Hustopeče 2013

Výsledkem bylo to, že na startu se na rozdíl od loňska objevili velmistři jenom dva: Petr Velička a poněkud náhodně Pavel Blatný z Brna. Toto ovšem není oficiální zpráva o krásném turnaji, spíše moje subjektivní poznámky. Doufám, že ani tentokrát nikoho neurazím. Samozřejmě pan Vykydal všechny mé spolubesedníky varoval: „Dejte si na něho bacha, všechno co řeknete, použije proti vám...“. Do Hustopečí jsme se s Frantou Vykydalem domluvili před týdnem, že mne tam vezme. Moc se mi nechtělo – v poslední době jaksi ztrácím chuť ke hraní – ale když mi přítel Jan Báňas napsal, že mi do Hustopečí doveze kýžený bulletin z polofinále mistrovství republiky v Třinci 1973, bylo mi samozřejmě hloupé nepřijet. A jak se ukázalo – podobné pocity měl i IM Janko Báňas, který se do Hustopečí vypravil prý jen proto, že mi ten bulletin slíbil. Nebyl sice jediným zástupcem Slovenska, ale nejtitulovanějším. Před každým kolem předával vzorný moderátor soutěže IM Petr Pisk někomu ze „zasloužilých“ (ať již sponzorů, jubilantů, borců, co učinili něco pěkného ve stylu Fair play a podobně) láhev vína a v pátém kole ji obdržel za hlasitého potlesku pan Báňas, který oslavil 3. června šestašedesátiny. Podobnou pozornost získal František Vykydal, který i ve svých osmdesáti letech hraje výborně a stále patří mezi elitu. Nechce ovšem, aby byl nazýván „legendou“. Tak prosím opatrně. Dalšími odměněnci byli páni sponzoři Vlastimil Chládek a hustopečský pan starosta Luboš Kuchynka, který ten turnaj vymyslel a organizuje. Ten slaví narozeniny (sedmačtyřicáté) ovšem až zítra – tj. v neděli 9. června. Ale vraťme se na začátek – když jsem došel za pět minut devět na místo srazu u Domu dětí a mládeže Junior u Hlavního nádraží v Brně, viděl jsem plno Krpoláků, kteří mi sdělili, že mi naši již ujeli. Nebral jsem to samozřejmě vážně, ale trochu jsem přece jen záváhal. Když tu na mne z obrovského vozu pana Eichlera mává Franta Vykydal. Změna je život – sám si našel řidiče, aby se mohl soustředit na hru. Tož lezu do vozu a vidím, že tam již sedí kromě pánů Eichlera a Vykydala taky Pavel Kubát a Standa Páral. A prý se čeká na Sremaňáka. Je už po deváté, Sremaňák nikde. Ukázalo se, že po včerejší náročné zkoušce z patologie  budoucí pan doktor na kolejích zaspal, je nutno zajet pro něj na Hlinky. Břeťa všechno v pohodě zvládl, po dálnici uháněl 130 kilometrovou rychlostí, v Hustopečích jsme byli včas. U prezentace nás pan Pisk hlídal, nestačilo u jednoho stolku zaplatit vklad (jednotný 100 Kč) a získat informaci, na který stůl postavit dovezené šachy a hodiny, nýbrž bylo nutno se ještě zaregistrovat u počítače pana rozhodčího Miroslava Hurty. Ten se mnou vedl vlídnou konverzaci: „Přijel jste jako novinář nebo hráč?“ „No zaplatil jsem vklad.“ „Tak budete hrát, nebo ne?“ Na tuto doplňující záludnou otázku jsem přitakal a tak jsem se ocitl mezi 110 účastníky turnaje. Petr Pisk byl trochu nespokojen – asi dvacítka předběžně přihlášených ještě nedorazila a taky pak nehrála. Zdravíme se s přáteli, kterých je zde plno, procházíme přilehlou restaurací, ale už nás pan Pisk svolává: „Zahajuje se! Pojďte do sálu“.  Turnaj začíná, chvíli marně hledám „svůj“ stůl číslo 52 – třetí od konce. U něho na mne čeká sympatický soupeř z Velkého Meziříčí. Tak se ho ptám, jestli zná pana Čížka, praví že ano. A paní Čížkovou? Ta mne učila na gymplu. Tož je hned vidět, s kým má člověk tu čest. Na své poměrně skromné Elo hraje pan Dvořák zahájení celkem schůdně. No – podařilo se mi po jistých zápletkách vyhrát...

