Kasparov (převzato z Šachového týdeníku)

27.02.2020 04:00 | Historie

V novodobé šachové historii jsou pouze dvě jména, která dokázala elektrizovat šachový svět.Zeptáte-li se naprostého šachové bezvěrce, která jména šachistů si dokáže vybavit, pak se s velkou pravděpodobností dočkáte odpovědi: „ Fischer a Kasparov "

Možná namítnete, že ke zmíněným dvěma apoštolům královské hry musí nutně patřit také Anatolij Karpov, ale nejsem si tím zcela jist. Anatolije jsem měl tu čest poznat osobně, sedět s ním u jednoho stolu a chovám k němu velkou úctu. Je ovšem přece jenom rozdíl setkat se s Karpovem a s Kasparovem.

„Please, do you have some tickets for today? You know, I came from northern part of Germany because I would like to see Garri Kasparov!“, říkal mně před více jak deseti lety se zjevnými známkami vzrušení v hlase v davu před pražským Žofínem jeden zahraniční turista. Proto aby viděl svého „šampióna“ projel několik stovek kilometrů aby na místě zjistil, že je vyprodáno. Vyprodáno na šachy! To nebylo finále play-off hokejové extraligy. Skutečně se hrály šachy a v roli hlavního magnetu nahradil Jaromíra Jágra ruský génius Garri Kasparov.  Zcela jsem svého německého kolegu chápal. Do té doby jsem nejlepšího šachistu planety sám také neviděl. A i když jsem nikdy nebyl jeho zapřisáhlým fanouškem, ale i přesto musím přiznat, že vidět Kasparova pro mě bylo také něco mimořádného. Již tehdy na Žofíně bylo poznat, že Kasparov není „jeden z těch ostatních“. Oproti ostatním dnům až trojnásobný dav fotografů stojící před pódiem a očekávající příchod největšího favorita turnaje je tomu snad dostatečným důkazem. V davu čekajících fotografů jsme se tísnili také já s mým novým německým kamarádem. Bohužel kvalita fotografie přesně odpovídala kvalitě z dnešního pohledu předpotopního automatu na kinofilm.  I tak mírně rozmazanou fotku Garriho Kasparova dodneška mám a poměrně rád se s ní chlubím. Získat k ní i podpis se mně ale na Žofíně nepodařilo. Zatímco Pétera Léka nebo Michaela Adamse jste mohli bez problémů potkat v hledišti mezi diváky, s velmistry Griščukem a Gelfandem se společně mačkat v davu u hlavního vchodu, Kasparov byl zcela nedostižný. K vedlejšímu vchodu ho přivezla ho limuzína, než se stačil kdokoli jen přiblížit, byl už ruský fenomén spolehlivě ukryt za zamčenými dveřmi. S jeho odjezdem do hotelu to bylo naprosto shodné. Jediné místo kde byl Kasparov k vidění, bylo žofínské pódium. Možná i tato vzácnost a výjimečnost, kterou si Kasparov dle mého názoru cíleně pěstuje je důvodem toho, že je pro svět zajímavějším objektem, než jeho ruský předchůdce. 


Pochopitelně, že Kasparovova výjimečnost netkví pouze v atmosféře, kterou kolem sebe dokázal ruský šachista šířit. Šachové výdobytky jsou zcela unikátní a nesrovnatelné s kýmkoli z jeho současníků ve světě čtyřiašedesáti polí. Dvojnásobný přeborník Sovětského svazu (1981 a 1988) a přeborník Ruska z roku 2004. Jako člen týmu Sovětského svazu a následně Ruska osmkrát triumfoval na šachové olympiádě. Ve své sbírce má jedenáct šachových „Oskarů“, cen určených pro nejlepšího šachistu roku. Od roku 1985 do roku 2000 byl nejlepším světovým šachistou a držitelem titulu mistra světa. Zároveň také od roku 1985 až do roku 2006 byl jen se dvěma krátkými přestávkami nepřetržitě číslem jedna na světovém ratingovém žebříčku. Jeho rekordní ELO nesoucí velikost 2851 bodů, bylo světovým rekordem více než třináct let. Šachové výsledky velmistra Kasparova jsou zcela nezpochybnitelné a nebýt Bobbyho Fischera, pak bych se nebál říci, že je Kasparov nejlepším novodobým šachistou. Na názory a vzpomínky na jejich setkání s nejlepším ruským šachistou jsme se zeptali těch, kteří měli tu čest a Kasparova potkávali v různých etapách jeho životní pouti.

