Na cestě k Olympu (I.)

Nabízíme našim čtenářům pokračování vzpomínek známého novináře Valerije Asrijana. Přeneseme se zpátky v čase na počátek 80. let a budeme vyprávět o událostech, jež vedly k tomu, že Garri Kasparov usedl na šachový trůn. V tomto boji ho podporoval Gejdar Alijev – ten byl v té době prvním tajemníkem Komunistické strany Ázerbájdžánu, členem politbyra a jedním z oblíbenců Leonida Brežněva. Alijev dvakrát ( v r. 1979 a 1982) osobně přijal Kasparova ve své rezidenci, neboť chápal, že úspěch této vycházející hvězdy zvýší reputaci jak jím vedené republiky, tak i vliv jeho samotného. Zejména tyto pohnutky vysvětlují, proč tento zkušený politik držel nad Kasparovem po celou dobu ochrannou ruku. Ale hrát a vyhrávat – bez ohledu na to, jak moc jej mocní funkcionáři podporovali – už musel Kasparov sám. A on to dokázal.

Uplynuly čtyři měsíce od druhé audience u Alijeva a v květnu 1982 mohl Kasparov startovat na superturnaji v Bugojnu, o což velmi usiloval. Tento turnaj, na který ho Sportovní výbor SSSR vyslal jen díky zásahu Alijeva, vyšel Kasparovovi fantasticky. Zavolal jsem mu do Bugojna z Baku (z redakčního telefonu Azerinformu, jenže jsem si k tomu nevyžádal povolení od svého šéfa, neboť jsem to považoval za prostou formalitu, a byl jsem kvůli tomu ihned povolán ke Gurvičovi na kobereček, kde mi vynadal na tři doby) po 8. kole, kdy vyhrál nad Larsenem. Garri měl vynikající náladu. Jasně v turnaji vedl, byl velice spokojen nejen se svými výsledky, ale hlavně s úrovní předvedené hry, obzvláště si cenil výhry s Petrosjanem. Bylo to jeho první vítězství nad bývalým světovým šampionem, když s ním předtím dvakrát prohrál. Vypadalo to, že Kasparov o svém vítězství v turnaji vůbec nepochybuje. A tak se i stalo. Nakonec získal 9,5/13 s náskokem 1,5 bodu na své pronásledovatele.

V září se konal mezipásmový turnaj v Moskvě – Kasparovův debut v cyklu o titul mistra světa – který se skončil dalším přesvědčivým vítězstvím rodáka z Baku. Výsledek byl ještě lepší než v Bugojnu – 10/13! Během první poloviny soutěže jsem byl v Moskvě, na školení TASS, takže jsem měl možnost vidět vše na vlastní oči. V té době se Garikovi ještě moc nedařilo. Byl viditelně nervózní, jen taktak, že neprohrál s Talem a Anderssonem. Dělal jsem zrovna rozhovor s Petrosjanem, a on se vyjádřil, navzdory sympatiím, které ke Garikovi pociťoval, v tom smyslu, že zatím měl Kasparov vždycky štěstí. Tigran Vartanovič měl na mysli nepochybně ony výše zmiňované dvě partie, ve kterých se Garrimu podařilo vyváznout jen díky soupeřovým časovým tísním (Tal, kupříkladu, souhlasil s remízou s figurou navíc). V závěru nicméně Kasparov mocně finišoval a nikdo už ho nedokázal zastavit.

Teď čekaly kandidátské zápasy. Rok 1983 začínal prvním z nich – s Alexandrem Běljavským. Garik byl považován za favorita, ale přesto se lvovského velmistra trochu obával, pokládal jej za nejtěžšího možného soupeře mezi všemi uchazeči. Zápas se zpočátku nevyvíjel pro Kasparova příznivě. První a třetí partie skončila remízou, vyhrál ve druhé a prohrál ve čtvrté, takže stav byl vyrovnaný 2:2. V té chvíli byl Garik hodně nervózní a jeho tým musel vynaložit velké úsilí, aby se uklidnil. Mimochodem, po porážce ve 4. partii mu zatelefonoval Alijev, jež v té době pracoval v Moskvě (po smrti Brežněva v listopadu 1982 se stal členem politbyra, prvním náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR), a rovněž mu řekl pár povzbudivých vět, přičemž zdůraznil, že nepochybuje o jeho vítězství v zápase. Musel zasáhnout i Botvinnik, v telefonickém hovoru byl tvrdý a lakonický, jako vždy: „Jsi přece chlap, přestaň kulhat, dej se dohromady!“

