My-chess.eu

„Botvinnik,“ odpověděl Bronštejn

21.08.2011 09:43 | Výročí

Michail Mojsejevič Botvinnik se narodil 17. 8. 1911 a zemřel v roce 1995, ve věku 84 let. Letos od jeho narození uplynulo rovných 100 let. Zavzpomínejme a uctěme památku tohoto velkého šachisty, legendy, zakladatele sovětské šachové šk...

Michail Mojsejevič Botvinnik se narodil 17. 8. 1911 a zemřel v roce 1995, ve věku 84 let. Letos od jeho narození uplynulo rovných 100 let. Zavzpomínejme a uctěme památku tohoto velkého šachisty, legendy, zakladatele sovětské šachové školy a dlouholetého světového šampióna.
Pozn. red.: v Rusku se v těchto dnech vzpomínalo turnaji: seniory vyhrál Korčný před Vasjukovem a Portischem, v Openu se radoval Chismatullin před Aleksandrovem a Ponkratovem (všichni 7).

Kvůli datu 17. srpna prohlásila FIDE rok 2011 rokem Botvinnika. Přesně před sto lety se totiž v tento den narodil ve vesnici Kuokkala (nynější Repino) poblíž Petrohradu budoucí dlouholetý mistr světa Michail Botvinnik. Známý rozhlasový komentátor Vadim Sinjavskij, který s ním žil v jednom domě, ho později nazve šachovým Patriarchou. A tato přezdívka k němu nerozlučně patřila.

O tom, jaká jména měli Botvinnikovi rodiče, nás může poučit jedna z mnoha vyprávěnek Jevgenije Gika, ačkoliv je nepravděpodobné, že by se opravdu odehrála – přesto má právo na existenci:
Botvinnik ostře odsoudil Garriho Kasparova za to, že aby si ulehčil cestu k šachovému trůnu, vzdal se otcova příjmení (Vajnštejn) a ponechal si příjmení z matčiny strany.
„Já jsem něco takového neudělal, to svědčí o mém charakteru!“ hrdě prohlásil Patriarcha.
„A jaké bylo příjmení vaší matky, Michaile Mojsejeviči?“ zeptali se ho.
Teprve teď se Botvinnik pousmál.
„Rabinovičová.“

Mimochodem, Mojsej Giršovič Botvinnik a Šifra Samojlovna Rabinovičová byli oba stomatologové.

Pokusit se popsat v jediném článku celý Botvinnikův život je jako pokusit se popsat nepopsatelné. „Nejlepší současný šachový publicista Genna Sosonko věnoval Botvinnikovi hned tři vynikající eseje. Ve dvou z nich vylíčil Botvinnika jako hrdinu, a v jednom jako darebáka. A všechny tři jsou velmi přesvědčivé,“ poznamenal ve svém nedávném článku o Patriarchovi Boris Gulko. Všimněme si toho poměru: dva ku jedné.

„V životě jsem měl štěstí. Mé osobní zájmy byly ve shodě se zájmy veřejnými – a v tom nepochybně spočívá princip opravdového štěstí. Nebyl jsem sám – v boji za veřejné zájmy jsem měl vždy podporu od jiných. Ne všichni, s nimiž jsem se stýkal, měli podobné štěstí. U některých se osobní zájmy rozcházely s těmi veřejnými a tito lidé mi pak překáželi v práci. Tehdy vznikaly konflikty.“ Pokud byste chtěli najít Botvinnikův citát, který jeho samého asi nejlépe vystihuje, tento by patřil k horkým kandidátům.

„Jedním z příkladů tohoto splynutí osobního a veřejného zájmu se stala Botvinnikova účast ve slavném turnaji AVRO v Holandsku 1938. V souladu se všemi principy se měl turnaje zúčastnit tehdejší přeborník Sovětského svazu Grigorij Levenfiš. Ale „osobní zájmy“ Botvinnika, jeho známosti s vlivnými lidmi, jeho mládí a politická loajalita a koneckonců i nařízení „sovětský šach potřebuje pouze jednoho šampiona“, to vše způsobilo, že na turnaj nakonec odjel Botvinnik.“ (Genna Sosonko)

V následující partii zahrál Botvinnik pouhé dva tahy černopolným střelcem. Ten první (12.Sb2) byl uznán chybným, ten druhý (30.Sa3!!) však vstoupil do zlaté pokladnice šachového umění, jakož i závěrečná fáze partie, kterou na AVRO Botvinnik sehrál proti J. R. Capablankovi.

Partie k přehrání:



Nepříliš vřelé byly, mírně řečeno, Botvinnikovy vztahy k jeho protipólu Davidu Bronštejnovi, nicméně jen velmi málo lidí zná celý příběh. Na konci roku 2006 Bronštejna postihla mozková příhoda. 5. prosince v nemocnici se jeho manželka rozhodla otestovat stav jeho paměti dvěma šachovými otázkami. Na tu první – „Kdo nejlépe rozehrával královskou indickou?“ – následovala odpověď: „Geller.“ A na druhou – „Kdo se nejvíc zasloužil o rozvoj šachu?“ – zaznělo: „Botvinnik.“ Pět minut poté Bronštejn zemřel.

