Další novinky a šance pro opozdilce

26.06.2019 08:35 | Czech Open 2019

Kalendář se posunul do druhé poloviny června a je nejvyšší čas představit další novinky spojené s letošním, jubilejním 30. ročníkem pardubického festivalu CZECH OPEN.

Tak jako každý rok, patří první festivalový víkend, kromě šachů, také celé plejádě nejrůznějších deskových, či karetních her. Špičkové závodníky najdeme třeba v turnaji v GO, kterého se účastní i Pavol Lisý ze Slovenska (2. profesionální dan, 7. nejlepší Evropan), nejlepší český hráč Lukáš Podpěra (7. dan), Stanislaw Frejlak z Polska (taktéž 7. dan), či Francouz Remi Campagnie (6. dan). Absolutní česká špička se sejde na turnajích v bridži, dámě, scrablu, renju , či na MČR v shogi (japonské šachy). Zajímavostí jistě je, že jedním z hlavních favoritů turnaje v shogi je silný „klasický“ šachista Jan Dočekal s elem 2294. Velice rozmanité mezinárodní složení budou mít mankalové hry. Ryze českou záležitostí bude již 2. Mistrovství České republiky v hospodském kvízu. Přihlášeno je již 54 družstev (většinou osmičlenných) a do plné kapacity sálu tak již zbývají poslední 2 místa. Kdo si chce ověřit své znalosti ze všech možných oborů, a netroufá si na Mistrovství, nemusí smutnit. V dalším průběhu hned 2x proběhne přátelský turnaj ve festivalovém party stanu vedle zimního stadionu (středa 17. 7. a středa 24. 7. večer). Stačí tedy s přáteli příliš dlouho neprotahovat své partie a můžete se vyrazit pobavit i něco nového dozvědět.

Samozřejmě, že hlavním důvodem, proč každoročně přijíždí do Pardubic největší množství lidí, jsou šachy, a ani letos tomu nebude jinak. Start to bude opravdu poměrně ostrý. Kromě tradičního turnaje družstev, kterého se pravidelně účastní okolo 120 týmů, od ryzích amatérů po profesionály, letos pardubický zimní stadion po 7 letech opět přivítá Mistrovství Evropy mládežnických týmů do 12 a 18 let. Tato prestižní akce se za posledních 7 let výrazně změnila. Zvýšil se počet kategorií z 2 na 4 (ke chlapcům a dívkám do 18 let přibyly kategorie chlapců a dívek do 12 let), výrazně stoupl počet zúčastněných zemí a družstev a v neposlední řadě se zvýšila kvalita týmů. Nutno ovšem připomenout, že ani v roce 2012 se do Pardubic nesjela nějaká „ořezávátka“. Vždyť třeba za vítězné Maďarsko nastoupil Rapport, v současnosti 24. hráč světa. Doufejme, že i mezi letošními účastníky budou hvězdy světového šachu nedaleké budoucnosti. A kdo ví, třeba i v jednom z českých týmů uvidíme hráče světové extratřídy roku 2030 .

Ve velmistrovském turnaji se můžeme těšit na spoustu silných hráčů. Namátkou mohu jmenovat velmistry Movsesiana (Arménie), jediného trojnásobného vítěze Czech open (1995, 2016, 2018), Van Foreesta (Holandsko), Zhigalka (Bělorusko), Rusy Grigoriantse (vítěz Czech openu 2004) a Vorobiova (čerstvého vítěze z Teplic), Indy Chakravartyho a Debashise. Z českých velmistrů budeme fandit například dvojnásobnému vítězi (2003 a 2007) Babulovi, nejvýše nasazenému Lázničkovi, Krejčímu, Štočkovi, Šimáčkovi ... Nedá mi to, abych v této souvislosti neuvedl jednu milou kuriozitu. Letos se na startu velmistrovského turnaje sejde aktuální mistr světa nad 65 let – Vlastimil Jansa s aktuálním mistrem světa do 18 let – Viktorem Gažíkem ze Slovenska. Zajímavostí jistě je i účast historicky prvního vítěze pardubického turnaje velmistra Votavy. Překvapivě se však nezúčastní žádného šachového turnaje, ale turnaje ve scrabblu J. Ovšem pozor, Honza je velmi silný hráč i v této hře a osobně nikdy nezapomenu na jeho vítězství nad Jarkem Nohavicou před cca 15 lety, tedy v době, kdy známý písničkář patřil mezi absolutní špičku v rámci republiky.


