Alexandr Nikitin – O konfrontaci dvou „K“ a o Kazani

Na začátek finálového kandidátského zápasu mezi Alexandrem Griščukem a Borisem Gelfandem přijel do Kazaně i Alexandr Nikitin, bývalý dlouholetý trenér 13. mistra světa Garriho Kasparova a dalších známých velmistrů, který jako jeden z prvních obdržel nejvyšší mezinárodní titul FIDE trenér-senior.

Specifický zápal a břemeno zodpovědnosti

Alexandře Sergejeviči, jedním z nejvýznamnějších momentů vaší šachové historie byl určitě nechvalně proslulý zápas o šachovou korunu mezi Anatolijem Karpovem a vaším žákem Garrim Kasparovem, který byl zahájen v Sloupovém sále moskevského Domu odborů v roce 1984 a jenž byl po několika měsících boje přerušen. Tehdy se o zápase psalo jen velice poskrovnu a opatrně. Možná si ještě vzpomenete na ne zcela sportovní aspekty tehdejšího zápolení a nějaké utajované podrobnosti?

Dnes už je těžké hovořit o příčinách, proč se o této hlavní šachové události v denním tisku téměř nepsalo… Nejdůležitější asi bylo, že Kasparov, který prošel sítem kandidátů, k tomuto střetu s nejsilnějším hráčem planety ještě nebyl psychicky připraven. Na rozdíl od ostatních turnajů představuje hrát takový velký zápas něco úplně jiného, má v sobě specifický zápal, napětí a tíhu zodpovědnosti. Zejména pro začátečníky.

Petrosjan mi jednou vyprávěl, jak on začal zápas s Botvinnikem, který mimochodem vyhrál. Při první partii si připadal, jako by bloudil v mlze, a prohrál prakticky bez boje. Pak se ale úspěšně adaptoval a vzchopil.

Garik taky v zápase začínal tak nějak bezstarostně. Potíž byla v tom, že tehdejší vedoucí představitelé Ázerbájdžánu, kteří ho vždy aktivně podporovali, ho chválili až moc – pořád mu opakovali, jak je skvělý a že nemůže prohrát atd.. A i když Kasparov byl skutečně silný, po devíti partiích zápasu (hrálo se na 6 vítězství), byl stav 4:0 pro Karpova. Přičemž hra se vyvíjela tak, že nevyhrával mistr světa, ale spíše vyzyvatel porážel sám sebe. Dopouštěl se hrubých chyb, prohrál jednu partii v jasně vyhrané pozici. Předtím takové pozice vyhrával skoro poslepu, ale tady se zasekl… Po devíti partiích tedy před námi stál problém – jak svého svěřence dostat do bojeschopného stavu? V boxu se po druhém počítání, kdy soupeř je viditelně otřesený, raději hází do ringu záchranný ručník. A my jsme měli už na kontě knokauty čtyři a bylo třeba něco vymyslet, jak se zachránit. A tehdy bylo přijato strategické rozhodnutí – snažit se začít dělat krátké remízy a získat tak čas na zotavenou, aby se zle pochroumaný vyzyvatel dal znovu dokupy. Tím víc, že nebyly žádné dny odpočinku. Samozřejmě, že takové rozhodnutí vzhledem k publiku – které tehdy, na rozdíl od Kazaně, zaplňovalo celý sál – bylo nesprávné. Ale hrálo se o titul mistra světa a důležitý byl výsledek, ne kvalita partií nebo bojový zápal. I k němu došlo, i když později.

Rok 1984. Sloupový sál Domu odborů. (zdroj: archiv autora rozhovoru)

Karpova zachraňovali v tlakové komoře

Znamená to, že jste chtěli dosáhnout titulu mistra světa velmistrovskými remízami?