„Krví jsem Žid, kulturou Rus, a vyznání jsem sovětského,“ je další pověstná věta Michaila Botvinnika, kterou pronesl při svém projevu v Izraeli v roce 1964. Přesnou citaci lze najít v jednom z esejů Genny Sosonka, kde uvádí dlouhý Patriarchův monolog, kterým Botvinnik reaguje na Sosonkovy podnětné otázky. Možná je vhodné uvést jej na tomto místě celý:

„Můj otec pocházel z Běloruska, z vesnice Kudrišino, 25 kilometrů od Minsku, nedaleko malého městečka Ostrošickij. Jeho otec, můj dědeček, pronajímal půdu, málokdy se stávalo, aby žid pracoval v zemědělství, ale bylo to tak. Všichni jeho synové, a měl jich pět, včetně mého otce, u něj pracovali. Můj otec se narodil v roce 1878. Měl velkou fyzickou sílu, uměl popadnout býka ze stáda za rohy a skolit ho k zemi. Měl pevný charakter, když se mu zdálo být něco spravedlivé, stál si za tím až do konce. Ano, určitě… Určitě i já jsem po něm zdědil tělesnou konstituci a charakter. Hovořil dobře rusky bez cizího přízvuku a i dobře psal, pamatuji si, že psal krásným písmem. Mluvil samozřejmě v jidiš, ani nevím, jestli chodil do židovské školy – chederu , ale doma nám zakazoval mluvit slangově, pouze ve spisovné ruštině. V 25 letech se přestěhoval do Minsku, tam následkem otravy přišel o zuby a kvůli tomu se rozhodl stát zubařem. Když pak v roce 1905 přišla revoluce, pomáhal vydávat ilegální tisk.

Dva jeho bratři ještě na konci minulého století odjeli do Ameriky, stejně tak i jeho sestra Raisa, moje teta. Ona však později, až v roce 1914. Vzpomínám si, jak se s námi přišla rozloučit do Petěrburgu, byl jsem ještě docela malý, zrovna nemocný, stál jsem v postýlce a máchal na ni dřevěným mečem. Když se teta Raisa přiblížila, praštil jsem ji po hlavě. Po mém vítězství na turnaji v Nottinghamu mi poslala přání z Ameriky. Samozřejmě, že jsem neodpověděl – tehdy to bylo strašně nebezpečné, ne náhodou mi neposlala blahopřání v dopise, ale jen na pohlednici, aby všichni viděli, že to není nic tajného. Můj otec odjel do Berlína studovat na zubaře, ale v Německu se mu nelíbilo, takže se vrátil do Petěrburgu a začal se učit u zubaře Vasilije Jefremova. Viděl jsem ho pak na otcově pohřbu, byl to takový malý človíček s ohromným prošedivělým plnovousem. Můj otec se u něj vyučil a získal právo na pobyt a živnost v Petěrburgu. Nejprve si pronajal byt na Puškinově ulici, kde se seznámil i s mou matkou Serafimou Samojlovnou Rabinovičovou.

Byla dentistka. Její životní osudy byly rovněž zajímavé. Matka je o dva roky starší než můj otec, pocházela z Kreslavky ve Vitebské gubernii v Bělorusku. Můj děda z matčiny strany byl čestným místodržícím ve službách hraběte Plotera. Měl velký dům na břehu Dviny, pamatuji se na ten dům z fotografie, za války byl vypálen. Matka vyprávěla, že když do Kreslavky přijížděl dědův starší syn Izák, na jehož počest pojmenovali mého staršího bratra, který zahynul ve válce, celé noci trávili hraním šachu – ale jak silní to byli hráči, není známo. Potom v Dvinsku matka získala diplom dentisty, v roce 1905 se také účastnila revoluce, dokonce byla v RSDRP, ale u menševiků, nakonec byla poslána na dva roky na Sibiř. Pak přijela do Petěrburgu a začala pracovat v lékařském institutu Obuchovské továrny. Tehdy tam jezdil od Nikolajevského nádraží osobáček. Pamatuji si na něj velice dobře. No a v něm jezdila a doručovala zásilky zubnímu technikovi na Puškinově. Tam se seznámila s mým otcem. Vzali se, ona opustila továrnu, přestěhovala se k němu a zanedlouho se narodil můj nejstarší bratr Izák. Otec byl velmi dobrý zubní technik, jeho ordinace vzkvétala, přestěhovali jsme se na Něvský prospekt, kde jsme bydleli v domě č. 88. Byl to velký prosluněný byt o sedmi pokojích ve 4. patře, výtah, dole stál vrátný, na všechno si dobře vzpomínám. Měli jsme vlastní kuchařku, pokojskou, jeden čas jsme s bratrem měli dokonce služku. Potom v roce 1917 během únorové revoluce, kdy se střílelo na ulicích, nás matka posadila s bratrem za skříň, Něvský prospekt byl v samém středu města. V roce 1920 nás otec opustil kvůli jiné ženě. Oženil se s bývalou šlechtičnou. Založil novou rodinu, měl dvě dcery. S jednou z nich – je mladší o 10 let než já – mám nyní velmi dobré vztahy.< /p>

Šachy mě naučil hrát kamarád mého bratra Ljoňa Baskin. Bylo mi tehdy 12 let. Žil v sousedním dvoře téhož domu na Něvském, Ljoňovi rodiče měli obchůdek taktéž na Něvském. Vybavujete si ten dům, kde je teď kino „Kronika“? V synagoze jsem byl stěží dvakrát. Poprvé s Ljoňou a jeho rodiči. Byl nějaký židovský svátek a oni mě vzali s sebou. Tehdy na Troické stála velká chrámová synagoga, ale mně se tam nelíbilo. I když jsem dědu z matčiny strany viděl v jarmulce, otec s matkou chodili obyčejně.