Jaromír Nohavica

Na závěr mám dobou zprávu pro všechny opozdilce.  Uzávěrka přihlášek na „Pardubice“ se prodloužila do 30. června, takže máte ještě necelý týden, abyste se stihli přihlásit a přijeli si vychutnat jedinečnou atmosféru této akce. Přijeďte, bez Vás to nebude ono

A nyní bych Vám rád opět navnadil prostřednictvím Lukáše Klímy a jeho knihy Pardubický fenomén:

Bažina

Jak už bylo zmiňováno, největší porci ubytovaných na pardubickém festivalu
spolknou univerzitní koleje. V podstatě to znamená, že se v druhé půli července
koleje promění na menší šachovou olympijskou vesnici. Přes tisíc šachistů různých
národností se denně potkává na chodbách, na lavičkách, v obchodech, ale
hlavním kulturním centrem jsou po mnoho let dva kolejní bary.
Jeden z nich byl v pavilonu „A“ a druhý v pavilonu „B“. Jako více „in“ byl vždy
brán bar „B“, ale bylo to dáno spíše jeho polohou blíže k hlavnímu vchodu a vše,
co nyní budete číst, se stejnou mírou týká také baru „A“.
Bar „B“ dostal přezdívku „Bažina“ podle kultovního seriálu M.A.S.H., kde
hlavní hrdinové pojmenovali svůj vojenský stan taktéž bažina. Bar „A“ se k vlastní
přezdívce nedopracoval a tak se mu léta říkalo „áčko“.
Pardubická bažina se postupem let stala místem, které měl za povinnost
v průběhu turnaje navštívit každý zodpovědný šachista. Prostě nebylo myslitelné,
abyste odehráli celý turnaj, aniž byste alespoň jeden večer nestrávili v tomto
multikulturním zařízení. Bylo zde možné zahlédnout jak seriózního velmistra v letech, kterak na baru
popíjí svůj oblíbený drink, tak také skupinu teenagerů, jak ládují drobné do
jukeboxu, či hrají stolní fotbal.
Když jste bar navštívili poprvé, tak jste si v duchu řekli – probůh, tady nevydržím
ani minutu. První dojem byl skutečně dost zvláštní – horko, hluk, úplně
narváno, že měl člověk problém najít místo alespoň ke stání. Museli jste být také
docela zarputilí, či mít obrovské zkušenosti s prodíráním v davu, abyste se vůbec
probojovali k možnosti něco si objednat.
Ale pak přišel druhý dojem – a ten povětšinou přehlušil vše ostatní. Atmosféra.
Prostě kde jinde na světě najdete bar, ve kterém u jednoho stolu sedí velmistři
s hráči 5. výkonnostní třídy a mastí mariáš, poker, či blicky?
Kde jinde na světě najdete bar, ve kterém se hrají různé deskové hry od šachů,
go, backgammonu až po nějaké strategické hry s draky, tyto jsem mimochodem
nikdy nepochopil…

Kde jinde na světě můžete porazit velmistry ve stolním fotbalu? Kde jinde na
světě uslyšíte hrát z jukeboxu hity české, ruské, polské, německé atd.? Odpověď je
jednoduchá – nikde. A tak se člověk trochu uskrovnil a pár minutách mu přišlo, že
tady vlastně až takové horko není, že když bude hbitý, tak nějakou židličku uzme
a že když už jde objednávat, tak rovnou dvojitou…
Samozřejmě se tady v průběhu let událo tisíce historek, vytvořilo se tisíce párů
a určitě vzniklo i několik manželství, ale to vše nelze v jedné knize popsat. Tak
vám alespoň povyprávím pár historek.