Přesně tak, deset, patnáct tahů - a dost. Tímhle způsobem se podařilo Kasparovovi přežít až do 27. partie. A v ní provedl automatický tah, přehlédl odpověď soupeře a situace se stala katastrofální – 0:5. Pořád si myslím, že Karpov ztratil celkové vítězství už za stavu 4:0. Měl se pustit do boje, víc riskovat, třeba i prohrát jednu dvě partie, ale pořád by měl dostatečný náskok. Jenže Anatolij Jevgeněvič se rozhodl skoncovat s drzým soupeřem jednou provždy, bez jediné prohry. A po 27. partii už byl svému cíli nadosah. Zejména v 31. partii mu ke kýženému vítězství chyběl jeden správný tah. Ale tento poslední tah, kterým by Kasparova definitivně dorazil, z nějakého záhadného důvodu nenašel. Tímto tahem mohl Karpov ukončit nejen zápas, ale i změnit celou šachovou historii. S největší pravděpodobností ho ovlivnila únava – věděli jsme o něm, že vydrží v plném bojovém nasazení tak do 25. partie – a tohle byla už 31. A v další partii náhle poprvé prohrál. Nic strašného se neděje, řeknete si. Ale místo 5:0 to už bylo 5:1. Což byl krach celé jeho strategie – nebude to s nulou. Další partie odehrál ne špatně, ale tak jaksi pasivně. Stalo se zřejmým, že mu došla energie, šťáva. Proto následující partie probíhaly v Kasparovově režii. Kdyby měl pevnou ruku, mohl vyhrát i několikrát v řadě za sebou.

A ta ruka ještě nebyla pevná?

To se rozumí, když oba došli až do 47. partie. A v ní se stalo něco, o čem málokdo ví. Karpov měl bílé, Kasparov celkem rychle vyrovnal hru a nabídl remízu. Když jsem se ho potom ptal proč, odpověděl, že tahle partie je poslední, a že zápas se ze Sloupového sálu přemisťuje na jiné místo.

Co se stalo?

Nejde na tak dlouho zabrat hlavní sál země, obzvláště když zrovna zemřel generální tajemník Černěnko. Proto bylo třeba, přihlížeje i k přesunu do hotelu „Sport“, hrát rychle. Ale Karpov z nějakého důvodu chtěl ve hře pokračovat a z vyrovnané pozice se nenápadně stala beznadějná. Stav se změnil na 5:2. Náš přesun na jiné místo zabral 10 dní. Vysvětlovali to tím, že je třeba přemístit celou infrastrukturu, opravit elektroinstalace… Ale my jsme věděli, že Karpov celou tu dobu ležel v tlakové komoře v centru pro přípravu kosmonautů.

A proč zrovna tam?

No protože prezidentem celostátní šachové federace byl slavný sovětský letec - kosmonaut Vitalij Sevasťjanov, který o Karpova pečoval během jeho zápasů v Baguiu s Korčným a poté i v Meranu. Když započala první partie na novém místě, Karpov vydržel jen asi půl hodiny. Začal slábnout a blednout přímo před našima očima. Rozdíl se snížil na 3:5. Jo, a předtím nám ještě opakovaně nabízeli odložit zápas o tři měsíce. Do role vyjednavače přivolali dokonce i prezidenta FIDE Campomanese. Za stavu 5:2 ještě bylo možné zápas přerušit. Ale při 5:3, Bůh chraň, mohlo by to být brzy 5:4… Na stavu 5:3 se to celé zaseklo. Přesně tady začaly být zákulisní tlaky. A víte, jak to bylo chytře zmanipulované?

Rok 1985. Sál hotelu „Sport“. (zdroj: archiv autora rozhovoru)

..?

Ráno si jdu, nic netušíce, koupit noviny „Sovětský sport“, a na úplně poslední stránce, kde se obvykle uvádějí nekrology, je vytištěno malými písmeny, že v poledne proběhne v hotelu „Sport“ tisková konference pro sovětské a zahraniční novináře o zápasu Karpov – Kasparov. Bylo nám jasné, že tady něco smrdí, a dospěli jsme k závěru, že bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít. Měli jste vidět výraz ve tváři tehdejšího vedoucího Sportovního výboru Krogiuse, když viděl celý náš tým, jak jsme se tam nečekaně objevili, neboť Campo právě rozhodl, že zápas bude vzhledem k ohrožení zdravotního stavu obou hráčů předčasně ukončen. Náš příchod překazil předem naplánovaný scénář. Campomanes konečně dorazil a šel k tribuně, začal říkat, že zápas trvá už moc dlouho, že všichni už jsou unavení, zejména hráči samotní, takže se rozhodl – na minutku dvě se odmlčel – rozhodl se zkrátka, že zápas ukončí a začne se znovu za stavu 0:0. A Karpov na to: „Pane prezidente, takhle jsme se s vámi přece nedohodli.“ Pak si vzal slovo Kasparov a prohlásil, že to je nespravedlivé, že se cítí zdráv a v pořádku a je připraven třeba zítra pokračovat v utkání za stavu 3:5. Ale prezident FIDE si trval na svém. Nový zápas se konal v Moskvě v roce 1985 a 10. listopadu byl Garri Kasparov prohlášen 13. mistrem světa v šachu. Pak Kasparov vyhrál nad Karpovem ještě odvetný zápas, a potom ho porazil ještě dvakrát, v Seville a v New Yorku-Lyonu. A tím skončila dlouhá konfrontace dvou velkých „K“.