Podruhé jsem tam byl v roce 1964 po Olympiádě v Izraeli, když jsme si udělali výlet do Jeruzaléma. Pak jsem hrál v jednom kibucu poblíž libanonské hranice. Tam se mě zeptali na moje židovství. Odpověděl jsem tak: „Se mnou je to složité – krví jsem Žid, podle kultury Rus, a výchovou Sovět.“ Víc už se mě na nic neptali. Víte, v zemi ve 20. a 30. letech nebyl antisemitismus, ten přišel až později, nařízením shora. Stál i na pozadí mého zápasu proti Smyslovovi – Žid proti Rusovi – ne, v sále se žádné antisemitské řeči neozývaly, mám velice dobrý sluch, ale často mi volali, zejména během našeho odvetného zápasu, a antisemitismus byl používán. Tak to bylo. Takže jsem od sousedů telefonem zavolal na policii – a ty záhadné telefonáty přestaly. Po roce 1920 jsme žili v bídě, matka onemocněla, otec nám přispíval 120 rublů měsíčně, což bylo velmi, velmi málo. Ne, otec už se s matkou nevídal, i když si zachovávali vzájemnou úctu. Matka byla nemocná často, a když ležela v nemocnici, vedl hospodářství můj bratr. Začal jsem studovat v roce 1928, dával mi rubl denně na cestu do školy, na oběd a večeři. Školu jsem měl na finské straně hranice u Finského nádraží, chodíval jsem tudy pěšky po Litějném prospektu přes celé město. Byli tam výborní učitelé, škole vděčím opravdu za mnoho. V devíti letech už jsem přečetl všechny klasiky ruské literatury. Knihy byly tenkrát velmi levné. Přečetl jsem Puškina, Lermontova, Gogola, Turgeněva. Tolstého až později. Ve „Vojně a míru“ – to znáte i vy, že ano! – dosáhl Tolstoj svého vrcholu, „Anna Kareninová“ a další věci už byly slabší. Ale nejlepší byl Puškin, nevím, zda může být někdy překonán, pokud vůbec bude. Byl to takový požitkář, optimistický, výstižný. U něj jsem se nikdy nenudil, jako u jiných spisovatelů. Ze současných autorů mám rád Zoščenka. Seznámil jsem se s ním v roce 1933. Přišel se tehdy podívat na poslední kolo mistrovství SSSR. Vypadal velmi smutně. Řekl mi tehdy úžasnou větu: „Vy toho dosáhnete mnoho – a nejen v šachu.“ Zalíbil jsem se mu. Ještě se mi líbí tvorba Jevgenije Švarce.

Jestli jsem četl Solženicyna? Četl jsem od něj „Jeden den Ivana Děnisoviče,“ a „Matrjonina chalupa“, a mám vůči němu výhrady. Ano, Ivan Děnisovič – to je plagiát. Ukradl to všechno z Tolstého „Vojny a míru“, je to Platon Karatajev přenesený do současnosti. I když je to napsáno docela chytře, je třeba k tomu přistupovat zdrženlivě – „Matrjonina chalupa“ , to je už výzva k reakcionářství bývalého Ruska. Ne, víc jsem toho od něj nečetl, to mi stačilo.

Co se týče hudby, hlavní roli u mne sehrály dva faktory. Za prvé – hodiny hudební výchovy ve škole, a za druhé – vliv mé ženy. Ve škole jsme neměli známkování zpěvu, jak je to nyní, byly to hodiny poslouchání hudby a učitelka buď sama na nějaký hudební nástroj hrála, nebo zvala studenty konzervatoře, a my jsme se naučili naslouchat a porozumět hudbě. Proto znám ruskou i světovou hudbu poměrně obstojně, chodili jsme spolu s Gajane Davidovnou občas do opery, častěji na balet.

Potkal jsem svou ženu 2. května 1934, pamatuji si na ten den velmi přesně. Ganočka byla o tři roky mladší než já. Její dívčí jméno bylo Ananova – byla stoprocentní Arménka, ale narodila se v Petěrburgu. Její otec pocházel z předměstí Rostova, a její matka z Ejska.V rodině mluvili pouze rusky, když rodiče chtěli, aby děti nevěděly, o čem se baví, přešli na arménštinu. Byla úžasně přívětivá, hodná, silně věřící, ta víra jí velmi pomáhala. Ragozin o ní říkal: „Ganočka je člověk laskavý.“ Capablanca o ní řekl: "Et bonne et belle.“ (Dobrotivá i krásná.) Za své úspěchy vděčím zčásti jí, pochopitelně. Ve všem, co jsem dělal, mě podporovala. Povoláním byla tanečnice, studovala na proslulé Vaganovové. Zpočátku tančila v Mariinském (Kirovském) divadle, po válce pak ve Velkém. Celkem tančila 24 let, až do 56. roku. Ve Velkém divadle účinkovala v tanečních sborech, někdy měla i sólová vystoupení, například v cikánském tanci ve Verdiho opeře "La Traviata" nebo v „Gajane“ (balet od Chačaturjana), kde vystupovala ve 4. dějství. Měla fenomenální paměť, vždyť tenkrát ještě nebylo video a ona si přesto pamatovala všechna vystoupení. Chodil jsem na představení pokaždé, když vystupovala, samozřejmě. No a pak – dcerka, vnoučata. Zasvětila jim celý svůj život, pomáhala velmi i mé matce. Moje pravnučka Mášenka - je jí šest let – se jí hodně podobá, je také velmi příjemná, sympatická a nazývá mě „Dědeček Miš!“ A je i velmi společenská, stejně jako vždy bývala Gajane Davidovna.

Ještě k hudbě - pamatuji si, jak jsem na podzim 34. roku slyšel Kozlovského v „Evženu Oněginovi“, to byl fantastický zpěvák, skvělý hlas, stavím ho výš než italské pěvce. A příští rok jsem ho slyšel v „Rigolettu“. Často jsem chodil do divadla. Leningrad byl tehdy nadšen mými úspěchy, měl jsem volný přístup do čestných lóží všech divadel. Ne, Šostakoviče moc neznám, ale se Sergejem Prokofjevem jsme byli přátelé, a s dirigentem Chaikinem také. Vzpomínám si, jak nás oba vybrali do leningradského městského zastupitelstva, bylo to nesmírně nudné, seděli jsme tam a besedovali o tom i o onom, pak jsem se s ním viděl ještě v Moskvě. S Prokofjevem jsem se poznal během 3. mezinárodního turnaje v Moskvě. Byl to milovník šachu, sám je i hrál, přátelil se i s Capablankou. Tehdy jsem na Capu ztrácel půl bodu, když jsem s ním prohrál vyhranou pozici, to tedy bylo… Vzpomínáte si na tu partii? Hrál jsem tehdy velmi dobře. Na konci turnaje jsem měl hrát černými s Levenfišem a on bílými s Eliskasesem, a Levenfiš se nechal provokativně slyšet, že ho nutí, aby mi to pustil, a oznámil to Capablankovi. Prokofjev se to také dozvěděl, byl to horkokrevný muž, a přerušil se mnou veškeré styky. Capa snadno vyhrál nad Eliskasesem, já jsem v drakovi získal výhodu, dokonce pěšce, ale pak to přešlo do nestejných střelců a byla remíza. Prokofjev to všechno pochopil a když jsme s Capablankou dělili 1.-2. místo v Nottinghamu, poslal nám oběma blahopřejné telegramy. Zase se z nás stali přátelé, ale na šampionátu v roce 1940 už fandil Keresovi a ne mně…