Jednou v létě 2004 se v baru sešla velice silná šachová sestava a po dlouhé
„debatě“ zůstali u stolu, někdy nad ránem, tři velmistři. Když v tom dostal jeden
z nich, ten nejaktivnější, geniální nápad, že když už jsou tady, tak si zahrají
mariáš. Na první pohled to vypadalo jako dobrý nápad. Jenže druhý pohled
odhalil drobný nedostatek – chyběly karty.
Tak se strhla dlouhá a vášnivá diskuse, kdo by je měl zajistit a jak. Nakonec
byl, asi po hodině, původce nápadu přehlasován poměrem
2 : 1 a musel vyrazit
do světa pro karty.
Aktivista byl poměrně záhy zpět, neb si vzpomněl, že má karty v kapse u kalhot
a vše vypadalo opět velice růžově. Pánové ovšem brzy narazili na další problém
– jaká pravidla vlastně platí? Však to znáte, jak budeme hrát stovku, jak se to bude
počítat atd. No abych to zkrátil. Zhruba po další hodině bylo vše vyřešeno a karty
mohly být rozdány.

První hra, volba, flek, uhrány dva štychy a najednou nic. Hráč na volbě sice
karty usilovně drží, ale jinak už se ocitl v říši snů – jednoduše usnul! To už bylo
i na našeho milého aktivistu moc. S nepublikovatelným výkřikem roztrhl své
zbývající karty, usedl a spokojeně usnul také. Tak skončil nejdelší mariáš v historii
– asi dvě a půl hodiny, aniž by se sehrála jediná hra…

Druhá historka se odehrála roku 2007. Tehdy se v Pardubicích objevil hráč
absolutní světové špičky velmistr Shakhriyar Mamedyarov. Přijel zde strávit menší
dovolenou, jako doprovod svých sester, a zároveň si zahrát pár turnajů. Nakonec
z toho vzešlo suverénní vítězství v rapidu a superbleskovém turnaji a účast ve
fotbalovém turnaji za tým pořadatelů.
Jak jsem psal v úvodu, že žádný zodpovědný šachista se nevyhne Bažině,
tak se stalo i v tomto případě, a jeden večer se mezi námi objevil také velmistr
Mamedyarov.
Jakmile se roznesla v klubu zpráva, kdo že je to mezi účastníky, nastalo
nevyhnutelné. Jeden ze stabilních blicařských bažinných expertů ucítil, že může
získat cenný skalp a velmistra vyzval k pár partiím.
Shakhriyar Mamedyarov se ukázal být přátelským člověkem, nehrál si na
žádnou primadonu, jak to člověk vídává u mnoha slabších šachistů a výzvu přijal.
Možná ani netušil, jaký bič si na sebe upletl. Prostě a jednoduše řečeno jakmile
usedl k šachovému stolku, tak měl na pár hodin o zábavu postaráno. Skoro každý
v klubu si chtěl vyzkoušet,
jaké je to si zahrát se světovým hráčem a tak nebohému
velmistrovi nezbylo
než hrát a hrát a vyhrávat
jednu partii za druhou.
Vzpomínám si, že jsem tehdy seděl na druhé straně
baru a zmateně jsem
koukal, kamže se to všichni poděli. Najednou byla půlka
místnosti prázdná zato v druhé se vytvořil chumel
povykujících lidí, připomínající
včelí roj. Jako zvědavý člověk jsem se samozřejmě přidal k davu,
a udělal jsem dobře. To, co jsem tenkrát viděl, to jsem si nedokázal ani představit.
Velmistr Mamedyarov hrál většinu partií handicapem 30 sekund proti 3 minutám
a pokud se mu to zdálo moc, tak si dal těch vteřin jen 15.