Garik si tuto radu vzal k srdci. Přišel k páté partii výborně připraven, vyzbrojen významnou novinkou ve variantě dámského gambitu. Pozici, která se na šachovnici objevila po 16. tahu, Garik podrobně analyzoval se svými trenéry (vše schválil i sám Botvinnik) a považoval ji vyhranou za bílé, což také rychle dokázal v praxi. Rána, která vznikla po zaváhání ve 4. partii byla rychle zacelena, Kasparovovi se vrátila sebedůvěra a o výsledku zápasu už nyní nebylo pochyb. Garik v něm vyhrál 6:3.

Čtvrtfinálová překážka byla tedy překonána, ale v semifinále jej čekal mnohem zkušenější a nebezpečnější soupeř – Viktor Korčnoj. K zápasu však málem vůbec nedošlo.

Nejprve Kasparova zkontumovali za jeho neochotu hrát zápas v americké Pasadeně. Nastala bitva za odvrácení tohoto nespravedlivého verdiktu. Garik požádal v dopise o pomoc Alijeva. Jeho podpora očividně účinkovala. Sám Kasparov to popisuje takto: „21. července jsem zavolal Alijevovi a vysvětlil mu podstatu sporu. On mě ujistil, že zápas proběhne. Teprve pak jsem se vrátil zpět do Baku. Ale události se rozběhly neočekávaným směrem!“

V srpnu, kdy o osudu semifinálového zápasu ještě nebylo rozhodnuto, obdržel Garik pozvánku na turnaj v Nikšiči. Jeho účastníci – Spasskij, Petrosjan, Tal, Gligorič, Larsen a ostatní - podepsali otevřený dopis, ve kterém vyzývali FIDE, aby udělala vše pro to, aby se semifinálové zápasy uskutečnily. Garikovi se na turnaji ohromně dařilo, a i to mělo zřejmě vliv na to, že nakonec kongres FIDE přijal rozhodnutí uspořádat zápas Korčnoj – Kasparov na přelomu listopadu a prosince v Londýně. Současně měla Šachová federace SSSR zaplatit pokutu ve výši 210.000 dolarů.

15. listopadu, v den svých 40. narozenin, jsem šel Garika vyprovodit v Baku na letiště. Měl optimistickou náladu. Spolu s ním letěli vedoucí delegace profesor Ázerbájdžánské státní univerzity Azer Zejnally, lékař Chalid Gasanov, jeho matka a major Viktor Litvinov – ten „osobní strážce“, o němž se mluvilo během přijetí u Gejdara Alijeva. Trenéři Nikitin, Timoščenko a Vladimirov se k výpravě měli připojit v Moskvě.

Zejnally hrával v mládí šachy docela slušně (mimo jiné porazil Korčného na juniorském mistrovství v roce 1946), byl kandidátem mistra a v roce 1953 se stal přeborníkem Ázerbájdžánu. Pak se však věnoval vědecké kariéře a k šachu se vrátil teprve počátkem 80. let jako redaktor šachové přílohy týdeníku „Sport“. Bylo to před dvěma lety, kdy mě požádal, abych ho seznámil s Kasparovem. Vyhověl jsem mu a oni se pak spřátelili, takže když jsme před odjezdem do Londýna uvažovali o vedoucím výpravy, padla volba právě na něj. V Londýně, během zápasu, ve kterém Kasparov zažíval krušné chvíle, však mezi nimi došlo k roztržce a po návratu domů Zejnally navždy zmizel z Kasparovova týmu. Avšak duší celého týmu a hlavním organizátorem byla Aida, Garikova matka.

