atrakce.

Pro velké centrum města je tak nyní typická zástavba o 8-10 podlažích v širokých ulicích, spíše tedy bulvárech, kde jsou standardem 3-4 jízdní pruhy v každém směru, někdy doplněné i o samostatné zásobovací pruhy u budov, občas oddělené pásy zeleně. Na hlavních silnicích není výjimkou ani 5 pruhů v jednom směru a i v bočních ulicích skoro není vidět méně než dva pruhy v každém směru. Na jedné z centrálních křižovatek má jeden směr dokonce plných 10 jízdních pruhů a nikdy jsem neviděl, že by nebyly všechny obsazeny. Jinou kapitolou je provádění údržby objektů, která hlavně u bytových, ale i mnoha občanských domů se dlouhodobě zanedbává. Podstatně lépe jsou na tom sakrální objekty, které jsou často vidět v nové zástavbě jako ponechané relikty, které na mne nijak rušivě nepůsobily.


* Historická část Bukurešti -  foto Rafael Vaganian -  chessbase.com 

     Zemětřesení v r. 1977 však tehdejší diktátor využil i k realizaci svého snu, který sdílel se svou ženou Elenou – vybudování megalomanského „Paláce lidu“. Snad plocha šestiny vybouraného starého města byla určena pro tento palác a další okolní objekty. Ve volný den turnajů dobře polovina účastníků využila možnosti se do útrob tohoto objektu podívat. Když jsme zdolali úvodní etapu – vstup do komplexu budov, který spočíval v individuálním vyvolání každého jedince uvedeného na seznamu, kontrolu jeho totožnosti a osobní kontrolu včetně bezpečnostního rámu, byli jsme pouštěni dovnitř. To celé trvalo u cca 160 zúčastněných skoro 1,5 hodiny, mezitím již první 40 členná skupina a pak i další byly dávno na prohlídce. Pochopitelně kromě šachistů tam bylo mnoho jiných skupin turistů, neboť jde skutečně o dílo, které je turisticky velmi přitažlivé a průvodcovské prohlídky (jiné zde ani neexistují) jsou obsazeny i celé týdny dopředu. Průvodce ve svém výkladu min. 20x zmínil jméno Ceausesca a nemyslím, že v negativním podtextu. Díky jemu totiž vzniklo zcela unikátní dílo, které bude přitahovat turisty z celého světa po mnoho desetiletí. Jako profesně stavbaře mne zajímalo asi ještě trochu více a zkusím se s Vámi o získané poznatky podělit. Prvním překvapením bylo, že skoro bezprostředně po zemětřesení r. 1977 byla hlavním architektem celé stavby, skoro s neomezenými pravomocemi, ustanovena Anca Petrescu, ve věku pouhých 28 let a vydržela ve funkci celý svůj profesní život, skoro až do své smrti v r. 2013. Přizvala postupně ke spolupráci 700 dalších architektů a projektantů. I tak v době zahájení stavebních prací v polovině 1984 nebyla, ani pro takové obří dílo nemohla být, hotova kompletní projektová dokumentace. Při zahájení stavby bylo vyprojektováno to podstatné (k zakládání stavby, statika, hlavní konstrukční a dispoziční řešení a profesní koncepce), vše ostatní se tvořilo „za pochodu“. Na stavbě nepřetržitě pracovalo kolem 20 000 pracovníků, proto již před koncem roku 1989 bylo dílo stavebně skoro dokončeno. Úplnému dokončení a hlavně vybavení interiérů zabránila revoluce a poprava manželů Ceausescu. Pak stavební ruch na nějaký čas utichl a částečného zprovoznění se objekty dočkaly až v letech 1996-97. Je tam sídlo parlamentu, senátu i řady dalších institucí, fungují tam 3 muzea. I tak je 2/3 prostor NP nevyužívaných, o podzemních podlažích ani nemluvě. Původně byl areál koncipován jako sídlo všech orgánů státní moci, tedy třeba i včetně vlády a ministerstev. Ty se ale v současnosti přece nebudou s jinými o objekt dělit, že? V současné ČR skoro určitě!