Rozloučili jsme se v angličtině, přivítali se rusky

Jaké byly vaše životní osudy po rozchodu s Kasparovem?

Takový je osud všech stálých trenérů. Naše spolupráce trvala 15 let – od roku 1974 do roku 1989. Začínal jsem u něho, jak víte, jako hlavní trenér, dal na mne. Žák vyrostl, zlepšoval se, všichni o něm psali. Já jsem také rostl, ale ne tak všem na očích. Můj žák se stal mistrem světa, začal se setkávat s lidmi vyšší úrovně, dostávat různá ocenění. Dokud probíhaly první dva zápasy, pravidla našeho vztahu jsem neměnil. Pak si postavil hlavu a začal si to dělat po svém. Ve Španělsku jsem mu to všechno vyčetl. Požádal mě, jestli mohu změnit své postoje, což jsem odmítl, takže jsme se rozešli. V angličtině. Na jeho pátém zápase v USA a ve Francii jsem ho už nedoprovázel.

Kdy jste naposledy mluvil se svým žákem, který nejednou prohlásil, že jeho život nejsou jenom šachy, a vydal se do vysoké politiky?

Před pár dny.

Změnili jste své názory?

Já jsem se nezměnil, ale věděl jsem, že se pouští do psaní knihy „Moji velcí předchůdci“. A když jsem viděl první díl se všemi předpokládanými nepřesnostmi a chybami, požádal jsem jeho matku, jestli bych mu při psaní knih nemohl pomáhat. Takže jsme se smířili na šachovém základě, a naše spolupráce trvá už 10 let. Funguju v roli zpěvákova „křoví“. On je sólista, hlavní hvězda, on píše první verzi a všechnu černou práci pak dělám já a ještě jeden kolega novinář. Vyjadřuju přitom své mínění, někdy se s ním i dohaduju. To mi pomáhá zůstat ve střehu a jemu zase vyhýbat se chybám a předcházet pozdější kritice.

Úděl posledních mistrů světa – šachovnice

Od poloviny 50. let, kdy na šachový trůn poprvé usedl zástupce Sovětského svazu, začaly éry Botvinnika, Fischera, Karpova, Kasparova, s krátkými vstupy Smyslova, Petrosjana, Tala, Spasského a Kramnika. Poté nastal čas úpadku, kdy se objevovali krátkodobí šampioni z řad FIDE a PCA. Jakou roli sehrálo ve vývoji starobylé hry toto rozdělení?

FIDE ne vždy sehrála sjednocující a předvídavou úlohu, což některé přední světové velmistry dráždilo. Kasparov hrál v tomto rozkolu hlavní roli, když sehrál zápas se Shortem mimo rámec FIDE, bez jejího souhlasu. A potom, co se objevilo několik nepříliš uznávaných mistrů světa organizace FIDE, Garri Kimovič ve stylu gogolovského Tarase Bulby svou vlastní profesionální šachovou organizaci zahubil a rozpustil. Poté, co prohrál komerční zápas s Kramnikem v roce 2000, prohlásil svého přemožitele 14. mistrem světa v šachu, zjevně se domnívaje, že je k tomu jedinou oprávněnou osobou, a přisvojil si tak pravomoce prezidenta FIDE. To byla Kasparovova chyba, která ke stabilitě a popularizaci šachu, vydávaném za sport chytrých a slušných lidí, nikterak nepřispěla. Začaly skandály, některá ostrá prohlášení a s takovými lidmi nechtěli mít sponzoři nic společného. Proč investovat své peníze do lidí, kteří se jenom hádají a osočují?