Velmistr Shakhriyar Mamedyarov při simultánce

O to by ani nešlo, ale on většinu partií vyhrál! A to prosím byli občas mezi vyzyvateli také velmistři. V bleskovém tempu matil jednoho soupeře za druhým a nedělal téměř žádné taktické chyby. Poprvé v životě jsem se přesvědčil, že jde zmatit holou dámou během jedné vteřiny, věží během dvou. No prostě něco neuvěřitelného. Kamarád se dušoval, že ho viděl udělat za sekundu deset tahů. Moc jsem tomu nevěřil, ale pak jsem na vlastní oči něco podobného spatřil sám. Jen jsem měl pocit, že těch tahů bylo jedenáct… Pro většinu diváků to byl nezapomenutelný večer, který skončil až po několika hodinách, kdy už velmistr vypadal, že padne únavou. Myslel jsem si, že tato zkušenost velmistra odradí od dalších návštěv Bažiny, ale znovu jsem se mýlil. Až do konce dovolené se každý večer mezi námi objevil a sehrál několik partií. Toho roku jsem odjížděl s pocitem, že nic takového už asi neuvidím, ale příští rok byla laťka posunuta ještě o kousek výše. Jednoho letního večera 2008 se v Bažině potkali Shakhriyar Mamedyarov a Sergej Movsesjan. Slovo dalo slovo a velmistři si to mezi sebou rozdali v bleskových partiích, a to dvě minuty proti dvěma minutám. Velice těžce se ten zápas popisuje pokud jste ho neviděli. Slovo neuvěřitelné asi vystihuje přesně mé pocity. Soupeři v bleskovém tempu řešili složité pozice, na které by normální smrtelník potřeboval desítky minut a ještě by musel mít zapnutý počítač. Prostě nádhera. Jen si občas člověk říkal, že asi nemá moc smysl ty šachy hrát dál, protože šance porazit takové hráče je asi stejná, že uběhnu maratón v hokejové výstroji a v kanadách. Už ani nevím jak zápas skončil, protože jsem byl rojem odstrkán z výhledu, ale to nebylo podstatné. Spíše šlo o to, že dva supervelmistři ukázali, že se dovedou bavit jako všichni ostatní a že dokáží ocenit své publikum krásnými výkony. Když jsem pak znovu usedal na svou židli v rohu, říkal jsem si, že asi přece jen má smysl šachy hrát dál a pokoušet se zdolat svůj imaginární maratón.


Velmistr Sergej Movsesjan při simultánce

Poslední historka z Bažiny se nevztahuje k žádnému konkrétnímu roku, jako spíše ke konkrétnímu nápoji. Parta kamarádu zde v průběhu let vymyslela drink, a určitě by mi nezapomněli, kdybych se o něm nezmínil. Jednou takhle seděla parta poslední večer pospolu a navzájem skuhrali a vysvětlovali si, proč je jejich šachový výsledek takový a kdo zavinil ty otřesné šachové výkony. Viník nalezen nebyl, ale na jedné věci se shodli. Je třeba vytvořit něco, co pomůže od stresu ze zpackaného turnaje. A tak vznikla „sjezdovka“ nebo též „nápoj zapomnění“. V průběhu let byl nápoj podroben mnoha zkouškám, až byl doveden do dokonalosti a nyní prý funguje zcela bezchybně. Nevím, co v něm přesně je, ale základ je následující: Do půl litru se nalije několik panáků různých druhů. Doplní se to červeným vínem a pivem. A teď to nejdůležitější. Sjezdovka se pije brčkem. Autoři garantují, že po požití si nebudete pamatovat s kým, kde, proč, jak a zda jste vůbec nějaké partie a turnaj hráli. Můžete tak s čistou hlavou vyrazit na další turnaj, nebo domů, pokud si vzpomenete, kde bydlíte. Momentálně je prý nápoj ve fázi pokusu o uznání patentu. Jen by mne zajímalo, pokud to vyjde, jaké varování napíše Ministerstvo zdravotnictví na etiketu…