„V dubnu roku1979 jsem byl účastníkem turnaje v jugoslávské Banja Luce, ve kterém hrál i tehdy šestnáctiletý Garri Kasparov. Byl to jeho první start v zahraničí. A s vizitkou velikého talentu, který se pár měsíců předtím zařadil mezi elitu sovětského šachu, když se na mistrovství SSSR v Tbilisi v prosinci 1978 dělil devátou příčku a v jeho patnácti letech byl takový výsledek byl vizitkou, která měla svoji váhu,“ vzpomíná na svoje první setkání s pozdějším světovým šampiónem setkání český velmistr Jan Smejkal. „Kasparov neměl jako jediný v turnaji žádný rating. Ten se tehdy počítal jen jednou za rok, takže měl pro turnaj určené ELO nasazovací na hranici 2200 bodů, jako každý začátečník. Nicméně s náskokem vyhrál a od počátku vzbuzoval obrovský zájem novinářů i publika. Exmistr světa Tigran Petrosjan, druhý účastník z SSSR, jako by tam nebyl,“ říká Jan Smejkal, který byl v průběhu turnaje s mladým sovětským šachistou často v kontaktu a měl jej možnost i blíže poznat. „Mluvil jsem celkem dobře rusky a konverzace se při procházkách vedla skoro o všem. Kasparov byl na první pohled výrazná  individualita. Inteligentní, sebevědomá, racionálně a logicky uvažující. Vzhledem ke svému věku s překvapujícím přehledem v mnoha oblastech. Nedělalo mu problém vstoupit do diskuse na jakékoli téma. Občas jsem se při tom i docela pobavil. Třeba, když shodou okolností přišla řeč na téma děti a jejich výchova. Během turnaje se mi totiž narodilo třetí dítko a tak se jednou stalo  tématem rozhovoru i  rodičovství. Překvapilo mě, že Garri měl svůj názor i v této oblasti, což jsem u šestnáctiletého kluka nepředpokládal a v tu chvíli to považoval za úsměvné. Musím ale konstatovat, že jsem skoro vždycky musel ocenit jeho na výsost logické uvažování a racionální argumentaci. Měl úžasnou paměť. Velice mě zaujal!“ pokračuje ve svých vzpomínkách na mladého Kasparova  velmistr Smejkal a od svých dojmů z osobnosti sedmnáctiletého soupeře přechází ke kvalitám šachovým a Kasparovovu výkonu v Banja Luce. „Z počátku nebyli pořadatelé s jeho příjezdem nadšeni. Říkali: „Silný velmistrovský turnaj a ze Sovětského svazu nám posílají kluka bez ratingu. Toho nechceme, vlastních talentů, pro které není v turnaji místo, máme sami dost.“ Nakonec se s tím ale smířili, když do Banja Luky doputoval společně s nechtěným mladíkem i exmistr světa Tigran Petrosjan. Po několika dnech bylo ale všechno jinak. Kasparov vyhrával skvěle jednu partii za druhou a po desátém kole měl na svém kontě  devět bodů a veliký náskok před ostatním pelotonem. Stal se miláčkem publika! S novináři a pozváním na simultánky a besedy se roztrhnul pytel a  jen tato okolnost způsobila, že zbylé partie trochu laxně odremizoval , takže nakonec měl přede mnou, druhým v pořadí, jen dvoubodový náskok. Ani jeho mladý organismus nemohl vydržet takovou mimo turnajovou zátěž“, konstatuje náš šachista, který považuje zároveň za složité srovnávat mladého Kasparova se svými vrstevníky. „ On přijel do Banja Luky s gloriolou geniálního dítěte, která byla vytvořena v jeho domovině a tato skutečnost ho jistě v té době i formovala,“ komentuje první mezinárodní turnaje třináctého mistra světa velmistr Smejkal a dodává, že v Banja Luce ale s Kasparovem žádné problémy nevznikly. Ty přišly na svět až v později, když se již Kasparov dostával mezi hlavní kandidáty na světové prvenství.    