Při partii nás několikrát fotil další „zuřivý reportér“ David Ciprys. Ale asi si spletl stolky, měl snad fotit někde vpředu, nicméně k nám přišel dvakrát. Že bychom byli s panem Dvořákem tak fotogeničtí? A je tu druhé kolo: z 52. stolu se musím přemístit na 21. stůl, kde na mne čeká sympaticky se usmívající pan František Navrátil z ŠK Polabiny. Chvíli spolu konverzujeme. Chlubím se, že s panem Báňasem jsme hráli v roce 1971 finále armádního přeboru, pan Navrátil kontruje, že on hrál tuto soutěž v roce 1964! Nu, je jen o čtyři roky starší než já, ale jak je vidět, šachy na vysoké úrovni hraje mnohem déle. Pan Pisk nás kvůli nečemu napomíná (hlasitý hovor, pozdní příchody z přilehlé restaurace) a my se s mým soupeřem shodujeme na tom, že smyslem takových turnajů jako je ten hustopečský je přece pobavit se s přáteli v hospodě! Tak se do toho pustíme. Rozehráváme zavřenou sicilskou, pan Navrátil netradičně fianchetuje dámského střelce. Situace se zauzluje, postupně získává můj soupeř navrch, ale i já klamu tělem, vymýšlím divoké zápletky a i když partii zapisuji, mám pořád o něco lepší čas. Krize nastává v pozici na diagramu, kdy raději propisku odkládám a už jen „blicáme“:

Ve třetím kole postupuji téměř mezi elitu a ocitám se na stole devátém. Mým soupeřem je FM Jiří Adámek ze Slavoje Poruba, kterého znám ze šachových webů jako velmi úspěšného hráče v nejrůznějších rapidech. Nicméně v holandské s 6.Jh3 jak ji hrajeme se citím – snad mi tu drzost soupeř promine – jako ryba ve vodě a spíše se nad jednotlivými tahy zamýšlí on.

David Holemář, který závěr naší partie sledoval, mne pak sprdl, že takové pozice se mají „dokončit“, když stojí člověk na výhru. Ale já mám velkou úctu k titulům a vysokým ratingům – tož jsem se spokojil s remízkou. Za odměnu dostávám ve 4. kole mezinárodního mistra Jaroslava Bureše z Agentury 64 Grygov a posouvám se na 6. stůl – dnes nejvýš. Zajímavé bylo, že můj soupeř občas nad mým tahem pokýval hlavou a já si pak nebyl jist, zda ten tah očekával, nebo ho chválí, či haní. Podvakrát jsme v partii opakovali tahy, ale remízu jsem se nabídnout neodvážil. Postupně mne soupeř přehrál a když jsem potratil pěšáčka, bylo vymalováno. Ale i tak – 2,5 bodu ze čtyř s většinou silnými protivníky nebylo k zahození!

Po partii do hospody. Zejména když je vyhlášena přestávka na oběd. Sedám si ke stolu, který „okupuje“ slečna Radka Slepánková s přítelem a Ivanem Markovičem. Pan Markovič objednává piva: „Tři, ne čtyři, ne pět“ – podle toho, jak se hlásili přísedící. Servírky všechny zná, vždyť je „domácí“. Radka Slepánková ohlašuje, že jí vyškovské duo „Vémola-Slepánek“ něčím urazilo a tak prý s organizováním vyškovského šachu končí! Už nebudou Poháry v rapidu a blickách, nebude mistrovství republiky dětí do 8 let. Bude pracovat jenom v krajském šachovém svazu a povede KP dvojku. Netřeba zacházet do podrobností, snad se to ještě vytříbí. Popíjím své první (darované) pivo, do konverzace se zapojují další známí. Pan Marek mi ukazuje zajímavou knížečku „Šach Mat! Základy hry šachové pro začátečníky. Upravil Tomáš Sika“. Je z roku 1917 a zřejmě se rozdávala vojákům, aby se v zákopech měli čím bavit. Součástí té knížečky byla malá papírová šachovnice a dva sáčky figurek z kartonu. U této však již „příloha“ chybí. U pultíku sedí několik hostujících Hustopečáků a popíjejí. Jedním z nich je pan Andreas Teuber, jediný zástupce Německa v tomto turnaji. Zatím ještě netušíme, že v pátém kole budeme hrát spolu. Když nás po obědové přestávce přísný pořadatel pan Pisk honí zpátky do sálu (abychom dohnali zpoždění ze začátku, neobjednali jsme letos polévky), ukazuje se, že kromě Jana Báňase získává v tomto pátém kole láhev vína i pan Teuber. Umí docela dobře česky, trochu se diví, když mu říkám, že ho volají k pódiu. Po návratu mi pak přeje, aby se mi v partii dařilo, ale přece jen ne lépe, jak jemu. Tož jsem si to zapamatoval, a když nepozorností ztratil v závěru zajímavé hry figuru, nabídl jsem mu remízu. Proč ne – je to sympaťák.