Jestli mám rád jeho hudbu? Vzpomínám si, že ve škole nám hráli jeho skladbu „Zoufalství“, a že se mi moc líbila. Potom když zemřel, mě požádali, abych o něm něco napsal. A hudební kritici byli mým pojetím velmi udiveni. Tvořil silná díla, ale jsou jakoby vyumělkovaná. Ve svých pamětech píše, že hudba se má skládat taková, jaká tu ještě před tebou nebyla. A co říkal Capa? Vždy je třeba hrát podle pozice. Ale i tak skládal velmi působivé věci. Takový Šostakovič mi byl bližší, jeho hudba je živější, rozpustilejší. Jestli byl Prokofjev silný hráč? Ani ne, hrál jen královský gambit, oběti, hurá kupředu, proto s ním taky Oistrach snadno vyhrával. Oistrach měl vyčkávací styl – hlavně, aby se nedopustil chyby. Také s ním jsem se dobře znal. Obecně mám rád klavír – dá se ním vyjádřit více.

Jestli jsem si zapisoval své první partie? Ano, samozřejmě, do takového sešitku, myslím, že ho teď má Baturinskij. Vzpomínám si, že jsem si do něj zapisoval Laskerovy partie, partie z 2. přeboru školy, který jsem vyhrál. Všechny partie jsou pečlivě zaznamenány a okomentovány.
Moji rodiče byli kategoricky proti tomu, abych hrál šachy. Pamatuji si, jak jsem šel s otcem po Vladimirském prospektu kolem herny, kde v nejvyšším patře patřily dvě místnosti Petrohradskému klubu, a já mu řekl: „Tati, podívej se, tam hraju.“ A on zareagoval velmi ostře a negativně, že vůbec hraju šachy, strašně ho popouzelo, že musím procházet kolem všech těch bohémských hráčských doupat. Myslel si, že mě to poznamená, ale já na to vůbec nedbal, já chodil přímo do posledního patra, kde se hrály šachy. Dokonce i když se dostavily první úspěchy a mé jméno se objevilo v novinách, nebyl otec příliš nadšen. Když jsem v 26. roce musel poprvé vycestovat do Stockholmu, moje matka pospíšila do školy, aby si promluvila s učitelem. A on jí ironicky řekl: „Pro to, aby se ve svém věku mohl podívat do světa, se vyplatí, i když bude chybět deset dní ve škole.“ Matka si tajně stěžovala řediteli, že mě šachy odvádějí od učení. A on jí pověděl: „Váš syn je knihomol, nechte ho na pokoji.“ Pak už se s tím smířili, byli proti tomu, protože šachy nebyla žádná profese. Ale já jsem bez šachů nemohl být, musel jsem hrát

.

Příštího roku už jsem byl zcela zdravý a na turnajích jsem hrál dobře. Ne, žádného trenéra jsem neměl, vědomosti jsem čerpal z knih, vše jsem sám důkladně analyzoval. Všichni v Leningradě tehdy chodili za Romanovským, ale já jsem do jeho klubu nechodil, Romanovskij mě za to neměl rád. Měli jsme spolu složité vztahy, ale navenek se to nikterak neprojevovalo, zdravili jsme se, to ano, a i jinak se k sobě chovali slušně, jak se náleží…

První, s kým jsem přerušil veškerý styk, byl Bronštejn: během našeho zápasu se choval hanebně. V sále, přímo naproti hrací scéně byla lóže KGB „Dynamo“, kde seděli jeho fanoušci. Takže když něco obětoval nebo získal pěšce, vždy mu aplaudovali. On sám provedl tah a rychle opustil scénu, pak najednou vykouknul a zase se schoval. Diváci v sále se smáli a mně to překáželo v soustředění. A to, co pak uváděl, že v průběhu 23. partie přemýšlel o osudu svého otce, to mu našeptal Vajnštejn – ten jeho zlý génius. To byl strašný člověk, prostě strašný, nenáviděl mě a nechtěl, abych se stal mistrem světa. Když se domlouval náš zápas s Aljechinem, tak navzdory Stalinovu příkazu se snazil vše překazit, zasahoval do našich rozhovorů s Aljechinem, využívaje toho, že byl vedoucím odboru finančního plánování KGB. Během války se Vajnštejn zasazoval o to, aby Aljechina prohlásili za vyvrhele a zbavili jej titulu mistra světa, a tlačil na mě, abych to inicioval. Je jasné, že nechtěl, aby Aljechin k zápasu vůbec nastoupil. Po zápase pro mě přestal existovat, i když s Bronštejnem jsme se normálně zdravili. V posledních letech už se k němu chovám normálně, ale on mě nepřestal nenávidět.