Ruku v ruce s legendou o šachovém talentu a síle Garriho Kasparova se tak po dlouhou dobu jeho kariéry pojí také pověsti o konfliktní povaze zapříčiněné snad nezměrnou vůli po úspěchu, která ztrpčovala život nejen jeho soupeřům, ale také často pořadatelům a rozhodčím velkých šachových turnajů. Požadavky na organizátory a rozhodčí, které nebylo vždy jednoduché splnit, grimasy, kterými častuje své soupeře během partií, nesmlouvavá hra na jediný přijatelný výsledek a pouze ryze profesionální kontakt s hráči světové špičky.  „Co vím, tak se Garri s nikým moc nepřátelil,“ konstatuje mezinárodní šachový rozhodčí Pavel Votruba a říká, že v tom byl na rozdíl od Kramnika a zejména Ananda Kasparov zcela jinou osobností. „Ono už ty grimasy, co dělal při hře… Jako hráče by to i mne asi dost znervózňovalo, protože i jako rozhodčí jsem měl občas pocit, že bych měl nějak zasáhnout. Respektive jsem byl připraven zasáhnout, pokud by si někdo stěžoval… To ale nikdo nikdy neudělal. Světoznámou grimasou je třeba ta známá při poslední partii jednoho zápasu s Karpovem, kdy Kasparov musel vyhrát, a zahrál tah, kterým výhru zahodil… Leč „Tolja“ toho nevyužil…“

Ruku na srdce, každý kdo to v šachu někam dotáhl, stal se mistrem světa, nebo třeba jen patřil mezi nejužší okruh kandidátů, musel mít neskutečnou dávku sebevědomí a musel umět prosazovat sám sebe a věřit ve své síly. Nedovedu si představit, že by na šachový trůn mohl dosednout, nebo se v jeho nejbližším okolí vykytovat plachý a dobromyslný pesimista. Vnitřní síla, kterou člověk v tak individualistickém sportu jakým jsou šachy, potřebuje k úspěchu, toto prakticky okamžitě vylučuje.  

„Kasparov byl stejně jako ostatní  mistři světa do značné míry egoistická, sebestředná  bytost. Je těžké to hodnotit,“ pokračuje Jan Smejkal, jehož od účasti v turnaji kandidátů v roce 1973 dělilo jen opravdu málo a má tak zcela jistě právo věc posoudit. „Osobně se domnívám, že na takové chování v tomto smyslu mají i určité právo. Je to dáno jejich mimořádným postavením i mimořádným úsilím, které k získání svého prvenství museli vynaložit. Ti pováleční většinou neměli v lásce mezinárodní šachovou federaci FIDE. Kasparov ovšem někdy bojoval s nepřáteli kolem sebe a šachovnice až příliš. V roce1986 byl u zrodu asociace šachových velmistrů, která měla sjednotit šachové profesionály a jako protiváha ignorantům ve FIDE hájit jejich zájmy v otázkách bojů o titul mistra světa a špičkového šachu. V letech 1988-1989 proběhla série turnajů nejlepších velmistrů World Cup, kterou nakonec Kasparov vyhrál. Druhá série ale začala bez něho a tak záhy skončila. Vyprávět by o tom mohl Luboš Kaválek, který byl organizátorem těchto cyklů. Neznám důvody, které vedly Garriho Kasparova k tomuto kroku. Jeho kolegové ho tenkrát určitě nechválili. Nakonec se s FIDE zcela rozešel v roce1993, když finálový zápas o mistra světa se Shortem sehráli ve vlastní režii pod hlavičkou PCA. Světový šach se z tohoto traumatu vzpamatoval a stabilizoval teprve před několika lety,“ poukazuje na negativní důsledky Kasparovovy šachové politiky velmistr Smejkal a zároveň podává možné vysvětlení nedůvěry dnes padesátiletého šachisty k mnohým šachovým funkcionářům a vedení FIDE jako celku.  „Možná, že byl Kasparov ve své  šachové dráze silně ovlivněn těžkým traumatem, které prožil v roce1983 při svém tažení na titul světového šampióna. Celá záležitost je velice spletitá a Kasparov jí věnuje hodně prostoru v jedné ze svých šachových knih vydané pod názvem „Nelítostný boj 1975-1985“. Stručný obsah děje je asi takový:  Kasparova čeká semifinálový zápas turnaje kandidátů s Korčným. Prezident FIDE Campomanes trochu svévolně (i když podle regulí) při výběru mezi kandidáty na pořádání zápasu vybere Pasadenu v USA.