Po turnaji jsem se nechal Břeťou dovézt do naší restaurace „Na růžku“, jsa Davidem Holemářem upozorněn, že tam šachisté se sejdou. No – nebylo to tak docela pravda. Sešli se tam jenom tři – karbaníci. Neklan Vyskočil, kterému se dnes mimořádně dařilo a skončil o fous před Sosnou a Blatným na druhém místě, David Holemář, který prohrou v posledním kole s Lukášem Kuchynkou klesl z možného druhého místa na třinácté (odměna 300 Kč) a Pavel Menčík, kterému říkali jmenovaní mariášníci „Vir“. Jak jsem vyrozuměl, zkrátili si tak pojem „Antivir“, neb prý pan Menčík pracuje ve firmě AVG. A v přestávkách mezi jednotlivými „koly“ v mariáši mi na magnetické šachovnici předváděl Neklan svoje dvě partie. Ta s vítězem turnaje Vojtou Plátem vyšla asi na čtvrtý pokus, ale k dokonalosti jí ještě chybí někde tah bílého b3. Jak tvrdí Neklan.  V noci našel správné pořadí tahů – viz dále (glosy byť velmi poučné vynechávám):

V šestém kole hraji na 19. stole (od této chvíle už budu jenom klesat níž a níž) s přítelem Petrem Symerským, s nímž jsme se poznali v těch již dávných dobách, kdy jsme hrávali pod vedením Dušana Sochny za Sokol Bzenec. Jo to byly blahé doby, kdy měl člověk pár stovek za utkání bez ohledu na výsledek. Dnes tu byla skoro celá první půlka toho družstva: Věchet, Uhmann, Symerský, já – chyběli jen Dušan a pan Jiří Laštovička, který se již delší dobu na šachu neukazuje. Když už jsme u těch vzpomínek, prohodili jsme pár slov o šachové minulosti s přítelem Vaškem Paclem z Havířova, Pavel Zpěvák, který tu byl se svojí paní Katkou, se pochlubil dalšími úspěchy svých děvčat v Německu (přesnější podrobnosti jsem si nepoznamenal a tudíž zapomněl), a všichni se také ptali, kde je Honza Píše. No, jak řekl pan Vykydal, všeobecně oblíbený doktor je pro šachy dočasně ztracen. Má doma mladšího bráchu po mrtvici, který nemluví a nemůže se dobře pohybovat – takže vyžaduje celodenní péči. Jo to jsou osudy...

Sedmé kolo a další „pád“ na stůl číslo 22. Kupodivu jsem už podruhé dostal soupeře, který měl o půl bodu méně. Ovšem byl to „hrozný“ protivník! Partie proběhla takto:

V osmém kole se již hlásí únava, pokles na 32. stůl je nezadržitelný. Po partii projevil mladý pan Hájek zájem partii zrekonstruovat. Jakpak by ne – vždyť odolal mým remízovým nabídkách a v závěru mne sejmul. Ale byl jsem pochopitelně na sebe naštvaný – tak se pane Hájku snaž o rekonstrukci sám. Když něco pošleš, rád svůj článeček doplním. Ale teď už se věnujte této partii:

Další partie, co jsem „Na růžku“ vymámil z pana Neklana Vyskočila, který mne kromě jiného lákal na dnešní rapid Durasu v Jundrově:

A je tu poslední kolo. S Pavlem Hubeným hrajeme na stole číslo 35, ale ten je na úplně jiném konci sálu, hned u pódia. Tak si můžeme myslet, aspoň podle poznámky pana Hubeného, že jsme zase mezi elitou. Proč zde není zápis celé partie je vysvětleno v jejím závěru.