Zagulba, trenérský sbor

E. Vladimirov, G. Kasparov, A. Nikitin a A. Šakarov

Měsíc před zápasem v Londýně poprvé spolu s Garikem vycestovala za hranice – do Španělska, kde dostal Kasparov šachového „Oskara“ za rok 1982. Konečně se mohla podívat do Evropy! Přesto měl výlet do Španělska spíše zábavný charakter. Nyní měla svého syna doprovázet na důležitou mezinárodní akci, bylo nezbytné všem ukázat, že její úsilí vynaložené na to, aby Garik dostal právo výjezdu do zahraničí na mezinárodní turnaje, všechno to, co se probíralo u Alijeva, nebylo marné. Všichni, a v první řadě sportovní funkcionáři, museli uznat a pochopit, že její účast je nutná, že její přítomnost má příznivý vliv na Kasparovovu hru. Není vyloučeno, že se o ni nejvyšší vedení příliš nezajímalo. Korčnoj se v jednom předzápasovém interview vyjádřil, že oficiální místa v Sovětském svazu si nepřejí, aby nad ním Kasparov vyhrál, protože by byl pro Karpova nebezpečnějším soupeřem. Možná měl pravdu.

V zápase proti Korčnému byl Garik považován za jasného favorita. V Kasparovův prospěch hovořilo jeho mládí, talent a skvělé výsledky posledních let, a konečně, vítězství nad Korčným ve vzájemné partii, sehrané v ostrém útočném stylu na olympiádě v Luzernu. Co mohl nabídnout Korčnoj? Snad jen obrovské zkušenosti, což se ale jevilo jako nedostatečné. I přes tohle všechno byl však zápas pro Garika těžkou zkouškou. Korčnoj před zápasem řekl: „Kasparov je hráč jediného drtivého úderu. Ale pokud se vám podaří odrazit jeho zuřivý útok, může ztratit sebejistotu a rozložit se.“ A zpočátku to vskutku vypadalo, že měl Korčnoj pravdu: Garik se opravdu „sesypal“! Poté, co zahodil první partii, se začal hádat se svými trenéry („Co mi to radíte? Co má tohle být za zahájení? Nezískám v něm žádnou výhodu – kde nic tu nic!“) a až do šesté partie jako by hledal sám sebe, když v ani jedné partii neměl šance na vítězství.

J. Dorfman, E. Vladimirov, G. Kasparov, A. Šakarov, G. Timoščenko.

Ráno 4. prosince, den 6. partie, začalo pro Kasparova nečekaným zazvoněním telefonu. Na drátě byla Moskva – Michail Botvinnik. Doslova ohromil svého žáka, když mu položil otázku: „Pamatuješ si, co se mi stalo před 50-ti lety?“ Rozespalý Garik si chvíli namáhal paměť, na tu se ale mohl vždy spolehnout: „V roce 1933 jste hrál zápas s Flohrem.“ „A jak zápas tehdy probíhal?“ pokračoval Botvinnik. „Prohrál jste první a šestou partii, ale zvítězil v deváté a desáté,“ odpověděl Kasparov. „No vidíš, jak jsi na tom dobře,“ opáčil Botvinnik. „Ty jsi ještě neprohrál šestou partii!“ A ještě dodal: „Zatím je všechno v pořádku. Jen trochu disciplíny a zápas musíš vyhrát.“