Rok 1983 je v období mezi dvěma bojkoty letních olympijských her. V Moskvě roku 1980 a Los Angeles o čtyři roky později. Sovětská šachová federace odmítá, aby zápas proběhl v USA se zdůvodněním, že oba aktéři chtěli hrát v Evropě a v USA nebude pro sovětskou delegaci dostatečně bezpečno. Začne bezvýsledný kolotoč jednání. Výsledkem je, že 6.srpna1983 je v Pasadeně zahájení zápasu a Kasparov je pro nepřítomnost kontumován a do finále postupuje Korčnoj. Kasparovovi jeden z funkcionářů vedení „Sportkomitétu“ mimo jiné řekne, že to není žádná tragédie, protože za tři roky může přece hrát znovu,“ vysvětluje Kasparovovu pravděpodobnou nelehkou situaci český šachista mající s funkcionáři podobnou zkušenost. „Garimu v tomto velice dobře rozumím. V roce1975 mi večer před odletem na pásmový turnaj do Barcelony přišel telegram, že se moje účast na turnaji ruší. Důvodem byla reakce na politický vývoj ve Španělsku. A příští den mě na svazu čekalo poplácání po ramenou. „Nic přece nekončí. Však za tři roky jim to ukážeš“. Přitom v dva roky předtím mně k postupu z mezipásma do turnaje kandidátů moc nechybělo, takže jsem byl v probíhajícím cyklu velikým optimistou a favoritem“, zavzpomíná Jan Smejkal na vlastní neblahé zkušenosti a pokračuje ve zdůvodňování Kasparovova negativního k FIDE.  „Za dva měsíce se ale v SSSR stane něco neuvěřitelného. V každém případě pro nás, kteří jsme tuto dobu prožili. Do významného postavení v politbyru se dostane nejvyšší představitel Ázerbájdžánu Gejdar Alijev, člověk, který Kasparovovi, jakožto svému krajanovi fandil. A právě Alijev dosáhl neuvěřitelného obratu. Mocná Sovětská šachová federace se doslova ponížila. Veřejně se omluvila FIDE a Campomanesovi, zaplatila desítky tisíc dolarů za zbytečné náklady pořadatelům akce a zároveň slíbila, že Korčnoj nebude nadále na mezinárodních turnajích bojkotován. To byla Korčného podmínka, aby netrval na vítězství kontumací a souhlasil s novým zápasem s Kasparovem. Zápas začal v listopadu 1983 a skončil přesvědčivým vítězstvím Kasparova. Cesta k zápasu o titul mistra světa byla zase volná.  Kasparov musel prožít hrozné období. A já dodávám, že kdyby se tento zázrak nestal, nevím, jak by vznětlivý a někdy nevyzpytatelný Garri skončil.“


 Zasednout proti Kasparovovi musí být pro každého šachistu svátek. Sám jsem měl z čest si poměřit šachové síly hned s několika velikány a nezapomenu jakou energii jsem při partii cítil například z dnes zcela mírumilovného a přátelského Borise Spasského. Jaké to je sedět tváří v tvář Garrimu však netuším. „Zahrát si proti hráči Kasparovova formátu je samozřejmě výjimečná událost, na kterou by se bezpochyby těšil každý,“ souhlasí Martin Vaculík, který se může pochlubit tím, že si v průběhu Garriho exhibice na Hluboké zahrál s Kasparovem přátelskou partii „jeden na jednoho“.   „O Kasparovovi a simulantkách se ví, že hodlá uspět s čistým štítem - i proto dovoluje účast pouze hráčům s ratingem do 2000,“ popisuje maximalistický přístup svého soka pan Vaculík a dodává, že jejich vzájemná partie ale měla  být přece jenom trochu odlišná. „První informace dokonce hovořily o přátelském duchu a případné remíze, nicméně na pravdě se nezakládaly. S odstupem času to samozřejmě nelze hodnotit jinak než pozitivně. Raději si zahrát celou partii a po více než padesáti tazích prohrát, než mít za sebou "přátelskou remízu". O přátelskou remízu se ovšem rozhodně nejednalo. V tomto Kasparovovi přece jenom chybí rytířské srdce některých jeho kolegů pohlížejících na podobné přátelské partie hrané v průběhu více méně benefičních akcí se zřejmým nadhledem. „Garri neponechal nic náhodě - žádný los figur nebo snad gentlemanská nabídka na volbu barev. Okamžitě se postavil za bílé a šel za vítězstvím,“ popisuje proslulý maximalismus a touhu po výhře svého soka Martin Vaculík. „Ačkoliv se původně mělo jednat o svižnou partii prakticky "a tempo", nakonec se hrála přes půl hodiny. Garry se totiž hned několikrát vážněji zamyslel, partii ale objektivně řečeno měl samozřejmě celou dobu pod kontrolou.“