Stavba je umístěna na pahorku Spirei na málo stabilních podložích. Je proto založena v úrovni -92 metrů (!!) pod stávajícím terénem. Nepravidelný půdorys komplexu objektů má hlavní rozměry 270x240 m, výšku 86 metrů. Objekty jsou obklopeny rozsáhlou zahradou a dalšími zelenými plochami o mnoha ha. Stavba má 12 nadzemních a 8 podzemních podlaží, včetně protiatomového krytu a únikových tunelů. Podlahová plocha NP je asi 330 000 m2 a je tak rumunský parlament druhou největší administrativní budovou světa za americkým Pentagonem. Místností má asi 2000, někde se uvádí až 3 100, zřejmě v závislosti na podzemních podlažích, kde se tři podlaží zřejmě již nikdy dokončovat nebudou. Do roku 1989 se na stavbu utratilo v přepočtu asi 3 mld. Euro. Skoro výhradně se používal tuzemský materiál, z České republiky jsou zde třeba některé lustry a křišťály. Objem všech objektů je 2,5 mil. m3. Spotřebovalo se mj. 5,5 mil. tun betonu, 700 tis. tun oceli, až mil. m3 dřeva a tisíce tun mramoru. Je zde až 4 500 lustrů a honosných svítidel, nejtěžší až o váze 3 tuny a

3 500 tun křišťálu. I když celková hmotnost určitě není 4 mld. tun, jak naivně tvrdí česká Wikipedie (to by bylo tak 20 000 000 nynějších běžných rodinných domků, resp. 1600 tun/1 m3 objemu objektu!), bude se pohybovat snad někde do 10 mil. tun. I to je dost na to, aby celý komplex stále sedal, v současnosti asi 6 mm ročně. Při provozních zkouškách všech elektrozařízení a svítidel koncem 80 let byla údajně spotřeba za 4 hodiny na úrovni celé tehdejší Bukurešti za den.


  * hrací sál, foto Rafael Vaganian -  chessbase.com 

A nyní do místa konání MS. RIN Grand hotel byl z většiny zprovozněn na podzim roku 2007 po 1,5 roce výstavby (přemýšlím, kam bychom se stavbou za takovou krátkou dobu došli v ČR?). Úplného dokončení se, včetně všech 1 459 pokojů, dočkal v březnu 2008, kdy přes 900 pokojů sloužilo účastníkům 20. Summitu NATO, jehož všechna jednání probíhala v dříve popisovaném komplexu Parlamentu. Hotel je, resp. spíše byl čtvrtý největší hotel v Evropě, počtem pokojů i celkovou podlahovou plochou 115 000 m2. Ze 14 NP v půdorysu písmene H jsou přízemí, 1. i 13. patro plně určena ke službám a jednáních v celkem 25 zasedacích a konferenčních místnostech. V největší místnosti s kapacitou 1000 osob, v sále Bukurešť v 1. poschodí, se hrály všechny šachové turnaje. Všichni se stravovali v hlavní restauraci v přízemí, kde je kapacita o dost vyšší (asi 620 osob), než bylo účastníků všech turnajů i jejich doprovodu. Jídla byla velmi kvalitní, i když třeba ke snídani byla nabídka stále stejná, bez minimálních obměn. To je samozřejmě pro personál restaurace velmi příjemná rutina. Jsou tam i další, menší restaurace, kavárny i obchůdky. V suterénu je bazén a Wellness centrum i parkoviště. Pro účely MS v šachu byly prostory 4 hvězdičkového hotelu, kde se veškeré dění odehrávalo, vyhovující.