I s Levenfišem jsme měli velmi vyhrocené vztahy. Ve skutečnosti to byl velice inteligentní člověk, vystudoval technologický institut v Petěrburgu ještě před revolucí, měl velký šachový talent, ale nedával šachu všechno, i když vládl vysokou šachovou kulturou. Ale byl to vždycky tak trochu vlk samotář. V roce 1917 už to byl vyzrálý, dospělý člověk, a já ještě dítě, ale ne, nemyslím si, jak říkáte, že jsme měli rozdílné vnímání světa. Nemyslím si, že byl anti-sovětčík, koneckonců v Sovětském svazu se mu nežilo až tak špatně, a to, že nemohl vyjíždět za hranice, nejsem si jistý, že to bylo až tak důležité. Onehdy Gulko a jeho manželka říkali, že mohl v 26. taky zůstat ve Stockholmu, ale nezůstal, a měl se snad potom špatně? Ani Romanovskij nebyl anti-sovětčík. Ale Bogatyrčuk – ten sovětský režim nenáviděl. Ne, nečetl jsem jeho knihy, ale znám ho dobře. Měl talent a dobře rozuměl pozici, dobře počítal varianty, využíval laskerovský princip: když stojím hůře, ještě to není na prohru. Ale člověk to byl odporný. Ve 27. roce jsem s ním prohrál partii, a pak ještě dvakrát, no co se dá dělat, pak tam byl takový lesník ze Sibiře – Izmajlov, s ním jsem taky prohrál dvě partie - jednu v Oděse v 29. roce a druhou v semifinále – v 31. roce, jen tak tak jsem se kvalifikoval do finále…

S Petrosjanem jsem se přestal stýkat od té doby, co se během našeho zápasu choval naprosto nevhodně. O co šlo? Museli jsme podepsat reglement o zápase a jemu se nelíbil jakýsi bezvýznamný dodatek – nechtěl podepsat. Řekl jsem – dobrá, zavolám na FIDE, Rogardovi. Na federaci mi řekli: počkej pár dní, Petrosjan souhlasí, podepíše. Pak ale opět odmítl. A to se opakovalo několikrát. Bylo to jasné: chtěli mi brnkat na nervy. A když Petrosjan stoupal po schodech Divadla Estrády, Arméni mu posypali cestu svatou půdou z Jeruzaléma, jako by tam měl kráčet svatý. Co to má být? A on to bral jako samozřejmost. Kdyby přede mnou sypali svatou půdu z Jeruzaléma – co bych asi tak udělal? „Zameťte to, chci projít,“ řekl bych.

I se Smyslovem jsme měli napjaté vztahy, ale ne až tak moc. Nyní máme s Vasilijem Vasiljevičem normální vztahy. S Euwem to bylo vypjaté, když jsme spolu soupeřili, například v Groningenu 1946, tenkrát bylo jasné, že když ten turnaj Euwe vyhraje, tak nebude žádný zápasový turnaj 1948. Ale poté, co opadl soutěživý a sportovní aspekt, stali se z nás opravdoví přátelé. S Karpovem jsem vycházel dobře, ale pak se to zhoršilo, když začal tvrdit, že neexistuje žádná sovětská škola. A potom, když utiskoval Kasparova, vzal jsem si Kasparova pod svou ochranu, protože jsem usoudil, že by měli mít rovné podmínky. No a ta tajuplná historie, když přerušili jejich první zápas, mohli za to dílem všichni – CK (Centralnyj komitět - Ústřední výbor) i Sportovní výbor i Campo. Garik v letech 1973-78 navštěvoval moji školu, pak ji zavřeli, ale my jsme se scházeli dál, podporoval jsem ho ve všech směrech, to já jsem zařídil, aby mohl hrát na Sokolského memoriálu, který pak suverénně vyhrál a získal mistrovskou normu, totéž se dá říct o turnaji v Banja Luce, kde se stal velmistrem. Garik dnes hraje slaběji než před deseti lety, změnil se i jeho styl. Dříve hrál jako Capablanca, jak jsem ho to učil, podle pozice, ale před pár lety jsem si všiml, že v zájmu vlastní bezpečnosti pozici zjednodušuje a využívá svého taktického postřehu. Ne, nemyslím si, že to přišlo s věkem, on si prostě uvědomil, že v prvé řadě nesmí prohrávat. Vždyť víte, že každý tenor může v životě zazpívat jen omezený počet vysokých „h“. Je možné, že i šachista může za život sehrát jen omezený počet dobrých partií a zbývající čas prostě jen popotahuje figurkami? Myslím, že jedinou jeho spásou by bylo zanechat rozmíšek, kterými se nyní zabývá. To se už stávalo, že se ke mně obrátil zády; ale já jsem koneckonců nepomáhal Kasparovovi kvůli jeho lidským kvalitám, ale protože to byl vynikající šachista.

Koho si cením výše – Kasparova nebo Karpova? Samozřejmě to byli oba skvělí a nadaní šachisté – všestrannější talent měl však Karpov. Četl jste mou knihu „Tři zápasy Anatolije Karpova“? V těch třech zápasech hrál fantasticky. Jakým stylem porazil Spasského! A on byl přitom ještě velmi silný – před několika měsíci v 73. vyhrál Spasskij šampionát Sovětského svazu – a jak byl skvěle obsazený! Jenže Karpov ho v zápase prostě rozdrtil. Pak ale Karpov přestal hrát svou plnou silou. Proč – to nevím. Možná za tím vězí peníze – možná v otázce šachy nebo peníze zvítězily peníze. Ale to, co ukázal na turnaji v Linares, svědčí o tom, že má ještě pořád ohromný talent. S kým bych raději zůstal na pustém ostrově – s Karpovem nebo s Kasparovem? V současnosti mám s Karpovem velmi dobré vztahy. Ale jestli bych si mohl vybrat mezi Karpovem za éry jeho kralování světovému šachu nebo Kasparovem v době, kdy on byl mistrem světa, tak bych na tom pustém ostrově byl nejraději úplně sám.

A co mladí? Pamatuji si, že když bylo Kramnikovi 12, hrál velice opatrně, velmi správně. Rychle zesílil a nyní hraje odvážněji, ale ke svému tělu se chová s neúctou: ztloustnul, pije, kouří. Hanebně prohrál s Kamským, dokonce i s Gelfandem. Teď se mi vyhýbá, obchází mě. Širov je velice svérázný talent, něčím mi připomíná Korčného. Ale myslím, že nemá v pořádku nervovou soustavu – jednou zazáří, podruhé vyhoří. Je prostořeký, impulsivní, kritizuje kdekoho. Ne, nevidím v něm nového mistra světa
. Než můžeme začít mluvit o budoucím šampionovi, je nutné zavést v šachovém světě pořádek. Všelijaké ty turnaje se zkráceným tempem, bum-bum – to je výsměch klasickému šachu. Viděl jste, jak Kasparov prohrál s počítačem? Bezbarvá partie! Počítač hrál bezbarvě, Kasparov prostě hrůzostrašně. Ale já ještě před zápasem v Londýně pochopil, když jsem mluvil s jeho matkou, že peníze pro ně znamenají všechno.

