Jak Landovský dělal Spasskému průvodce Vídní

Někdy se dva lidé, kteří se neznají, dokážou bleskurychle spřátelit. V případě šachového mistra světa Borise Spasského a herce Pavla Landovského to byl společný osud: oba žili tam, kde žít nechtěli a chtěli žít tam, kde se narodili.

Koncem června 1989 hrál šachový tým Solingenu zápas evropského klubového poháru s Honvedem Budapešť. Příští rok se podruhé staneme evropskými mistry, ale to jsme tehdy ještě nevěděli. Od roku 1980 hrál za náš tým Spasskij. Já jsem přišel do Solingenu už v roce 1969 a od té doby jsme vyhráli německou Bundesligu desetkrát. Měli jsme tým, který se tehdy nápadně podobal dnešnímu manšaftu z Baden-Badenu.

Se Spasským jsme se znali od roku 1960 a často jsme se viděli. Sehráli jsme spolu přes dvacet turnajovek, společně jsme cestovali po celém světě, navštěvovali jsme se, naši synové chodili do společného tenisového tábora. V roce 1992 mne Boris nabídl královskou sumu, abych mu dělal sekundanta v odvetném zápase proti Bobbymu Fischerovi v Jugoslávii, což byl návrh postavený na hlavu, neboť v roce 1972 v Reykjavíku jsem sekundoval Fischerovi proti němu.

V tom červnu 1989 si Spasskij vymyslel, že bychom mohli jet spolu do Maďarska s jeho Peugeotem. Vyrazil z Paříže, nabral mě v Mnichově a nechal mě řídit směrem do Vídně. Prý přespíme v Badenu u jeho rakouského známého, hráče korespondenčního šachu, kterému občas nějaký ten tah do obálky poradil. A pak se Boris rozesmál: ”Představ si, že mi před několika dny volal, že jsme společně vyhráli nějaký turnaj a že jsme se stali mezinárodními mistry.”

Do Budapešti jsme dorazili, Honvéd porazili a mě napadlo, že se na zpáteční cestě můžeme sejít ve Vídni s Pavlem Landovským. Hrál tehdy v Burgtheatru, v tom jejich národním divadle, kde získal angažmá, když jej z Prahy poslali do vyhnanství do rakouské metropole. Znali jsme se z New Yorku, když Miloš Forman točil film Ragtime.

“Určitě přijeďte,” řekl mi Lanďák do telefonu. “Hrajeme Shakespeara. Mám tam nějaký štěk v prvním dějství, pak jsem volnej a můžeme jít na pivo.”

Sešli jsme se v Café Landtmann hned u divadla, v oblíbeném místě Sigmunda Freuda. Byla to kavárna, ale také noblesní restaurace, takže tam nejenom jedli apfelštrůdl ke kávě, ale podávali tam vídeňské řízky, které přetékaly přes talíře. Chodili tam herci, protože to měli blízko.

Číšník Lanďáka znal a dal nám nádherný stůl u okna. Se Spasským se Lanďák skamarádil ještě dřív než nám přinesli pivo. Hned mu řekl, že se v něm vaří trochu ruské krve, že má ruské předky a ruský duch v rodině. Spasskij, když vycítil v někom to puškinovské “je tu ruský duch, voní to Rusí,” tak měl hned lepší náladu.

Lanďák si myslel, že by se to ruské “páchnět” nemělo překládat: když to páchne Rusí, tak to nevoní. Od těch svých předků leccos odkoukal a nečemu se naučil. A to já věděl, protože jednou přijel k nám do státu Virginia a u Jirky Sýkory, svého známého z Činoherního klubu, uvařil boršč a on tu ruskou polévku uměl dokonale. A pak k tomu ještě udělal bliny a ty byly ještě chutnější. Ono v tom asi bylo kus té jeho babičky, podle které to všechno vařil.

Pak jsme ho vzali k nám a on si hned sedl za můj šachový stůl a zeptal se: “S kým tady hraješ? Vždyť tu nikoho nemáš. To si přesedáš?”

Tento nápad, kdy šachista hraje sám se sebou a mění židle, aby mohl hrát jednou černými, jednou bílými, použil Václav Havel v “Zahradní slavnosti”, ale z Lanďáka to vylétlo naprosto bezprostředně.

Anatilij Karpov hraje se synem Lubomíra Kaválka Stevenem (Reston, 1992)

“To by ses divil, kdo tu všechno hrál,” říkám mu. “Je to kouzelnej stůl, příletěl až z Filipín.” A pak jsem mu vyprávěl, jak se na podzim roku 1973 prezident Marcos plácnul přes kapsu a uspořádal šachový turnaj, a jak si pozval Bobbyho Fischera, se kterým na slavnostním zahájení sehrál devět tahů a dal mu za to dvacet tisíc dolaru. “A jeden z těch stolů, na kterých jsme ten turnaj hráli, je tenhle, za kterým sedíš.”

“No a kdo tu kromě mě ještě seděl?” vyzvídal Lanďák.

“Spousta šachistů amatérů, ale také velmistrů světových jmen, která ti možná nic neřeknou. Několik mistrů světa. Hráli jsme tu blicky s Fischerem a byl tu také Spasskij.”

Psychologická válka se Shortem nad kouzelným stolem

A teď Lanďák seděl u stolu proti tomu Spasskému ve Vídni. Jako by se znali celý život. Padlo slovo o Fischerovi a Spasskij jej začal mimikovat.  Lanďák zpozorněl a za chvíli se přidal. Improvizace byla jeho doména.