10.listopad 1985. Prezident FIDE Florencio Campomanes předává vavřínový věnec novému mistru světa Garrimu Kasparovovi. (zdroj: archiv autora rozhovoru)

Co se týče posloupnosti „právoplatných“ mistrů světa, jak byste je asi nazval, nedávno jsem na internetu narazil na zajímavou stránku s poznámkami Anatolije Karpova. Jedna z nich je odpovědí na vaši otázku. Všech třináct světových šampionů byli Osobnosti. Nejenže skvěle hráli šachy, ale těšili se i značné vážnosti ve společnosti, byli oslavovaní a uznávaní. Znali je po celém světě, setkávali se s nimi nejvyšší státní představitelé. A ti dnešní, jak napsal Anatolij Jevgeněvič, o ty nikdo moc nestojí. Nechci ukazovat prstem na Chalifmana nebo Kasimdžanova. Vezměte si ale takového Kramnika. Co on udělal pro šachy? Vyhrál zápas s Kasparovem. A co ještě?

Vyhrál několik velkých mezinárodních turnajů…

Ano, ukázal, že je silným velmistrem. Ale je zajímavé, že Kasparov po prohře s Kramnikem 5 let vyhrával každý turnaj, kterého se zúčastnil, a Kramnik pouze ty, na kterých Kasparov nehrál. Kramnik nikdy nebojoval za práva šachistů, nevyjadřoval se k zásadním otázkám a problémům, namísto toho seděl doma v Paříži. Mám za to, že pochází z Ruska, stále však přebývá ve Francii. Vyhrál zápas proti počítači a dnes dostává od organizátorů tučné startovní podmínky jen proto, že se turnaje účastní. Jako Osobnost se nikdy neprojevil. A Anand? Toho znají jenom v Indii. Kolik už bylo provedeno veřejných průzkumů na toto téma a lidi si pamatují stále jen tři jména – Karpov, Kasparov, Fischer. Jen někdy si vzpomenou na Petrosjana anebo Tala. A to je všechno.

Na rozdíl od let minulých, se nyní boj o titul mistra světa nepovažuje za vrchol šachistova života. Názorným příkladem je Carlsen, který odmítl účast v turnaji kandidátů. Dmitrij Jakovenko, další váš žák, zcela otevřeně vyhlásil, že vyjít vítězně z téhle „rvačky“ je krajně těžké, což negativně ovlivnilo jeho image a může se to i odrazit na sponzorech. Sdílíte tento názor?

Míťa to možná řekl správně, i když se to neodvažuji posuzovat, protože neznám přesně důvody odstoupení Carlsena. Zažívá teď nelehké období. Jeho spolupráce s Kasparovem netrvala dlouho, protože mladý Nor usoudil, že už mu nemůže přinést nic nového. Ale ukázalo se, že se od Kasparova nenaučil ještě to hlavní – nepochopil, jak se vypořádat s mocnými tohoto světa. Střídal dobré turnajové výsledky s těmi špatnými. Zatímco Kasparovova cesta, byť někdy pomalu, vedla jen nahoru. Carlsen a jemu podobní vzešli z počítačové éry. Jestli dříve mladí chápali o šachu všechno postupně, kousek po kousku, a dokonce i Botvinnik věřil tomu, že vrchol šachisty nastává ve věku 30-35 let, dneska už se objevují 12-ti letí velmistři. O jakých Osobnostech to mluvíme, když mnoho z nich nemá ani ukončené řádné školní vzdělání? Takovéto „urychlování vývoje šachisty“ podle mého soudu šachům škodí.

A poslední otázka – o kandidátském finále tady v Kazani. Na koho byste si vsadil – na Griščuka nebo na Gelfanda?

Už před začátkem tohoto cyklu jsem si myslel, že dojde k nějakému překvapení. Koneckonců na favority doléhal velký tlak. Griščuk, který byl zařazen až na poslední chvíli, byl v pohodě. A tihle pak obvykle vítězí. Mimochodem podotýkám, že ve finále se utkají dva absolventi mé školy. Nechtěl jsem do Kazaně jezdit, ale když jsem se doslechl, kdo bude hrát ve finále, nakonec jsem přijel. Borja Gelfand na konci 70. let navštěvoval Petrosjanovu školu, kde jsem spolu s exmistrem světa vedl hodiny, a Saša Griščuk chodil do téže školy začátkem 90. let. Proto ani nikomu nemůžu nadržovat, přeji jim úspěch oběma. I když podle prognóz by měl vyhrát Griščuk.

Autor rozhovoru: Jevgenij Makarov
překlad: Stanislav Hošek

chess-news.ru