      Dost jiné to však je s umístěním hotelu. Všichni účastníci dostali na úvod docela velkou přehlednou mapu Bukurešti M 1:15 000, zobrazující asi 80 km2 plochy města. Problémem ale bylo, že RIN Grand hotel se na ní vůbec nenalézal! Byl totiž ještě několik centimetrů pod jižním okrajem mapy. Pouze smutný úsměv mohl vyvolat popis umístění hotelu „v komerčním centru města v oblasti Vitan v Jižní Bukurešti“ na jednom z internetových webů, pojednávajících o hotelu. Skutečnost je taková, že objekt hotelu je úplný solitér bytové a občanské zástavby, další bytové a obdobné budovy jsou od něj min. 1 km vzdálené. Leží navíc hned u víceproudové výpadové silnice do jižních satelitních sídlišť, které byly v dálce i vidět a dále na jih, po niž nepřetržitě proudilo množství aut. A bez ohledu na denní či noční dobu veškerá vozidla záchranných systémů, podezřívám, že i všechny běžné sanitky, používají i nadužívají sirény. A do blízké nemocnice jich nejezdilo málo.

Blízké okolí hotelu tvořil obrovský skleníkový areál s nějakým větším průmyslovým areálem za ním. Na druhou stranu pak bylo množství služeb pro motoristy včetně tržnice. Naproti za výpadovkou je velké jezero, které ovšem bylo bezvodé, jenom s občasnými nehlubokými menšími jezírky. Po celém obvodu je obehnáno vybudovanými terasovými hrázemi, u hotelu výšky tak 12 metrů. Plocha jezera nepravidelného půdorysu je určitě alespoň 2,5 km2, užitný objem až 30 mil. m3. Bylo budováno rovněž v 80. letech, ale plnění vodou se zřejmě nikdy nedočkalo. Na nějakém místě byla údajně umístěna i tabule s popisy při stavbě zdemolovaných objektů na jeho ploše. Co zabránilo dokončení jezera, resp. jeho provozování, nevím. Takto plocha takových 350 fotbalových hřišť pomalu zarůstá zelení a již docela vzrostlými stromy. Blízké okolí hotelu tedy moc možností na procházky šachistům neposkytovalo. Rovněž nejbližší stanice metra byla vzdálena nějaké 2 km. Jedinou možností dostat se dále od hotelu skýtaly autobusy MHD nebo taxi.

  V předchozích informacích možno i hledat důvody, proč se před několika lety většina pokojů přestala využívat jako součást RIN Grand hotelu a je provozována jako jiné ubytování, nebo přímo byty se samostatným vstupem. Součástí hotelu, který asi nemá moc svých stálých klientů, kteří by se do něj rádi vraceli, zůstalo v současnosti pouze 490 pokojů.

 

   Po prezentacích a technické konferenci mohlo všech přítomných 366 šachistek a šachistů z 58 zemí 12.11. 2019 zahájit boje na šachovnicích. Tradičně se hrálo ve čtyřech skupinách, v kategoriích +50 let a +65 let, samostatně turnaje mužů a žen. Nejpočetněji bylo pochopitelně zastoupeno pořádající Rumunsko 57 hráči, tradičně byly silné výpravy Ruska a Německa (po 26), Izraele (22) a severských zemí. Česká republika byla zastoupena celkem 4x, hlavně v turnaji M65, kde svůj loňský titul MS obhajoval GM Vlastimil Jansa. Dále zde hráli IM Josef Juřek a IM Milan Babula. V kategorii M50 hrála Isabela Horáčková. Slovenské přátele zastupovala v kategorii W65 Anna Hrivňáková a v M50 FM Milan Kolesár, tedy ze Slovenska byla účast jenom dvou zástupců.

Tempo hry bylo běžné pro většinu Openů, tj. 1,5 h/40 tahů + 30 min./zbytek partie s přídavkem 30 s za provedený tah. Oproti jiným turnajům ale v MS seniorů není žádné dvoukolo, hraje se 11 kol a je i jeden volný den, což je zejména u starších seniorů určitě vítané. Že se ani u jednoho turnaje nejednalo o žádnou lehkou soutěž, svědčí i start 156 nositelů mezinárodních titulů, včetně 32 GM a 9 WGM.

   Jako účastník turnaje M65 mám nejvíce informací pochopitelně z tohoto, který byl i nejpočetněji obeslán. Nejprve si spolu ale probereme dění v turnajích ostatních.


* pokračování v 2.části 

0x 1465x Petr Koutný
Fotogalerie
Komentáře (0) Aktualizovat