A já koukám a vidím ty dva Fischery, jak se kroutí, gestikulují a vydávají všelijaké americké zvuky přesně jako on. Co by asi tomu říkal Bobby, kdyby je viděl? Kavárenští hosté se zjevně bavili.

Když to bylo takhle rozjeté, řekl jsem jim, že si musíme přiťuknout nejen na Fischera, ale také na Lubomíra. Měl jsem svátek a hned vznikla česko-ruská debata o tom, co to jméno znamená, jestli mám rád klid nebo svět. Spasskij trval na tom, že jsem “mirovój čelověk” a Lanďák dodal: “Takže světák.”

Věděl jsem, kam Lanďák míří. Začátkem osmdesátých let jsme spolu seděli v bytě Miloše Formana v New Yorku a bavili jsme se o tom, jak to není pro české herce lehké hrát v Americe a vůbec v cizině. Honza Tříska, to byl herec dříč, ten se strašně snažil, aby to zvládl a přece ten akcent tam měl. A tak hrával cizince nebo létal jako čert Voland nad Rusí v Bulgakově “Mistr a Markéta.”

“No vidíš,” říká najednou Lanďák, “a my teď budeme hrát s českým přízvukem v americkým filmu.” Miloš se na nás dlouze podíval skrz brýle. “No jo, jste světáci,” povídá, ale raději to pojistil a udělal z nás němé herce.

Lanďák měl hrát roli svůdce, kterého manžel málem přistihne se svou ženou in flagranti. Lanďák stačí uprchnout, ale nestačí si doobléct kalhoty a s holým zadkem vyběhne na ulici přeplněnou lidmi. Je to krásná scéna a Lanďák to hrál skvěle a jako vždycky udělal z malé role roli velkou.

Mne tam hrály fousy, vlastně celý plnovous, který se v roce 1906 nosil. Tenkrát se fousy nezkracovaly, ani neobjížděly břitvou do uměleckých tvarů, rostly si, jak chtěly. A Miloš se podíval a řekl: “Vždyť ty máš ty správný fousy,” a hned mě nechal obléknout do elegantního obleku z počátku dvacátého století a na hlavu mi dali vysoký klobouk. Honza Tříska hrál v tom filmu novináře.

Miloš to sestříhal a z nás vznikl jakýsi český hybrid, takový rozmanitý slepenec: holý zadek, fousy a Třískova ruka, držící notes.

Když Spasskij prijel do Restonu, měl vždycky plné ruce práce (Reston, 1987)

Škoda, že Forman nemohl uskutečnit film o zápase o mistrovství světa v Reykjavíku. Souhlasil to režírovat pod podminkou, že Fischer bude hrát Fischera a Spasskij Spasského a mě požádal, abych ty dva šachové velikány přemluvil a pomohl se scénářem. “Nechci to přikrášlovat,” řekl mi Miloš. “Mělo by to být, jak se to stalo.” Boris souhlasil okamžitě, s Bobbym se to táhlo, ale nakonec z toho z různých důvodů sešlo. Byla by to pěkná podívaná, žádná hollywoodská pohádka, jak ji předvádí současný film Pawn Sacrifice (Oběť pěšce) natočený minulý rok v Kanadě.

V Café Landtmann jsme přešli od Lubomíra ke dni mého svátku: 28. června. V tento den roku 1914 picnul v Sarajevu Gavrilo Princip arcivévodu Ferndinada a začala první světová válka. A Lanďák se toho hned chytil a vykřikoval “Za císaře pána, jeho rodinu...” a nabídl, že nás provede hlavním městem rakousko-uherské říše.

Chvíli jsme chodili v malých uličkách starého města, prošli jsme kolem Café Central a Lanďák vysvětloval, že to bylo sídlo spisovatele a kavárenského povaleče Richarda Engländra, který se přejmenoval na Petra Altenberga. Byl tam pečený vařený a doručovali mu tam poštu a on psal oslavné ódy na vídeňské kavárny - třeba, že se tam chodí, když chce člověk být sám, ale zároveň mezi lidmi- a za to mu tam dali ke vchodu jeho sochu, jak sedí u kavárenského stolečku. A my zase věděli, že v kavárně Central hrávali v minulosti významní šachisté a Trockij, tenkrát ještě Bronstein, tam spřádal plány na rudou revoluci.

A pak jsem řekl Lanďákovi: “Když se tady tak vyznáš, nemohl bys nám tu Vídeň ukázat víc ze široka? Mohli bychom jezdit autem a ty bys nám to vyprávěl.” A tak jsme tím rakouským velkoměstem jezdili, a on vyprávěl co je nalevo a co napravo, mluvil o universitě, radnici, různých museích, o Hofburgu Franze Josefa, o Schwarzenbergovi, kterého dobře znal, o věhlasné opeře, a pak jsme to vzali dolu k Dunaji, a já to všechno poctivě překládal Spasskému, který seděl na zadním sedadle, a pak se náhle  Lanďák otočil a povídá: “Podívej, on chrápe. On nám tady usnul. My mu tu Vídeň vysvětlujeme a on klidně spí.” Jezdili jsme se spícím Spasským přes půl hodiny a nevěděli o tom.

“Nemáme ho vzbudit?” navrhoval Lanďák. “Ještě je tu pár věcí, které by mohl vidět. Třeba se bude chtít dokoukat.”

“Jen ho nech spát. Vstával brzo ráno.”

“Škoda,” řekl Lanďák. “Takhle tu Vídeň promarnit.”

Za necelých půl roku sametová revoluce zrušila nevolnictví, jak Pavel Landovský říkal, a on se mohl vrátit do Prahy. A Spasskij se nakonec navrátil do Ruska.

copyright Lubomír Kaválek