Ne, šachy se nezměnily, nezačaly se hrát jinak – to jsou všechno báchorky pro malé děti. Nyní se lze pouze snadněji dostat k důležitým informacím, proces analýzy zůstává stejný jako dříve. Šachista musí analyzovat sám a hodně, analýzu nemůže nic nahradit.
Jaká je podle mě moje nejlepší analytická práce? Myslím, že jsem ji napsal během války, kdy jsem okomentoval všechny partie o titul absolutního mistra SSSR. Tehdy v 43. jsem napsal dopis Molotovovi, že přicházím o své šachové dovednosti. A on vydal prohlášení: „Je třeba zachovat soudruhu Botvinnikovi jeho šachovou bojeschopnost a zajistit jeho další vývoj a šachový růst.“ Takto byly pro mne vytvořeny dva dny volna v týdnu, kdy jsem napsal tu knihu.

Vzpomínám, jak ke mně Bychovskij přivedl Běljavského – bylo mu tenkrát 17 – abych se podíval, jak hraje. Bylo vidět, že je schopný, ale že nic nezná, prostě hraje tak, jak mu Bůh nadělil. Tak jsem mu tu knihu dal, aby se naučil analyzovat. Za pár měsíců mi ji vrátil a řekl, že hledal v mých analýzách aspoň jednu chybu, ale že žádnou nenašel.

Kdy jsem hrál nejsilněji ve své kariéře? No, samozřejmě, v 48. jsem hrál velmi dobře. Připravoval jsem se ze všech sil a ukázal všem, co ve mně je. I na mistrovství SSSR 1945 jsem hrál dobře, když jsem nabral 16 bodů z 18. I odvetný zápas s Talem, i když mi bylo už 50. Kvalitně jsem se připravil a všechny jsem překvapil, i Tala. Napsal jste tu esej o Talovi pěkně, ale špatně jste popsal jeho styl. Ukázal jsem ve druhém zápase, jak se s ním musí hrát. Když mu na šachovnici hrály figury, byl nepřekonatelný – ale když měl hrát proti pevné pěšcové struktuře v centru, tehdy pozičně tápal a hrál slaběji, proto bylo nutné ho omezovat, a zase omezovat. Nu ano, Tal… Pamatuji si, že v Mnichově v 57. byla tramvajová zastávka pojmenovaná Tal Strasse. Všichni jsme vtipkovali, že na počest Míši. Říkáte, že byl tehdy nemocný? On byl nemocný po celý svůj život. Jak to tenkrát bylo? Volá mi Romanov a říká: „Zápas je odložen – Tal onemocněl.“ Ptám se, jestli existuje oficiální vyjádření od lékaře. „No není“, říká on, „ale je nemocný.“ Já na to: „Ale jsou přece určitá pravidla, musí mít nějaké potvrzení.“ Začli jsme se hádat. Romanov mi pak zavolal večer a oznámil: „Zápas se hrát bude.“ Zavolali jsme do Rigy přímo Talovi, abychom to měli oficiálně potvrzeno přímo od něj. Tal to odmítl.
Obecně lze říci, že Bronštejn, Smyslov ani Tal po zápasech se mnou už nedosahovali své dřívější herní síly. Mám je na svědomí, odhalil jsem jejich tajemství, rozluštil a ukázal všem, jak proti nim mají hrát.

Ne, nikdy jsem nekouřil, až na dva měsíce v mládí, nepil jsem alkohol, jedl jsem vždy půl hodiny před partií, pak jsem si lehl, ale nespal jsem, prostě jen ležel, protože když ležíte, nikdo vás neruší jalovými řečmi. Zpočátku jsem si bral s sebou šťávu z černého rybízu a s citronem, připravovala mi ji moje žena. Pak jsem začal pít kávu. Jeden čas jsem během partie jedl čokoládu, říkal jsem si – to není špatné. Pro sebe jsem si vyvodil tyto závěry: jestliže se během turnaje musím zotavovat z únavy, pak hraju špatně - a když po partii nejsem unavený, je to taky špatně. Ale jestli jsem zpocený – pak je všechno v pořádku. Po partii s Capablankou v Amsterodamu jsem se nemohl zvednout ze židle.

Spánek je samozřejmě důležitá věc. Co vám Spasskij říkal o významu spánku? Určitě nějaké nesmysly. Ale byl to veliký hráč, opravdu skvělý. Je to pokračovatel Laskerovy linie – málo ho zajímalo, co dělají jiní, měl svoji vlastní hlavu. Ve svém prvním zápase proti Petrosjanovi si vedl velmi dobře, ale myslím, že mu popletl hlavu Bondarevskij. Druhý zápas s Petrosjanem už sehrál velkolepě. Domnívám se, že zápas s Fischerem prohrál kvůli vlastní hlouposti. Přecenil své síly. A to, co se mu stalo – vždyť sám dobře víte, že tvořivost a peníze jdou ruku v ruce. Otázka zní – co je důležitější? Jestli peníze, proto, aby člověk mohl hrát šachy, nebo šachy, proto, aby mohl člověk vydělávat peníze. U něj převážil druhý přístup, a šachy ho přestaly zajímat. To mu tedy vyšlo, že sehrál ten idiotský zápas s Fischerem, a zabezpečil se.
Takže o tom spánku: spal jsem dobře až do 3. Moskevského turnaje v 36. Tehdy bylo tak strašné vedro a z ulice doléhal do pokoje hluk, že jsem nemohl usnout. Ale byl jsem mladý a hrál jsem dobře i nevyspaný, přinutil jsem se hrát. Pak jsem se dal jakžtakž dohromady, ale už to nikdy nebylo stejné jako dřív.