Turnaj pomalu končí, ale než se všechno připraví (láhve vína pro každého a pod,), je ještě čas na jedno pivo v restauraci. Vtírám se k příteli Mirku Kuncovi z Napajedel, připomínám, že jsem ještě od něho nedostal ani zprávu o hrobu Cywinského Puchaly na napajedelském hřbitově, ani další ukázky z krásné několikadílné šachové kroniky Napajedel. Tak mi aspoň objednej pivo. „Jaké chceš“. „No to nejdražší přece“. Tak mi Mirek objednává tnavou třináctku za 29 Kč. Říká, že ve svém archivu našel druhou partii ze simultánky s Flohrem a slibuje, až bude mít čas, co mi všechno pošle. Tak mu věřím! Pavel Kubát a pan Ivan Markovič (Ivan nezapomene občas zdůraznit to slovo pan, kterým si přeje být oslovován) ještě popíjejí, tož je čas, abych pochválil moderní kostel v Hustopečích, ovšem pan Markovič ihned odtuší „skokanský můstek“! Asi si tak domácí pojmenovali místní „výtah do nebe“. Ale už nás Petr Pisk svolává k vyhlašování výsledků. Ovšem než se na nás dostane (39. Markovič, 50. Kubát, 52. já – kupodivu přesně podle nasazení!), je dosti času na dopíjení. Přesto nevydržím a do sálu se vypravím. Abych zaslechl aspoň něco z komentářů pana moderátora. Například když vyhlašuje celkové vítěze letošní Grand Prix – zjišťují, že se jím stal dvacetiletý junior Jiří Kočiščák z ŠK HM Ostrava, který obdržel příslučný pohár a kromě toho skončil v tomto turnaji desátý, jsa ovšem čtvrtým nasazeným. Když už jsme u těch „skokanů“, když Petr Pisk předává cenu za 49. místo našemu řidiči Břeťovi Echlerovi, označil ho za „novou naději brněnského šachu“. Břeťa totiž poskočil o 37 míst nahoru! .  Ale kdo dnes byli ti nejlepší skokani? Vítězem je myslím Georgis Vlachopulos z klubu TJ Město Albrechtice. Tento osmapadesátiletý borec získal 6,5 bodů, skončil dvanáctý před Holemářem a nasazen byl s ratingem 1971 jako 64!  To je posun o 52 míst! Za zmínku stojí i skok Jana Puškára (Veža Banská Bystrica) o 37 míst, nebo v opačném směru – ale to si jistě ověříte sami ve výsledkové listině. Turnaj skončil, lidé se rozjíždějí, zdravíme se s borci z Veselí nad Moravou a ujišťujeme se s Frantou Křížkem, že se zase někdy někde potkáme, stejně jako s Vaškem Paclem, kterému slibuji poslat články z ruských webů, které koncem loňského roku vzbudily velkou pozornost: exmistr světa Boris Spasskij byl unesen z Paříže a probudil se v jedné z moskevských nemocnic! A vůbec netušil, jak se tam dostal! Že by za to mohli jeho příbuzní? Krátké loučení i se Znojemáky Petlákem a Halbrštátem, Zlíňáky vedenými legendárním Emilem Macurou (roč. 1934), který se mi svěřuje, že má doma plno šachových časopisů, třeba Československý šach od roku 1947 a dokonce i jeho předchůdce třeba z roku 1911 – co s tím? Tak mu radím, ať se obrátí na Karla Mokrého. Zajímavé poznámky má i pan Jan Bohuslav z Tatranu Poštorná. Všiml si při sledování pořadu V šachu, že mám velkou knihovnu a dokonce co je v ní. A tak se svěřuje, že také odebírá Toulky českou minulostí, a 13. díl prý přečetl v noci na jeden zátah. Domnívá se, že jsem knihovník a rád by mne navštívil, nebo si aspoň o literatuře pohovořil. Když byl velmi mladý, pracoval prý při stěhování jedné zámecké knihovny v Litoměřicích(?) – možná to neříkám přesně – a literaturu si zamiloval. No vida, jaké talenty dřímou v mnoha lidech, které známe dosti povrchně jenom ze šachových klání. Mimochodem, pan Bohuslav vzpomínal na svoji partii s panem Vykydalem v roce tuším 1961 ve Slávii VŠ Brno, kterou prohrál. Zapomněl ovšem dodat, že je v Poštorné znám pod přezdívkou „Kat Brňáků“, neb co si vzpomínám, porazil pány Blatného, Vykydala i Píšeho... Sedmdesátiny oslaví, jak vidno z výsledkové listiny, 16. července... Odjíždějí i borci z Morendy, které na turnaj dopravil další z VIP lahvinkou odměněných sponzorů pan advokát Michal Vávra. A zítra šachy pokračují Akademickým mistrovstvím ČR družstev v Praze, resp. rapidem v Asclubu v Jundrově, na který lákal a mnohé přílákal Neklan Vyskočil. Protože letos nebyl v Hustopečích přenos těch lepších partii on-line, oslovil jsem valnou většinu vítězů s prosbou, zdali by si na nějakou svoji povedenou hru nevzpomněli. Do pondělního dopoledne však nikdo z oslovených mistrů a velmistrů nereagoval. Tož musíte vzít za vděk partiemi účastníka, který je na konci své šachové dráhy a poděkovat pánům Vyskočilovi a Sremaňákovi, kteří můj článek vyšperkovali třemi hodnotnějšími ukázkami. Pokud se ještě někdo ozve – rádi doplníme...