Interhotel Labe a nanuky

V průběhu několika let jsme mohli v Pardubicích vidět pro šachisty zajímavou událost. V interhotelu Labe ve 13. patře byl vyčleněn salónek, kde se během festivalu odehrávaly šachové bitvy. Buď zde probíhal uzavřený velmistrovský turnaj, nebo tu bylo umístěno prvních 20 desek hlavního turnaje. Pokud se tady hrál open, tak dostat se na prvních 20 stolů byla pro obyčejného smrtelníka obrovská událost! Krásné desky, nádherné šachy, ještě hezčí hostesky, no prostě člověk se cítil, jako by skoro hrál turnaj na světové úrovni, jen proti němu sednout Kasparov… Jak se za vysněné stoly proboxovat? Pokud zrovna nejste velmistr, tak téměř jediná šance spočívá v tom, že si vás tam nějaký šachový „zabiják” vytáhne v prvním kole. Vím, že jsem pár let vždy před turnajem studoval startovní listinu, jestli to tentokrát vyjde či ne. Jednou už to vypadalo velice nadějně, ale jak to tak v životě bývá, usedl jsem k 21. stolu na zdejším zimním stadionu, prostě pech… V roce 1994 se v oblacích hotelu usídlili velmistři. Tenkrát se v uzavřeném velmistrovském turnaji sešla opravdová špička a již před začátkem festivalu jsem byl rozhodnut, že nějakou partii prostě odfláknu a půjdu do zaslíbeného salónku aspoň vdechovat atmosféru, když už tam nemůžu hrát. Podařilo se mi to, myslím, v průběhu čtvrtého kola, kde jsem asi ve 13. tahu inteligentně nastavil figuru a po hodině hry tak měl volno. Ze zimního stadionu to do hotelu Labe není žádný velký turistický výkon, takže přede mnou nestála překážka a já spokojeně vyrazil. Sotva jsem však vyšel ze dveří, potkal jsem kamaráda Martina, který asi sehrál podobný šachový skvost jako já. Očividně se venku nudil. Slovo dalo slovo a vyrazili jsme na velmistry společně. Později, když jsem na příhodu vzpomínal, jsem si říkal, že bych si tuto událost asi lépe vychutnal sám, ale to by pak zase nebylo o čem psát… Sotva jsme se ocitli ve vestibulu, dostavil se nepříjemný pocit. Abych vám to lépe vysvětlil: bylo nám oběma 16–17 let, vytahaná trička, kraťasy, na nohou sandály, dlouhé vlasy, prostě klasičtí puberťáci. Mezi všemi těmi cizinci a podnikateli v drahých oblecích jsme skutečně nevypadali jako „stálí hosté“. Když Martin suverénně stiskl tlačítko výtahu, recepční si nás dlouho podezíravě prohlížel, ale po mé pantomimické gestikulaci, která měla znázorňovat, že jdeme na šachy, nás nakonec nechal nastoupit. Dorazíme na místo, chvilku koukáme přes skleněné dveře salónku a trochu sbíráme odvahu vejít. Jelikož naše partie skončily skutečně velice brzy, tak4 v místnosti moc diváků nebylo, no poměr byl zhruba 10 velmistrů na dva diváky. Jsem si téměř stoprocentně jistý, že okamžik, kdy máme přilepené obličeje na skle dveří, byl právě tím rozhodujícím momentem, kdy si nás všiml rozhodčí a podvědomě si nás zařadil do škatulky „nežádoucí“! Nakonec jsme do místnosti vstoupili a skutečně jsme si pár minut užívali atmosféru velmistrovského turnaje, aniž bychom provedli nějakou nepatřičnost. Pak ale nastal problém jménem Martin. Martin byl na první pohled strašně sympatický a tichý kluk. Prostě, když ho uviděla nějaká matka, tak si hned v duchu říkala: “ Ten by se hodil k mé Aničce! Byli by spolu nádherný pár a ty jejich děti! Musím jí ho ukázat!“ Ve skutečnosti je pravděpodobné, že milý Martin již s Ančou chodí a velice reálně zrovna uvažuje o rozchodu. No abych to zkrátil – můj parťák během pěti minut obhlédl velmistry, jejich partie, sál a pak, bohužel, spočinul zrakem na hosteskách a jak bylo jeho zvykem, viditelně ožil a vykročil k nim. On by to až tak velký problém nebyl, kdyby Martin neměl ještě jeden malinký nedostatek… a to chraplavý a zvučný hlas! Prostě neuměl mluvit potichu. I když se snažil sebevíc, vždy to znělo jako by z kostelního kůru vřískalo celé Bambini di Praga a ještě jim k tomu notoval maestro Pavarotti. A tak si představte místnost, kde byste slyšeli spadnout i ten pomyslný špendlík, místnost, kde se moří špičkoví velmistři nad svým tahem a najednou tam někdo zahudrá: „Čus! Jak se jmenuješ?!! Nemáš večer čas?!! A co kámoška?!! Velmistři povyskočili, rozhodčí vystartoval a já kdybych mohl, tak jsem se v ten moment propadl až dolů k recepčnímu. Martin dostal kázání a také poslední šanci setrvat v místnosti, pokud se ovšem bude držet v uctivé vzdálenosti od slečen. Kamarád, mírně zkroušený, si vzal řeč rozhodčího k srdci, slečny opustil a jal se znovu studovat partie. Tlukot mého srdce se taktéž vrátil do normálu a v duchu jsem si říkal, že ten jeden trapas bude stačit a za chvilku odsud zmizíme. Bohužel jsme byli zmizeni dříve, než jsem očekával a než by mi bylo milé…