Není pochyb o tom, že počítač bude brzy hrát silněji než jakýkoli člověk, není čeho se bát, šachy se stanou ještě populárnějšími. Lidé mohou běhat na stadiónu, mohou i jezdit na kole – ale auto bude stejně mnohem rychlejší. Ne, není třeba se bát, i když to je složité. Víte, co jsem pochopil včera na přednášce? Napsat program pro zlepšení ekonomiky je jednodušší, než napsat šachový program, protože je to dvoustranná hra, protikladná – soupeři si kladou nástrahy, čert ví jaké, v ekonomice nic takového není, tam je vše snadnější.

Ne, se Stalinem jsem se nikdy osobně nesetkal, s jeho tajemníkem Poskrjobyševem jsem mluvil po telefonu, ale Stalina jsem neviděl. Ale mám od něj telegram. Přišel mi v lednu 1939, poté, co jsem napsal dopis Molotovovi o svém zápase s Aljechinem. Stojí tam: „Pokud se rozhodnete vyzvat k zápasu šachistu Aljechina, přejeme Vám hodně štěstí. Zbytek snadno zařídíme. Molotov.“ Vždycky mi vrtalo hlavou: Napsal to Molotov, ale je tam nějaký kavkazský přízvuk, a pochopil jsem – stalinovský styl, zejména závěrečné: „zbytek snadno zařídíme“. No a pak ještě u mě doma visí nařízení z roku 1950 se Stalinovým podpisem. Stalin nebyl jen negativní postavou, jeho role je dvojaká. Upevnil hospodářství, a i když lidé žili v bídě, většina ho podporovala. Desítky milionů životů, říkáte? Víte, já tomu moc nevěřím. Pracovní tábory existovaly, ale mnoho lidí se z nich vrátilo, opravdu mnoho, i mí přátelé se z nich vrátili, takže já těm číslům moc nevěřím. I když Stalin své zločiny velice chytře maskoval. Že jsou to výmysly, jsem poprvé pocítil v roce 1952, kdy zveřejnili proces s doktory-zabijáky. Nechtěl jsem tomu věřit.

Ještě do války jsem zastával názor, že šachové turnaje mají být pořádány jako hudební soutěže, vždyť šachy nejsou o nic horší než housle. Když jsem byl na recepci u Vyšinského, přímo jsem mu to řekl. A Vyšinskij mi odvětil: „Nemáme na to peníze.“ A já: „A na hudební konkurzy jsou?“ Takže na to už odpověď nenašel… Vyšinskij byl člověk přizpůsobivý, ale i velmi schopný. V jakém smyslu? Dobrý, talentovaný advokát, ale bezcharakterní. Ale Krylenko – to je jiná. Ten byl dobrý, spravedlivý, zásadový a šachy miloval bezmezně, ale stranická disciplína a nařízení Ústředního výboru byly pro něj zákonem.

Chruščova jsem kdysi potkal na recepci, vzpomínám si na to – jde si, s obrovským břichem, a fotografové na něho křičí: „Jednu fotečku, Nikito Sergejeviči!“ A on říká: „A jak to chcete?“ A Brežněv, který šel vedle něho, poklekl, nastavil jedno koleno a Chruščov si na něj sedl. A tak jsou na té fotografii spolu. Brežněv mi v roce 1961 předával medaili po odvetném zápase s Talem. Mluvil velmi vřele a mně se zalíbil, později však onemocněl.

Jestli něčeho ve svém životě lituji, co jsem udělal špatně? Pár chyb jsem udělal, ale poučil jsem se z nich a už je nezopakoval. Jaké? … No, to je těžké říct. Někdy jsem z malichernosti přijímal hloupá rozhodnutí, ale poučil jsem se, a tak vůbec – Ne, ničeho nelituji.“

Zdroj: http://chess-news.ru/node/3612
Přeložil S. Hošek, odborný konzultant J. Štastný

13x 3008x
Fotogalerie
Komentáře (13) Aktualizovat
22.08.2011 22:05 | Autor neznámý

Hlavně celá teorie popírá základní smysl šachu - rozvíjet tvůrčí myšlení. Kdy už to konečně šachisti pochopí a přejdou na Fischerovky?!

22.08.2011 19:29 | Autor neznámý

 Fija: " pro rozvoj šachu udělal strašně moc."

 

Hmm, udělal mnoho pro rozvoj šachové teorie, tak to je fakt super . Díky takovým jako on se v dnešním šachu mohou prosadit jen ti, kteří jsou ochotni se to biflovat od rána do večera. Nechápu, proč by ho zrovna amatéři měli za to oslavovat. Čím propracovanější teorie, tím pro úzké specialisty ochotné na to mrhat časem lépe. V předbotvinikovských časech měli i amatéři šanci něco reálně uhrát.

22.08.2011 13:05 | Autor neznámý

S mnohými názory, co tu Botvinnik píše nesouhlasím, ale na úplné dno tím u mne nepadá. Byl to člověk co měl svůj názor a za tím si stál a takoví lidé jsou mi simpatičtější, než člověk typu kam vítr, tam plášť a to i přesto, že s nimi nesouhlasím. Pokud je mi z někoho na zvracení, tak z lidí, kteří mi řeknou, že se mnou ve všem souhlasí, ale za rohem někomu jinému říkají pravý opak. A takový Botvinnik nebyl. Byl silnou osobností, měl vždycky svůj názor a za tím si dokázal pevně stát a to i když to nebylo plně v souladu s hlavním proudem. Tak třeba když hrál Karpov s Korčným, dostali silní šachisté Ruska rozkaz pomoci Karpovovi s analýzou otevřené Španělské. Svou analýzu měl poslat i Kasparov, ale Botvinnik mu řekl kategoricky ne, Karpov v zápase vede, tak k tomu není důvod. Ano, byl to přesvědčený komunista, ale je třeba si uvědomit, že v tomto systému prožil celý svůj život, byl součástí jeho výchovy, konkrétně jemu přinášel výhody a tak by asi vypadalo podivně, kdyby se z něj v 80 letech, těsně před hrobem, najednou stal velký demokrat. Konec konců pro šachy jsou jeho politické názory vedlejší, význam má šachový odkaz a ten je velkolepý, pro rozvoj šachu udělal strašně moc.