Botvinnikův telefonát Garikovi strašně pomohl, povzbudil ho. Ale v té chvíli mu nechtěně pomohl i sám Korčnoj. V šesté partii chtěl zjevně svého znervóznělého soupeře takříkajíc „dorazit“, v lepší pozici přepjal strunu a ocitl se v horší koncovce. Při dohrávání pak prošel kolem záchrany ve věžové koncovce a prohrál. Stav se vyrovnal – 3:3. Poté se Garik konečně vzpamatoval a vyhrál tři ze zbývajících pěti partií (při dvou remízách). Vítězství nebylo snadné, i když konečný výsledek 7:4 vypadá poměrně přesvědčivě. Byla to prověrka Kasparovových bojových kvalit, ve které, s jistými potížemi, nakonec uspěl. V pěti partiích byl Garik v pozici toho, kdo dotahuje náskok soupeře, a tato zkušenost se mu v budoucnu skvěle hodila! Odborníci jeho hru velice chválili. Americký velmistr R. Byrne řekl: „Tento impulzivní mladík z Kavkazu projevil neobyčejnou trpělivost a výdrž, v složité situaci prokázal silnou psychickou odolnost. Dokázal zvrátit průběh nepříznivě se vyvíjejícího zápasu, omezil svou nespoutanou fantazii a našel recept na jednoduché pozice s malým počtem figur, které má v oblibě jeho soupeř, a ke kterým měl sám Kasparov vždy averzi.“

Kasparov a Šakarov

V době, kdy zápas probíhal, za stavu 3:3, jsem se setkal s Makogonovem, který vždy pozorně sledoval Kasparovovy výkony. Garik na začátku své kariéry bral (na Botvinnikovo doporučení) šachové lekce právě od Makogonova, a Vladimir Andrejevič se od té doby vyjadřoval o schopnostech svého žáka s bezvýhradným nadšením. Tohle mi Makogonov řekl, když se řeč stočila na zápas v Londýně: „Je dobře, že Garik první partii s Korčným prohrál, a že se vše vyvíjelo tak obtížně. To je velmi užitečné. Přál bych si, aby teď, když vyrovnal, znovu prohrál. Byla by to skvělá prověrka jeho charakteru.“

Když jsem Makogonova slyšel, vzpomněl jsem si, že něco podobného mi kdysi říkal jiný slavný bakinský trenér – pravda, tenisový – Oleg Spiridonov. Bylo to v roce 1971, kdy jeho žák Ramiz Achmerov, který se později stal jedním z nejlepších tenistů své země, vyhrál mistrovství Baku. Vraceli jsme se společně s Olegem domů po závěrečném zápase, ve kterém Ramiz porazil loňského vítěze Ivašinova po napínavém boji, až v rozhodujícím třetím setu. Na mou poznámku, že Achmerov mohl vyhrát rychleji, už ve dvou setech, Spiridonov odvětil: „Je dobře, že zápas se vyvíjel právě takto. Kdyby Achmerov vyhrál hladce ve dvou setech, pro mě jako trenéra by to nemělo takovou hodnotu. Stalo se to jinak. Byl to boj, Ivašinov vyhrál druhý set a Ramiz musel ukázat svůj charakter, aby znovu získal iniciativu a převahu. Dokázal to a já jsem spokojený.“

Srovnejte vyjádření Makogonova a Spiridonova. Říkají vlastně totéž. Dobrý trenér by měl uvažovat právě takto. Abych podpořil tuto myšlenku, dovolím si ocitovat Emanuela Laskera, který řekl: „Život šachového mistra, to jsou neustálé vzlety a pády… když se mu podaří dostat se z obtížné situace s vynaložením všech sil, může být na sebe pyšný. Ale jestliže snadno zvítězí, ničeho zvláštního a důležitého tím nedosáhne, protože mu pomohla souhra okolností nebo pouhá náhoda.“

Zájem o zápas Kasparov – Korčnoj byl obrovský, a největší pochopitelně v Baku. Ale z Kasparovova vítězství se neradovali pouze obyvatelé jeho rodného města. Zapůsobila na celý Sovětský svaz. O tom jsem se přesvědčil, když jsem den nebo dva poté, co přišla zpráva o Garikově vítězství v Londýně, přišel ke Kasparovovým domů. Garik byl i s matkou ještě v Londýně, doma byla pouze jeho babička Susanna Bagdasarovna (matka Aidy), které jsem pogratuloval k úspěchu jejího vnuka.

(zdroj: chesspro.ru, překlad)
pokračování příště