Velmistrovského turnaje, jenž se konal v roce 1994 v hotelu Labe, se účastnili také Alexei Shirov a Evgeny Bareev, který tento turnaj se ziskem 6 bodů vyhrál

„Pavarotti” poslušně sledoval velmistry, ale za nějakou chvíli ho upoutalo

otevřené okno a pomalu se k němu začal přesouvat. Říkal jsem si: okno – to je

o.k., tam nemůže nic zkazit. Otočím se zpět k partiím a přijde pohroma: „Klimíííč!!

Pojď sem!! Ty, vole! To je výhled! Flusneme dolů!!!“ „Zašeptal“ Martin…

Jak jsme se ocitli na chodbě, to vám popsat nemohu, protože to prostě nevím.

Figuroval v tom rozlícený rozhodčí a jeho dvě ruce.

Smutně jsem sjeli výtahem dolů a začali se trochu poflakovat po hotelové

hale. Dodnes si to neumím vysvětlit, asi v tom trochu funguje „splachovačnost”

mládí, ale za relativně krátkou dobu jsme znovu byli ve výtahu, směr 13. patro,

a ještě jsme k tomu měli každý obrovský nanuk, zřejmě na uklidnění… Jak mě

Marťas dokázal přemluvit k návratu? Zřejmě to bylo cosi jako – koukneme skrz

dveře na ty holky, třeba vyjdou ven…

Opravdu bych vám přál vidět arbitrův výraz, když nás opět spatřil za dveřmi

a ještě k tomu s něčím tak nebezpečným, jako tajícími nanuky. Z jeho rázného

gesta ovšem bylo jasné, že bychom dovnitř asi chodit neměli. Tak jsme jen tak

stáli, nudili se, když v tom jsem spatřil trochu vlevo další prosklenou místnost.

Byla určena hráčům pro analýzy – celkem jednoznačným nápisem „only for

players!“– a zrovna byla úplně prázdná. Drcnu do kámoše a ukážu nanukem na

místnost, kde byly připraveny dvoje nádherné šachy. Martin radostí povyskočil

a jednoznačně rozhodl: „Jdeme dovnitř! Dáme si partičku!“

Proti takové logice se těžko dá něco namítat. Sice jsem se pokusil upozornit

na velkou červeně psanou tabulku, ale byl jsem odbyt větou: „Však jsme hráči,

ne?!“ Na to se ovšem nedalo už říci vůbec nic,

a tak jsme šli!

Partií uvnitř vás už nudit nebudu, jen vám

řeknu, že byla docela bojovná i přes určité

potíže s lepkavými figurkami. Příjemnou chvíli

tak ukončil až stín, který se najednou nad námi

objevil. V obličeji zcela bledý, s vražedným

výrazem ve tváři a nataženou rukou, jejíž prst

ukazoval směrem k výtahům, nám nebohý

rozhodčí jasně naznačil, že toto odpoledne

ve 13. patře pro nás už dál pokračovat nebude.

Nakonec to dopadlo docela dobře, s rozhodčím

jsme už léta v přátelském vztahu

a mám takový pocit, že už si ani nepamatuje,

že ti vetřelci tenkrát jsme byli zrovna my dva.

               

Petr Laušman
Zástupce ředitele

CZECH OPEN 2019

0x 2397x
Fotogalerie
Komentáře (0) Aktualizovat Zobrazit pouze mnou komentované