21.08.2011 22:37 | Autor neznámý

Botvinnik sám o sobě někomu řekl: „Byl jsem úspěšný, protože jsem byl svině.“ V textu, který jsem četl, se to týkalo (už před válkou) konkrétně analýz pozic, které zadával svým žákům a pak jimi vyhrával v turnajích.

21.08.2011 22:29 | Autor neznámý

ad Chess: Klídek, musíš to brát s větším nadhledem. Nevidím tu nikoho, kdo by dělal závěry z jednoho článku. Skoro všichni diskutující tu určitě četli Předchůdce, kde se Kasparov věnuje Botvinikovi dost obšírně, taktéž Sosonko ho znal osobně. Většině věcí tudíž lze věřit (zejména když se Botvinik svými názory nijak netajil).

Jakože chápu, když zpětně zjistíš, že tvůj oblíbený šachista nebyl z lidského hlediska zcela v pohodě, není to úplně příjemné, ale když otevřeš oči, taky k tomu dojdeš. Což nic nemění na tom, že jako šachista by vynikající. Podle mě byl první, který šachy pojak čistě jako vědu...

21.08.2011 21:55 | Autor neznámý

Je fajn vědět , že se najde tolik lidí na NSS, kteří dokážu z jednoho rozhovoru rozpitvat pana Botvinnika. Možná by Vám stačila i jeho bota k obšírné  analýze a k tomu abyste jej zařazovali "až na dno" . A hlavně díky, že jste se o svůj opravdu důležitý názor podělili .

21.08.2011 18:53 | Autor neznámý

 Zajimavy rozhovor. Ze se Botvinnik zachoval k Levenfisovi svinsky, je celkem znama vec, dokonce se tim i chlubil, coz uz je skutecne na bliti. Nicmene zase byly situace, kdy se zachoval slusne, mozna se v nem hnulo svedomi. Za sebe bych si dovolil hodnotit Botvinnika jako cloveka negativne, az prilis vyuzival tehdejsich pomeru (nemyslim si, ze by nekoho poslal do gulagu), a zda se, ze az prilis ho unesly zapasy o titul, protoze komentare zejmena o Talovi jsou mimo misu. Politicke nazory bych nerozebiral, seriozni historici skutecne uvadeji pocty obeti gulagu v radu milionu, nikoli desitek, zde muze mit Botvinnik pravdu.

21.08.2011 18:38 | Autor neznámý

díky, exote

21.08.2011 14:03 | Autor neznámý

Aj rozhovory a príhovory rúcajú (rečniace) modly. Ako Lars von Trier svojími "žartíkmi" na tému nacizmus a Hitler, podobne - u mňa - Michail Moisejevič zmäkčovaním zločinov Stalina a "srdečnosťou" Brežneva. Myslel som, že aspoň na staré kolená uprednostňovaním Kasparova pred režimným Karpovom menil názory, ale podľa tohto interview vôbec nie.

Asi to malo vychádzať na pokračovanie, je to taká zmeska prekvapivých názorov, že by bolo treba viac priestoru na debaty. Napr. Spasskij že sa preceňoval pri zápase s Fischerom?? Drvivá väčšina komentátorov to vidí naopak, že sa ho zbytočne obával. Že má na svedomí Bronštejna, Smyslova a Tala? Neverím. Prví dvaja hrali po prehratom (Bronštejn remizovanom!) zápase cca rovnako silno, Tala odstavilo hlavne zdravie a životospráva. Keď sa oboje na chvíľu spravilo, prekročil ešte 2700 a to mal vtedy len Karpov (a formálne nehrajúci Fischer), čiže cca ako dnes 2800. Karpov že je všestrannejší talent ako Garri? Večného protisovietskeho opozičníka Bronštejna skúša zasajratiť kontaktami na KGB?? Neverím.

21.08.2011 13:34 | Autor neznámý

Příznačné pro Botvinnikovy politické názory je i hodnocení Krylenka jako "dobrého, spravedlivého a zásadového člověka". Ten se ve skutečnosti podílel na zločinech stalinismu, řadu let vystupoval jako generální prokurátor v politických procesech a automaticky požadoval pro obžalované trest smrti. Později však upadl v nemilost a v roce 1938 byl odsouzen k smrti a zastřelen. Je možné, že šachy měl rád, ale to nic nemění na tom, že i zde je Botvinnik se svou charakteristikou úplně mimo realitu...

21.08.2011 13:06 | Autor neznámý

 Zajímavý článek. Díky za něj! 

21.08.2011 12:56 | Autor neznámý

Že byl Botvinnik komouš jsem věděl, ale že to byl takovej zažranej bolševickej hajzlík (cenzor promine), to jsem dodnes netušil. A jak prskal špínu na všechny konkurenty, to mi hlava nebere. I nadále budu mít Botvinnikovu šachovou tvorbu v nejvyšší úctě, ale lidsky u mě spadl na úplné dno, někam ke svým milovaným soudruhům Brežněvovi a Stalinovi.

21.08.2011 11:16 | Autor neznámý

... koneckonců v Sovětském svazu se mu nežilo až tak špatně, a to, že nemohl vyjíždět za hranice, nejsem si jistý, že to bylo až tak důležité. ... - No jo, dokonalý komunistický mimoň.

Ta posvátná půda během zápasu Botvinnik-Petrosjan určitě nebyla z Jeruzaléma, to se vloudila někde při přepisu nějaká chybička. Byla z nějakého arménského posvátného místa, myslím z Ečmiadzinu. Sosonko to má správně, chybička se do textu dostala později.

Připravuje se