I z pohledu Martina Vaculíka, je Kasparov zcela odlišný člověk v soukromí a za šachovnicí. „Zatímco v rámci tiskové konference působil příjemně, odpovídal na otázky různých témat, od velmi aktuálních politických až po témata šachová, tak za šachovnicí se z něj stal nekompromisní zabiják, který šel za vítězstvím. Nebylo výjimkou, že i v rámci simultánky se na delší čas zamyslel, aby zahraný tah byl opravdu ten nejpreciznější. Tím se určitě odlišuje od dalších top hráčů, kteří přece jen k simultánkám přistupují trochu jinak a nedělají tragédie z toho, když je v jejich očích nějaký amatér zremizuje či dokonce porazí. Garri tohle zkrátka připustit nehodlá, usmívá se Martin při vzpomínce na Kasparovovo vystoupení na hluboké. Poněkud tvrdý dojem z Garriho přístupu k simultánkám mírní svými vzpomínkami na podobnou produkci v Curychu Pavel Votruba. „Jak víš, v roce 2009 jsem měl tu čest pískat v Curychu jak simultánky mistrů světa. Každý z nich hrál tehdy pětadvacet partií a pískal jsemi   následující rapid, ve kterém Garri nehrál. Vzpomínám si, že již při představování hráčů na začátku té grandiózní simultánky hrané na nádraží za přítomnosti neskutečného davu lidí měl Kasparov ze všech šampionů největší aplaus a Vishy Anand byl až "ten druhý". Kasparov tam tedy  pár remíz udělal. Ale protože jsem v předpokládaném nastalém zmatku usuzoval, že s registrací výsledků to nebude snadné - chtěl jsem, aby po skončení každé partie byl výsledek indikován postavením králů. Dovedeš si představit jak to je. Všechno se pohlídat nedá, a to i s účastí pomocníků! Tak tedy Garri mi přiznal tři nebo čtyři remízy. Přesný počet nehraje roli, ale chtěl být, jako vždy ten nejlepší.  Já pak kontroloval výsledky a dobral jsem se k číslu o jednu remízu vyššímu.  Na večerním banketu po skončení simultánky jsem toto Garrimu šetrně sdělil, ale co následovalo? Garri veřejně nejdříve zopakoval popořadě jména a ratingy všech soupeřů (!), poté si v mysli a nahlas přehrával partie, a asi u sedmé nebo osmé partie se zarazil, řka: „Ano, sorry, tady mi soupeř opakoval tahy, tuhle remízu jsem zapomněl. Nezbývalo mi v tu chvíli nic jiného než ho nazvat pravým gentlemanem!“

Garri Kasparov dnes již šachy aktivně bohužel nehraje. Jeho zájmy přitáhla politika a tak se ve světě šachu objevuje povětšinou jako host velkých turnajů, trenér předních světových šachistů, když se s jeho péčí v posledních letech setkali jak Magnus Carlsen, tak Američan Hikaru Nakamura a známá je také jeho šachová nadace přinášející královskou do škol trochu jinak, že je tomu v oficiálním projektu FIDE. I zde tedy Kasparov cítí potřebu se proti Světové šachové federaci vymezovat.

„Přejme mu, aby i v dalších svých nových rolích byl stejně úspěšný jako v šachu ... obávám se však, že tato jeho láska k němu byla ze všech jeho ta nejpřívětivější,“ dodává na závěr pražský šachový rozhodčí Pavel Votruba. A i my se k tomuto přání rádi přidáváme.

článek publikován se souhlasem autora: Václav Pech

článek publikován v šachovém týdeníku. (www.praguechess.cz )

fotky použity z chess.com, wikivand, wikipedie, 

komentáře na facebooku těchto stránek, kde bude článek sdílen

0x 3312x Petr Koutný
Fotogalerie
Komentáře (0) Aktualizovat